29 Cdo 407/2021 – Nejvyšší soud

29 Cdo 407/2021-72 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce LIQUIDATORS v. o. s., se sídlem v Praze 2, Slezská 2033/11, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 24817465, jako insolvenčního správce dlužníka O. H., narozeného XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Madronem, advokátem, se sídlem v Praze, Chvalova 1696/10, PSČ 130 00, proti žalovanému P. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, se sídlem v České Třebové, Čechova 396, PSČ 560 02, o zaplacení částky 240.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 19 C 66/2020, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. října 2020, č. j. 56 Co 141/2020-49, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 11.567,60 Kč, k rukám zástupce žalovaného. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou 24. dubna 2020 se žalobce LIQUIDATORS v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka O. H. (dále jen „O. H.“), domáhal po žalovaném P. H. (dále též jen „P. H.“) zaplacení částky 240.000 Kč s příslušenstvím tvořeným zákonným úrokem z prodlení kapitalizovaným za dobu do 23. dubna 2020 částkou 21.316,95 Kč a dále požadovaným od 24. dubna 2020 do zaplacení. 2. Žalovanou jistinu specifikoval tak, že jde o dlužné platby důchodu, který se P. H. zavázal platit O. H. (po dobu trvání oddlužení O. H. schváleného plněním splátkového kalendáře) na základě smlouvy o důchodu uzavřené dne 13. dubna 2016 (dále jen „smlouva o důchodu“) částkou 12.000 Kč měsíčně. Konkrétně jde o dlužný důchod za dobu od července 2018 do února 2020 (kdy insolvenční soud zrušil schválené oddlužení a prohlásil konkurs na majetek O. H.). 3. Usnesením ze dne 28. května 2020, č. j. 19 C 66/2020-37, Okresní soud v Karlových Varech: [1] Zastavil řízení (bod I. výroku). [2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 23.135 Kč (bod II. výroku). 4. Okresní soud – vycházeje z ustanovení § 109 odst. 1 písm. a/, § 140c, § 141a, a § 173 odst. 1 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k následujícím závěrům: 5. Žalobou uplatněná pohledávka byla v době zahájení insolvenčního řízení na majetek P. H. (respektive v době běhu lhůty k podání přihlášek pohledávek do insolvenčního řízení vedeného na majetek P. H.) pohledávkou „očekávatelnou“ (byť nikoli splatnou) a žalobce ji mohl přihlásit; potud se okresní soud dovolává závěrů obsažených v „judikatuře Vrchního soudu v Olomouci (…) 1 VSOL 336/2014-B-57 ve věci KSOS 8 INS 3164/2010“ (správně jde o usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. května 2014, č. j. KSOS 8 INS 3164/2010, 1 VSOL 336/2014-B-57). Nepřihlásil-li žalobce pohledávku, je dána neodstranitelná překážka řízení ve smyslu § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 141a insolvenčního zákona. 6. K odvolání žalobce (proti oběma výrokům) i žalovaného (proti výroku o nákladech řízení) Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. října 2020, č. j. 56 Co 141/2020-49: [1] Potvrdil usnesení okresního soudu (první výrok). [2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 5.965 Kč (druhý výrok). 7. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 140c a § 173 odst. 3 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům: 8. Smlouvu o důchodu upravuje ustanovení § 2701 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“). Plátce se v ní zavazuje platit příjemci pravidelné peněžní dávky (důchod). Důchodem se pak rozumí opakující se peněžité plnění. Povinnost ze smlouvy o důchodu tak P. H. vznikla dnem uzavření smlouvy o důchodu (13. dubna 2016) jako opětující se plnění v konstantní výši a žalobci nic nebránilo uplatnit tento nárok v insolvenčním řízení vedeném na majetek P. H. postupem podle § 173 odst. 3 insolvenčního zákona jako existující pohledávku, jejíž splatnost nastává (podle smlouvy o důchodu) k poslednímu dni toho kterého měsíce. 9. Ustanovení § 140c insolvenčního zákona zakazovalo zahájit řízení o pohledávce, která má být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou, a okresní soud proto řízení správně zastavil podle § 141a insolvenčního zákona ve spojení s § 104 odst. 1 o. s. ř. 10. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně otázek: [1] Lze se žalobou podanou u obecného soudu domáhat zaplacení dlužného důchodu, u něhož nastala povinnost plátce důchod uhradit až po uplynutí propadné lhůty (vymezené rozhodnutím o úpadku) k přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení vedeného na majetek plátce důchodu? [2] Lze přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek plátce důchodu všechny dávky vyplývající ze smlouvy o důchodu, tedy i ty, u kterých plátci důchodu vznikne povinnost k úhradě až v budoucnu? 11. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel argumentuje následovně: 12. Pohledávka se netýká majetkové podstaty P. H. a lze o ní rozhodnout v soudním řízení, když se na ni nevztahují účinky uvedené v § 109 insolvenčního zákona. Pohledávka „vznikla žalovanému“ (správně zřejmě „vznikla vůči žalovanému“) po zahájení jeho insolvenčního řízení a dovolatel ji tedy nemohl uplatnit v insolvenčním řízení vedeném na majetek žalovaného. 13. S přihlédnutím k textu důvodové zprávy k § 2701 až § 2706 o. z. dovolatel dovozuje, že na základě smlouvy o důchodu mělo být poskytováno příjemci důchodu (O. H.) opakující (opětující) se plnění ve formě renty (dávkami o pevné nominální hodnotě). K tomu se dovolává závěrů obsažených na téma rozdílu mezi dílčím plněním, plněním částečným a opakujícím se plněním v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 36/2003 Sb. rozh. obč. [přesněji jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001 (dále jen „R 36/2003“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Dovolatel, zdůrazňuje, že na rozdíl od plnění dílčího není opakující se plnění vymezeno celkovou výší (rozsahem celého plnění), nýbrž pouze určením jednotlivých v budoucnu splatných dávek (např. výživné, nájemné nebo pojistné). Poukazuje rovněž na to, že ne všechny pohledávky jsou nárokem, kdežto každý nárok představuje splatnou pohledávku. 14. Dovolatel míní, že u opakujících se plnění určením jednotlivých v budoucnu splatných dávek lze uvažovat o dluhu (nesplněném závazku) jen do minulosti. Splatnost (nárok na splnění povinnosti) může nastat, jen je-li jisté, že závazek trvá. Dospět k jistotě (poznání), zda závazek bude v budoucnu nadále existovat, není možné, což „zřejmě“ brání jeho uplatnění přihláškou (s výjimkou podmíněné pohledávky). Odvolací soud dospěl k (nesprávnému) závěru, že dlužný důchod lze přihlásit do insolvenčního řízení jako „nesplatnou“ pohledávku, ač právo příjemce (O. H.) na jednotlivé dávky mělo vzniknout až po rozhodnutí o úpadku nebo po uplynutí prekluzivní lhůty k podání přihlášky. 15. V daném případě byl úpadek P. H. řešen oddlužením. V obdobné situaci, v jaké se nachází příjemce budoucích dávek (O. H.), by se nutně ocitli i věřitelé disponující právem na úhradu budoucího nájmu, pojistného či renty [např. náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§ 271b zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce)]. I zde by se musel uplatnit závěr odvolacího soudu, že povinnost ze smlouvy vznikla dlužníku dnem uzavření smlouvy jako opětující se plnění v konstantní výši a věřiteli nic nebránilo uplatnit tento nárok v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka jako existující pohledávku, jejíž splatnost nastává podle smlouvy, tedy postupem podle § 173 odst. 3 insolvenčního zákona. 16. S přihlédnutím k tomu, že oproti konkursu v oddlužení nezanikají nájemní, pojistné a jiné smlouvy, by nebylo možné vymáhat po dlužníku žalobou dluh na nájemném (pojistném) vzniklý po uplynutí propadné lhůty k podání přihlášky (podle názoru odvolacího soudu by tomu bránil zákaz formulovaný v § 140c insolvenčního zákona). 17. Řešení daného problému tkví v rozlišení pojmů „právo“ a „pohledávka“. Insolvenční zákon umožňuje přihlásit i pohledávku nesplatnou, která ale musí existovat (musí jít „v úzkém slova smyslu“ o pohledávku dle § 173 odst. 3 insolvenčního zákona); srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. lis