29 Cdo 393/2000 — Nejvyšší soud

29 Cdo 393/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 2. 2003 Spisová značka:29 Cdo 393/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:29.CDO.393.2000.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 29 Cdo 393/2000-80 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce Č. p., s.p., proti žalovanému JUDr. V. V., podnikateli, o zaplacení částky 45.481,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 295/96, k dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 1999, čj. 29 Co 158/99 - 66, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 1999, čj. 29 Co 158/99-66 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 11. 1998, čj. 21 C 295/96-45 se zrušují, řízení se zastavuje a věc se postupuje Ministerstvu informatiky. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 1.820,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5. 1999, čj. 29 Co 158/99 – 66 změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 11. 1998, čj. 21 C 295/96 – 45 tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci 45.483,- Kč a na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 5.220,- Kč. V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně rozhodl na podkladě úplně a správně zjištěného skutkového stavu věci, který však neposoudil správně, neboť v řízení jde o plnění ze závazkového právního vztahu založeného mezi účastníky smlouvou o poskytnutí úvěru poštovného. Skutečnost, že žalobce nepožádal banku žalovaného o převod peněz z jeho účtu nebo že o něj požádal, ale banka z jakéhokoli důvodu převod neuskutečnila, je pro věc nerozhodná, protože Komerční banka nebyla vůči žalobci v právním vztahu, byla jen platebním místem a její jednání či opomenutí nemůže nic změnit na povinnosti žalovaného zaplatit úvěrované poštovné podle smlouvy. Mezi účastníky je nesporné, že poštovné za listopad 1992, které čerpal do výše 53.332,- Kč, žalovaný žalobci neuhradil a odvolací soud z výše uvedených důvodů žalobě na zaplacení částky 45.481,- Kč po započtení jistiny a přeplatku poštovného, vyhověl, když dospěl k závěru, že námitka promlčení nároku žalobce vznesená žalovaným není namístě. Splatnost poštovného podle smlouvy nastala nejpozději dne 10. 12. 1992, žaloba na plnění byla podána dne 12. 9. 1995, tedy v obecné tříleté promlčecí lhůtě podle ust. § 101 občanského zákoníku. Dovoláním ze dne 18. 9. 1999 napadl žalovaný výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, a to proto, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navrhl, aby dovolací soud tento rozsudek zrušil. V dalším podání, datovaném 18. 9. 1999, které bylo soudu prvního stupně doručeno 4. 10. 1999, žalovaný doplnil odůvodnění dovolání a zejména uvedl, že v žádosti žalovaného o úvěr poštovného ze dne 25. 8. 1991 se mělo podávání poštovních zásilek řídit Směrnicí pro úvěrování poštovného, která byla vydána podle ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky č. 78/1989 Sb., Federálního ministerstva dopravy a spojů (dále jen FMDS) o právech a povinnostech pošty a jejich uživatelů. Kopie této směrnice byla přiložena k žalobě žalobcem. Vyhláška č. 78/1989 Sb., která je zkráceně nazývána „poštovním řádem“, byla vydána FMDS na základě zmocnění daného v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 222/1946 Sb., o poště (poštovní zákon) a ustanovení § 2 nařízení vlády ČR č. 240/1949 Sb., kterým se provádí poštovní zákon. Zákon č. 222/1946 Sb. i nařízení vlády ČR č. 240/1949 Sb. jsou v současné době platné a upravují poštovní styk a otázky s tím související. Pokud tedy, jak tvrdí žalobce, žalovaný neuhradil poštovné za měsíc listopad 1992, neměl žalobce podle ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 222/1946 Sb. umožnit žalovanému používání pošty až do zaplacení údajné dlužné částky a dále pak podle ustanovení § 9 odst. 3 zákona 222/1946 Sb. měl zadržet zásilky odevzdané mu k dopravě žalovaným za poplatky a výdaje na zásilkách váznoucí. Toto však žalobce neučinil a umožnil žalovanému až do 31.12.1994 zasílat zásilky podle podmínek jím schválené žádosti o úvěr poštovného ze dne 25.8.1991. Žalobce tak patrně porušil citované ustanovení poštovního zákona. Ustanovení § 3 nařízení vlády ČR č. 240/1949 Sb., upravující poštovní poplatky, určuje v odstavci 3, že poštovní poplatky se zapravují (tj. platí, zaúčtují) zpravidla při podání poštovní zásilky k dopravě, a že žalobce může poštovní poplatky kreditovat nebo paušalovat. Povolil-li žalobce dne 3.9.1991 na žádost žalovaného o úvěr poštovného ze dne 25.8.1991 kreditování poštovních poplatků, tj. jejich úvěrování, podle terminologie později žalobcem používané v prováděcích předpisech k poštovnímu zákonu, poštovní poplatky nebyly zapravovány při podání poštovní zásilky žalovaným. Podle ustanovení § 3 odst. 5 vládního nařízení č. 240/1949 Sb. se nezapravené poštovní poplatky vymáhají politickou exekucí. Jak zjistil žalovaný studiem termínu politická exekuce v právnické literatuře, měl zákonodárce touto formulací na mysli správní řízení, když tento termín byl použit ve vládním nařízení č. 8/1928 Sb., o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů, které bylo zrušeno nařízením vlády č. 20/1955 Sb., o řízení ve věcech správních, s účinností ode dne 1.7.1955. Toto vládní nařízení č. 20/1955 Sb. pak bylo nahrazeno vládním nařízením č. 91/1960 Sb., o správním řízení, a následně pak zákonem č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Podle ustanovení § 3 odst. 5 nařízení vlády ČR č. 240/1949 Sb., kterým se provádí poštovní zákon, měl tedy žalobce postupovat podle platného zákona o správním řízení č. 71/1967 Sb. a ve správním řízení jako správní orgán vymáhat žalovaným nezaplacené poštovní poplatky za měsíc listopad 1992, což však neučinil. Na základě shora uvedených skutečností neměl provádět řízení o žalobě Obvodní soud pro Prahu 4, ale ani Městský soud v Praze a soud měl řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavit a po právní moci rozhodnutí postoupit věc žalobci k zahájení správního řízení ve smyslu zákona č. 71/1965 Sb. s žalovaným s odvoláním na kogentní ustanovení § 3 odst. 5 nařízení vlády ČR č. 240/1949 Sb. Žalovaný má za to, že v tomto případě se nárok žalobce promlčel s ohledem na jednoroční promlčecí lhůtu. Pokud by snad Nejvyšší soud ČR byl tohoto právního názoru, že v případě sporu mezi žalobcem a žalovaným o zaplacení poštovného za měsíc listopad neměl být nedoplatek poštovného vymáhán žalobcem ve správním řízení podle § 3 odst. 5 nařízení vlády ČR č. 240/1949 Sb., pak žalobce uvádí, že ke dni 25.8.1991, tj. podání žádosti žalobce o úvěr poštovného byl podnikatelem podnikajícím na základě registrace podle zákona č. 105/1990 Sb. Proto má žalobce za to, že s ohledem na ustanovení § 1 zákona č. 109/1964 Sb., se musí na právní vztahy mezi žalobcem a žalovaným vztahovat hospodářský zákoník, a to ve smyslu ustanovení § 763 odst. 1 obchodního zákoníku i po dni 1.1.1992, nikoliv ustanovení občanského zákoníku, jak uvádí v odůvodnění rozsudku Obvodní soud pro Prahu 4 (§ 107 odst. 1 občanského zákoníku) i Městský soud pro Prahu (§ 101 občanského zákoníku). Obvodní soud pro Prahu 4, ani Městský soud v Praze se nezabývaly právními vztahy vzniklými mezi žalobcem a žalovaným z hlediska příslušných ustanovení hospodářského zákoníku, a proto nezhodnotily skutečný právní stav věci. Nejvyšší soud nejprve posoudil dovolání žalovaného podle § 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2 , ve znění účinném do 31.12.2000, neboť podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb. se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel má právnické vzdělání a jím bylo dovolání též sepsáno. Dovolací soud se s ohledem na ust. § 103 a 104 o. s. ř. a na námitky dovolatele nejprve zabýval tím, zda je v předmětné věci