29 Cdo 483/2024 — Nejvyšší soud

29 Cdo 483/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 3. 2024 Spisová značka:29 Cdo 483/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:29.CDO.483.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Konkurs Zadostiučinění (satisfakce) Odpovědnost státu za újmu Dotčené předpisy:§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb. § 31a předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 5. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 483/2024-175 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce A. Z., zastoupeného Ladislavem Ejemem, advokátem, se sídlem v České Lípě, Eliášova 998/12, PSČ 470 01, proti žalovanému České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, PSČ 128 00, jednajícímu Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, o zaplacení částky 305 250 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 124/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2023, č. j. 39 Co 39/2023-148, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2023, č. j. 39 Co 39/2023-148, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 31. října 2022, č. j. 25 C 124/2022-132, Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu, jíž se žalobce (A. Z.) domáhal po žalovaném (České republice – Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení částky 305 250 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). 2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal výše uvedené částky s tvrzením, že jde o přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku konkursního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 95 K 7/2020 (dále jen „konkursní řízení“), ve kterém žalobce vystupuje jako věřitel. 3. Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že: [1] Dne 13. června 2002 byl na majetek společnosti Joint Invest Action, k. s. v likvidaci (dále též jen „úpadce“), prohlášen konkurs, přičemž toto konkursní řízení nebylo ke dni rozhodnutí skončeno. [2] Dne 26. srpna 2002 se žalobce přihlásil do konkursního řízení jako věřitel s pohledávkou ve výši 611 848 Kč, která byla následně správcem konkursní podstaty uznána ve výši 439 430,14 Kč. [3] Žalobce předběžně uplatnil žalovaný nárok na zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé konkursní řízení u žalovaného, který následně ve svém stanovisku konstatoval porušení práva žalobce na rozhodnutí v přiměřené lhůtě. [4] Soud rovněž podrobně popsal průběh konkursního řízení a shrnul, že konkursní věřitelé dosahují počtu cca 15 000 a v souvislosti s tímto řízením je vedeno 1 032 incidenčních sporů. [5] Dne 31. srpna 2022 byla v konkursním řízení schválena konečná zpráva, ze které vyplývá míra uspokojení věřitelů úpadce 8 %. 4. Soud prvního stupně – cituje § 1 odst. 1, § 2, § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), jakož i judikaturu Nejvyššího soudu – konstatoval, že byť se jedná v dané věci o konkursní řízení, které vykazuje určitá specifika, délka konkursního řízení (více než 20 let) je již zjevně nepřiměřená. 5. K významu předmětu řízení pro žalobce pak soud uvedl, že tento je zanedbatelný, neboť v průběhu řízení bylo zřejmé, že uspokojení věřitelů bylo možné očekávat v rozsahu 6–8 %, což v případě žalobce činí částku 35 154 Kč, tedy částku nikterak významnou. K tomu rovněž zdůraznil, že konkursní řízení je zcela specifickým řízením, které nesměřuje k vyřešení sporu mezi stranami, ale k uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu pak konstatoval, že právě povaha konkursního řízení rozhodujícím způsobem snižuje význam předmětu řízení pro poškozeného pro účely posouzení přiměřenosti délky konkursního řízení, formy odškodnění i jeho případné výše. Odškodnění za nepřiměřenou délku soudního řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného. K tomu soud uvedl, že tato nejistota žalobce vyvolaná objektivně nepřiměřeně dlouhým konkursním řízením zahájeným v roce 2002 byla v tomto případě minimální. Současně s ohledem na nízkou míru uspokojení, která je již žalobci zřejmá, význam předmětu řízení soud hodnotil jako malý až bagatelní, a proto považoval za přiléhavou formu kompenzace pouze konstatování porušení práva. Soud se rovněž neztotožnil s argumentací žalobce, že řízení by pro něj mělo mít vyšší význam z důvodu vyššího věku. 6. K odvolání žalobce odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 7. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jakož i s jeho právním posouzením věci. Konstatoval, že v dané věci došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť délka konkursního řízení byla vzhledem k okolnostem případu nepřiměřená. Došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a žalobci tak vznikla nemajetková újma, za kterou je namístě mu poskytnout odškodnění. Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že v daném případě bude dostatečným zadostiučiněním konstatování porušení práva, které již bylo žalovanou mimosoudně poskytnuto, a to s ohledem na malý, resp. zanedbatelný význam řízení pro žalobce. Odvolací soud k tomu rovněž odkázal na argumentaci soudu prvního stupně i žalovaného ohledně specifik konkursního řízení, jehož povaha rozhodujícím způsobem snižuje význam předmětu řízení pro poškozeného. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného. Žalobce však již po přezkumném jednání věděl, v jaké výši byla jeho pohledávka uznána, a jeho nejistotu tak lze vztahovat pouze k tomu, jaké procento z přihlášené pohledávky mu bude vyplaceno, přičemž již v průběhu řízení vyšlo najevo, že uspokojení se bude pohybovat v řádech jednotek procent. Uvedené závěry nemohlo změnit ani tvrzení žalobce, podle něhož bylo v konkursním řízení již vydáno usnesení o rozvrhu, ze kterého se podává, že pohledávky věřitelů úpadce budou uspokojeny do výše 10,28 %, což v případě žalobce představuje částku 45 173 Kč. Odvolací soud rovněž neshledal přiléhavou argumentaci žalobce ohledně vyššího významu řízení pro jeho osobu z důvodu věku, neboť po převážnou délku konkursního řízení byl žalobce mladším 75 let. 8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 9. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel především argumentuje tím, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2023, sp. zn. 29 Cdo 3521/2021 (správně sp. zn. 29 Cdo 3623/2021). Dovolatel má za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku významu předmětu řízení pro jeho osobu a s tím související formu kompenzace, kdy odvolací soud uzavřel, že konstatování porušení práva je v dané věci dostačující formou zadostiučinění. Dovolatel konstatuje, že mu náleží nárok na odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku předmětného konkursního řízení, neboť rozhodující pro odškodnění v peněžní podobě je především délka posuzovaného řízení, které v dané věci přesahuje 19 let, nikoli samotná povaha konkursního řízení. Z toho důvodu by měl obdržet „vyšší“ zadostiučinění než pouze odčinění formou konstatování porušení práva. 10. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. 11. Nejvyšší soud shledává dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustným, když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky významu posuzovaného konkursního řízení pro dovolatele je napadené rozhodnutí v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3623/2021 (jež se týká stejného konkursního řízení), jakož i s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu. 12