29 Cdo 3478/2007 — Nejvyšší soud

29 Cdo 3478/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 12. 2009 Spisová značka:29 Cdo 3478/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.3478.2007.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 120 o. s. ř. § 175 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 3478/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně I. G. a. s., zastoupené JUDr. J. N., advokátkou proti žalované F. spol. s r. o., zastoupené JUDr. M. F., advokátem námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 22 Cm 14/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. března 2007, č. j. 4 Cmo 478/2006 – 100, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. března 2007, č. j. 4 Cmo 478/2006-100, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. června 2006, č. j. 22 Cm 14/2004-69, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. června 2006, č. j. 22 Cm 14/2004-69, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 30. dubna 2004, č. j. 22 Sm 32/2004-8, jímž uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 500.000,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2004 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.666,60 Kč a náklady řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalované se „nepodařilo obhájit“ námitku, podle které nebyla směnka, jejíhož zaplacení se žalobkyně v dané věci domáhá (dále jen „sporná směnka“) podepsána „nikým za společnost F. spol. s r. o.“, když v řízení provedenými důkazy (zejména znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví - ruční písmo, podle jehož závěrů nelze rozhodnout zda je podpis Ing. P. Š., jednatele žalované společnosti, na sporné směnce padělkem vyhotoveným bez snahy napodobit pravý podpis anebo zda jde o pravý podpis, který jmenovaný záměrně zkomolil, aby později mohl jeho pravost popřít) nebylo jednoznačně prokázáno, že podpis umístěný na sporné směnce nepatří jednateli žalované Ing. P. Š.. Vzhledem k abstraktnosti směnečných závazků a zásadě směnečné přísnosti přitom bylo na žalovaném směnečném dlužníku, aby v řízení prokázal, že směnku za výstavce nepodepsal; v opačném případě se totiž „má za to, že je výstavcem směnky vlastní a je zavázán stejně jako příjemce cizí směnky“. Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Odvolací soud považoval pro rozhodnutí ve věci za stěžejní otázku, kterého z účastníků řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu tíží důkazní břemeno k námitce, že podpis výstavce na směnce není podpisem jednatele žalované. Podle odvolacího soudu sice obecně platí, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky a že směnka není veřejnou, ale soukromou listinou, otázku důkazního břemene k pravosti směnky je však třeba posuzovat s ohledem na „speciální procesní úpravu směnečného řízení“ obsaženou v ustanovení § 175 odst. 1 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Z ní podle přesvědčení odvolacího soudu plyne, že předloží-li žalobce v prvopisu směnku, o jejíž pravosti není důvodu pochybovat (jinými slovy formálně platnou směnku) a vydá-li soud na jeho návrh směnečný platební rozkaz, unesl žalobce „tímto způsobem“ důkazní břemeno, které jej v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu tíží. Je pak na žalovaném, aby proti směnečnému platebnímu rozkazu vznesl námitky a svá tvrzení v nich obsažená také prokázal. Závěr (z něhož bez bližšího odůvodnění vycházel též soud prvního stupně), že důkazní břemeno ohledně námitky zpochybňující pravost podpisu žalované na směnce tíží žalovanou, proto odvolací soud shledal správným. Považuje jinak skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně za správná, odvolací soud ve shodě s ním uzavřel, že žalovaná v projednávané věci neprokázala, že podpis na směnce není jejím pravým podpisem. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítajíc, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [tj. uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.]. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatelka přisuzuje řešení otázky, koho tíží důkazní břemeno k pravosti soukromé listiny, je-li touto listinou směnka a s tím související otázky, zda je v platném právu České republiky zakotvena presumpce pravosti směnek. Podle dovolatelky zákonná úprava směnečného a šekového platebního rozkazu zakotvená v ustanovení § 175 o. s. ř. neobsahuje žádná speciální ustanovení ohledně povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní a je tudíž nutné vycházet z obecné úpravy těchto procesních institutů. Odkazujíc na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozhodnutích ze dne 29. června 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004, ze dne 17. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96 a ze dne 9. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, dovolatelka usuzuje, že i v případě pravosti podpisu na směnce, jakožto soukromé listině, nese důkazní břemeno ten, kdo z existence takové listiny hodlá pro sebe dovozovat příznivé právní důsledky v podobě nároku na zaplacení směnečného peníze a dalších zákonných nároků z ní plynoucích. Namítala-li proto žalovaná „při první příležitosti k procesnímu úkonu“, že spornou směnku nepodepsala (tedy, že jde o směnku nepravou, falešnou), bylo na žalobkyni, aby prokázala své žalobní tvrzení, podle kterého tuto směnku vystavila právě žalovaná. Opačný postup, který by v tomto směru činil rozdíl mezi směnkami a ostatními soukromými listinami, by vedl k porušení principu rovnosti účastníků před zákonem, když osoby namítající v soudním řízení nepravost jiné soukromé listiny než směnky, by důkazní břemeno ohledně své námitky nenesly a měly tak procesně výhodnější postavení než osoby zpochybňující pravost směnky. Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spatřuje dovolatelka v porušení pravidel „procesního“ dokazování, namítajíc, že závěry podaného znaleckého posudku vyznívají větší měrou pro žalovanou, když vylučují, že by podpis na sporné směnce byl pravým spontánním podpisem Ing. P.Š.. Dovolatelka dále soudům nižších stupňů vytýká, že při posouzení otázky pravosti podpisu žalované vycházely z důkazů sporných (jejichž věrohodnost současně zpochybňuje), zatímco žalovanou navrhované důkazy buď vůbec nepřipustily nebo z nich neučinily žádná skutková zjištění pro jejich nadbytečnost a nepřihlédly ani ke skutečnosti, že žalovaná žádný hmotněprávní důvod k vystavení sporné směnky neměla. Proto dovolatelka požaduje, aby dovolací soud napadený rozsudek soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro posouzení otázky důkazního břemene ohledně pravosti podpisu žalovaného na směnce v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, dovolacím soudem dosud neřešené. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 120 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (odst. 1). Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odst. 3 věta druhá). Podle ustanovení § 175 o. s. ř. předloží-li žalobce v prvopisu směnku nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva, vydá na jeho návrh soud směnečný (šekový) platební rozkaz, v němž žalovanému uloží, aby do tří dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá. Směnečný (šekový) platební rozkaz musí být doručen do vlastních rukou žalovaného. Nelze-li návrhu na vydání platebního rozkazu vyhovět, nařídí soud jednání (odst. 1). Podá-li žalovaný včas námitky, nařídí soud k jejich projednání jednání; k námitkám později vzneseným však již nel