29 Cdo 3778/2011 – Nejvyšší soud

29 Cdo 3778/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce Podnikatelské Komunální a. s., se sídlem v Praze 1, Masarykovo nábřeží 28/235, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 61860204, zastoupeného Mgr. Davidem Belhou, advokátem, se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Janáčkovo nábřeží 1153/13, PSČ 150 00, proti žalované JUDr. J. V., jako správkyni konkursní podstaty úpadce SÁZAVANU, a. s. v likvidaci, identifikační číslo osoby 00013587, zastoupené JUDr. Zorou Švabíkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 9, Novoborská 374/29, PSČ 190 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 405/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2011, č. j. 13 Cmo 161/2010-339, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.400,- Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupkyně žalované. O d ů v o d n ě n í: Rozsudkem ze dne 22. ledna 2004, č. j. 37 Cm 405/99 - 169, zamítl Městský soud v Praze (dále jen „konkursní soud“) žalobu, kterou se žalobce (Podnikatelská Komunální, a. s.) domáhal vůči žalované (správkyni konkursní podstaty úpadce SÁZAVAN, a. s. v likvidaci) vyloučení označených nemovitosti (domu a dvou pozemků) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku). Dále rozhodl o nákladech státu a nákladech řízení (body II. a III. výroku). K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek konkursního soudu v zamítavém výroku o věci samé a změnil jej ve výroku o nákladech státu a nákladech řízení (první výrok). Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu o podaném dovolání, když jeho první (rovněž potvrzující) rozsudek zrušil Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 29. června 2010, č. j. 29 Odo 1076/2006-276. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení následujících otázek (dovolacím soudem podle něj dosud neřešených): 1/ Je přípustný souběh dvou civilněprávních sankcí za jednání spočívající v krácení možnosti uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele, tedy souběhu subsidiárního a obecného institutu absolutní neplatnosti právního úkonu dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a speciálního ustanovení § 42a obč. zák., ve spojení s ustanovením § 16 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“)? 2/ Je v souladu s principem subsidiarity a proporcionality, aby řádně uzavřená kupní smlouva, mající veškeré náležitostí právního úkonu, byla shledána absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem dle § 39 obč. zák. i v případě, že důvody neplatnosti jsou spatřovány výlučně ve způsobu úhrady kupní ceny, ke kterému došlo později a na základě samostatných a oddělitelných právních úkonů? 3/ Lze hodnotit plnění ručitelského závazku ručitelem jako plnění bez peněžitého protiplnění a o tento obecný závěr opřít absolutní neplatnost právního úkonu dle § 39 obč. zák.? Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. března 2005) se podává z bodů 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Jak Nejvyšší soud ozřejmil již ve zrušujícím rozsudku ze dne 29. června 2010, o případ dle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde, když zrušující usnesení ze dne 5. září 2002, č. j. 13 Cmo 128/2001-44, jímž odvolací soud odklidil předchozí vyhovující rozsudek konkursního soudu, neobsahovalo závazný právní názor, pro který by konkursní soud rozhodl o věci samé ve druhém rozsudku jinak. Důvod připustit dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá (oproti svému mínění) k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. K dovolatelem položeným právním otázkám uvádí Nejvyšší soud následující: Ad 1/ Napadené rozhodnutí v řešení této otázky výslovně vychází z judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněného pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 40/2009“), které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu. V R 40/2009 (z nějž ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází) Nejvyšší soud zřetelně vytýčil hranice mezi neplatným a odporovatelným právním úkonem. Dotazem na „přípustnost souběhu dvou civilněprávních sankcí“ tak dovolatel vybízí k řešení otázky, na které napadené rozhodnutí nespočívá (z R 40/2009 plyne, že neplatnému právnímu úkonu nelze odporovat a že uplatnění závěru o absolutní neplatnosti právního úkonu nespočívá /jen/ v naplnění předpokladů odporovatelnosti právního úkonu ve smyslu § 42a obč. zák.). Nejvyšší soud tak nemá důvod připustit dovolání pro řešení této otázky, což platí tím víc, že dovolání se polemice s R 40/2009 vyhýbá (argumentačně je pomíjí), takže potud ani nenabízí podklady k opětovnému prověření správnosti jeho závěrů. Výhrada, podle které se nemůže prosadit souběh rozporu se zákonem a rozporu s dobrými mravy, přípustnost dovolání rovněž neotevírá, neboť vyloučení úsudku odvolacího soudu o současném rozporu s dobrými mravy nevyvrací závěr o neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor se zákonem (vycházející z R 40/2009). Ad 2/ Závěr obsažený v R 40/2009, podle kterého právní úkon, který obě smluvní strany uzavřely v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné z nich, je podle § 39 obč. zák. neplatný proto, že svým účelem odporuje zákonu, má obecnou platnost. Úsudek, podle kterého nemůže být následek vyvolaný protiprávním jednáním smluvních stran jiný jen proto, že osoby jednající v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné ze smluvních stran, tento úmysl projevily (navenek konaly) nikoli jedním ale několika (dvěma či více) právními úkony (že jednání, jež svým účelem odporuje zákonu, lépe zastíraly), je triviální a bližšího výkladu nezasluhuje. Ostatně, v tomto ohledu Nejvyšší soud např. již v rozsudku ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 1584/2007, označil za nesprávný úsudek soudu, podle něhož, podepsaly-li tři jednotlivé právní úkony různé osoby v různé době, žalovaný „nemůže prokazovat“ nepřímými důkazy, že všechny tyto osoby měly již v době uzavření první smlouvy společnou vědomou neshodu vůle a projevu. Tamtéž se uvádí, že Nejvyššímu soudu není jasné, proč by podpis právních úkonů různými osobami v různé době měl bránit žalovanému v možnosti prokazovat, že šlo o jednání vedená společným úmyslem jednajících osob. Srov. mutatis mutandis (při výkladu odporovatelnosti ve smyslu § 42a obč. zák.) např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4886/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2011, pod číslem 10; v tomto rozhodnutí se z okolností, za nichž byl mezi prodávajícím a kupujícím učiněn druhý právní úkon (dohoda o započtení) činil závěr, že první právní úkon (kupní smlouva) byl zkracujícím právním úkonem. Důvod připustit dovolání tak Nejvyšší soud neměl ani ve vztahu ke druhé z položených otázek. Ad 3/ Ke třetí z položených otázek Nejvyšší soud uvádí, že o tom, že případné plnění ručitelského závazku ručitelem zakládá zákonnou cesi nároku (z věřitele, jemuž bylo plněno, na ručitele, který plnil za dlužníka) ve smyslu § 550 obč. zák., případně ve smyslu § 308 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2005, sp. zn. 29 Odo 563/2003, uveřejněný pod číslem 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), žádné pochybnosti nejsou. Položená otázka se ovšem míjí se závěrem, na kterém napadené rozhodnutí (podle jeho obsahu) skutečně spočívá. Odvolací soud totiž neoznačil za plnění bez peněžitého protiplnění „plnění ručitelského závazku ručitelem“, pro výsledek řízení podstatný tu byl jeho úsudek, že „výše uvedené smlouvy spolu souvisí, vytvářejí logický ř