29 Cdo 4388/2010 — Nejvyšší soud

29 Cdo 4388/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 8. 2012 Spisová značka:29 Cdo 4388/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.4388.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Jednání soudu Konkurs Správce konkursní podstaty Dotčené předpisy:§ 8 odst. 3 předpisu č. 328/1991Sb. § 11 odst. 5 předpisu č. 328/1991Sb. § 101 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 10. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 4388/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Mgr. A. S., jako správce konkursní podstaty úpadkyně UNO - CENTER, s. r. o., identifikační číslo osoby 61 85 51 97, proti žalovanému Ing. L. S., CSc., zastoupenému JUDr. Pavlem Krýlem, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 4, Křtinská 617, PSČ 149 00, o zaplacení částky 4,852.165,60 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 4/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2010, č. j. 8 Cmo 11/2010-95, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2010, č. j. 8 Cmo 11/2010-95 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2009, č. j. 37 Cm 4/2008-70, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. října 2009, č. j. 37 Cm 4/2008-70, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovaný uhradil do konkursní podstaty úpadkyně UNO- CENTER, s. r. o. částku 4,852.162,62 Kč. Soud prvního stupně – cituje ustanovení § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – shrnul, že žalobce přes poučení ze strany soudu podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (při jednání dne 2. července 2009) „v žalobě a doplněných podáních neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní“ co do důvodnosti požadavku na zaplacení částky 4,852.165,60 Kč z titulu nákladů, které žalovaný jako předchozí správce konkursní podstaty úpadkyně vynaložil z titulu hotových výdajů a nákladů spojených s udržováním a správou podstaty bez souhlasu věřitelského výboru. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. března 2010, č. j. 8 Cmo 11/2010-95, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil. Odvolací soud v prvé řadě prověřil, zda „uskutečněním jednání v nepřítomnosti žalobce dne 8. října 2009 byl žalobce zkrácen ve svém právu věc před soudem projednat“. Vycházeje z ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., zdůraznil, že žalobce byl k tomuto jednání řádně obeslán a že včas z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. „Žalobce se měl k jednání dostavit s tím, že bude zahájeno ve 14.30 hodin. Ze spisu není patrno, že byl soud uvědoměn žalobcem o možném pozdním příchodu k jednání, jednání však bylo zahájeno až ve 14.45 hod. Podmínky pro projednání věci byly podle § 101 odst. 3 o. s. ř. splněny“. Opodstatněnou odvolací soud neshledal ani námitku žalobce ohledně nepředvídatelnosti rozhodnutí soudu v souvislosti s nesplněním povinnosti tvrzení v poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. Připustil, že v rámci poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. u jednání dne 2. července 2009 byl žalobce upozorněn „na možnost odmítnout žalobu při nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ve stanovené lhůtě, ačkoli posléze soud žalobu neodmítl, nýbrž zamítl“. Současně zdůraznil, že „soud poučeními vedl žalobce k doplnění žalobních tvrzení tak, aby bylo možno následně posoudit, zda žalovaný při výkonu funkce správce konkursní podstaty nepostupoval s odbornou péčí, tedy zda žalobci vznikla škoda zaviněným porušením správce – např. nedůvodným vynaložením finančních prostředků atp. Dopadem neunesení břemene tvrzení o takových rozhodných skutečnostech by bylo zamítnutí žaloby pro neprokázání (jednoho či více) předpokladů odpovědnosti za škodu. Upozornění soudu, že žaloba bude odmítnuta v případě nedoplnění žalobních tvrzení, sice nebylo správné – odmítnutí by přicházelo v úvahu při vadách žaloby ve smyslu § 43 o. s. ř., ale o takový případ se nejednalo – avšak žalobce byl tím poučen o nepříznivém výsledku řízení pro něj v případě nesplnění výzvy podle § 118a o. s. ř. Nejde o pochybení, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, ani jeho dopadem není nepředvídatelné rozhodnutí“. Konečně odvolací soud uzavřel, že žalobcem „prezentovaný názor“, podle něhož „mu škoda vznikla v důsledku faktu, že věřitelský výbor neschválil určité výdaje správce, není správný“. „Z protokolu o jednání ze dne 2. července 2009 ověřil, že žalobce byl poučením podle § 118a o. s. ř. správně veden k doplnění žalobních tvrzení tak, aby následně na základě navržených důkazů mohl soud posoudit splnění předpokladů nutných pro odpovědnost k náhradě škody. Poučení bylo poskytnuto v náležité šíři, jasně a srozumitelně, žalobce měl mj. k jednotlivým položkám tvrzené škody též řádně tvrdit, v čem spatřuje „neoprávněnost předmětného plnění“ žalovaným. Žalobce – jak správně soud v rozsudku konstatoval – svá žalobní tvrzení nedoplnil tak, aby bylo možno vůbec k posouzení porušení povinností žalovaného přistoupit. Soud proto správně uzavřel, že je namístě žalobu pro neunesení břemene tvrzení zamítnout. Jestliže žalobce neunesl břemeno tvrzení, pak ani nelze uzavřít jinak, než že nebylo ani uneseno břemeno důkazní, byť k dokazování přistoupeno nebylo, avšak tento závěr je z hlediska výsledku řízení již nadbytečný a nevýznamný“. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu a naplnění dovolacích důvodů spatřuje „v těchto rovinách“: a) „Posouzení aplikace“ ustanovení § 11 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“); b) „Jednání v nepřítomnosti účastníka, výkladu způsobu omluvy z jednání“; c) „Otázce poučení ohledně odmítnutí či zamítnutí žaloby a rozdílnosti těchto následků“. Dovolatel akcentuje, že žalobou uplatněný nárok jednak není prostým nárokem na náhradu škody, když šlo o vydání prostředků neoprávněně čerpaných z konkursní podstaty úpadkyně a že porušení konkrétní povinnosti ze strany žalovaného beze zbytku a srozumitelně tvrdil – šlo o porušení povinnosti vyplývající pro správce konkursní podstaty z ustanovení § 11 odst. 5 ZKV. Je názoru, že „konkrétní ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání neomezují správce konkursní podstaty v konkrétních výdajích“, nýbrž jej „zcela limitují tím, že veškeré jeho výdaje hotové a náklady na správu konkursní podstaty podléhají absolutnímu schválení věřitelským výborem“. Správce konkursní podstaty pak má dvě možnosti, a to buď „před vynaložením jakéhokoli výdaje a nákladu opatřit si předchozí souhlas s takovým výdajem“ nebo „takový výdaj a náklad vynaložit a následně jej předložit k odsouhlasení věřitelskému výboru s tím, že bude-li souhlas udělen, jde o výdaj oprávněný, nebude-li udělen, musí jej nést správce konkursní podstaty sám o své újmě“. Žalovaný v poměrech dané věci postupoval „druhým způsobem“ a byť byl limitován konkrétní situací, kdy věřitelský výbor nebyl ustaven, převzal na sebe riziko následného neschválení některé části jeho výdajů, k čemuž nakonec došlo. V těchto poměrech – pokračuje dovolatel – je porušením právní povinnosti již pouhá skutečnost, že nedošlo ke schválení konkrétních žalovaných výdajů, což dostatečně tvrdil, a k čemuž navrhl dostatek důkazů. Dále dovolatel namítá, že soud prvního stupně věc projednal 8. října 2009 v jeho nepřítomnosti, ačkoli k tomu nebyly splněny podmínky stanovené „příslušnými ustanoveními o. s. ř.“. Připustil, že začátek ústního jednání zmeškal z důvodu poruchy motorového vozidla a nutnosti zajištění náhradní dopravy, kteroužto skutečnost ovšem soudu prvního stupně „tlumočil, s tím, že se dostaví se zpožděním“. V žádném případě nesouhlasil s projednáním věci v jeho nepřítomnosti. Zmíněnou omluvu „tlumočil“ předsedkyni senátu soudu prvního stupně jeho koncipient Mgr. P. V., který ovšem neměl oprávnění žalobce na ústním jednání „zastoupit“. Poté, co se žalobce k soudu dostavil, „našel jednací síň uzamčenou a dozvěděl se, že žaloba byla zamítnuta“. Vzhledem k této skutečnosti pak o odročení jednání „z pochopitelných důvodů“ nežádal, jelikož „omluvu učinil ihned, jakmile toho byl schopen a