29 Cdo 5096/2015 — Nejvyšší soud

29 Cdo 5096/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 12. 2017 Spisová značka:29 Cdo 5096/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.5096.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Postoupení pohledávky Neplatnost právního úkonu Zajištění závazku Dotčené předpisy:§ 524 odst. 2 obč. zák. § 525 obč. zák. § 528 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:10. 7. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 5096/2015-552 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně V. H., zastoupené JUDr. Ing. Františkem Fílou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 5, K Radotínu 15, PSČ 156 00, proti žalovanému Mgr. Lukáši Raidovi, se sídlem v Ostravě, Hrabákova 1861/1, PSČ 702 00, jako správci konkurzní podstaty úpadce Union banka, a. s. „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 41034261, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 Cm 447/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. května 2015, č. j. 9 Cmo 14/2014-515, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 17. března 2014, č. j. 32 Cm 447/2004-421, Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (V. H.) domáhala určení, že „má po právu“ (vůči úpadci Union bance, a. s. „v likvidaci“) pohledávku ve výši 12 000 000 Kč a úrok ve výši 4 828 700 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Šlo v pořadí o třetí rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, když první rozsudek ze dne 9. září 2008, č. j. 32 Cm 447/2004-66, jímž Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl z důvodu nedostatku aktivní legitimace žalobkyně, Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. dubna 2009, č. j. 9 Cmo 33/2009-110, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a druhý rozsudek ze dne 27. února 2012, č. j. 32 Cm 447/2004-263, jímž Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl z důvodu promlčení pohledávky, Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. dubna 2013, č. j. 9 Cmo 20/2012-353, potvrdil v rozsahu pohledávky ve výši 8 000 000 Kč z titulu termínovaného vkladu a z titulu úroku ve výši 3 219 134 Kč a ve zbylé části (ohledně pohledávky ve výši 12 000 000 Kč z titulu termínovaného vkladu ze dne 23. listopadu 1995 a úroku ve výši 4 828 700 Kč) rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že v uvedeném rozsahu pohledávka není promlčená. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. března 2014 (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Soudy vyšly především z toho, že: 1/ Právní předchůdce úpadce Evrobanka, a. s. (dále jen „banka“) uzavřela s Nakladatelstvím H & H, a. s. (dále jen „dlužník“), zastoupeným žalobkyní, dne 22. listopadu 1995 úvěrovou smlouvu o kontokorentním úvěru č. K/288/95 ve znění dodatků č. 1 a 2 (dále též jen „úvěrová smlouva“), na jejímž základě se banka zavázala poskytnout dlužníku úvěr do výše 28 000 000 Kč, který měl být splacen do 22. listopadu 1996. Dohodnutým způsobem zajištění úvěru byl „termínovaný vklad u banky ve výši 12 000 000 Kč, č. účtu, č. smlouvy 27001185 viz ručitelská smlouva, která byla součástí této smlouvy“. 2/ Žalobkyně uzavřela s bankou ručitelskou smlouvu č. K/288/95 k zajištění úvěrové smlouvy. V ní se zavázala uhradit bance dlužnou částku nesplaceného a touto smlouvou zajištěného úvěru včetně úroků, jakož i částky nesplacených dílčích splátek inkasním příkazem z libovolného svého účtu. Současně žalobkyně souhlasila, aby předmětem ručení byl termínovaný vklad č. 2942288 ve výši 12 000 000 Kč vinkulovaný u banky. 3/ Dopisem ze dne 22. listopadu 1996 a dne 5. března 1997 vyzvala banka žalobkyni, jakožto ručitelku, k doplacení úvěru včetně příslušenství, s tím, že nebude-li debetní zůstatek uhrazen, bude úvěr splacen z vkladů na termínovaných účtech s poukazem na ručitelskou smlouvu. 4/ Banka (jako postupitel) uzavřela s Českou finanční, s. r. o. (jako postupníkem) dne 28. března 1994 (správně 1997) smlouvu o postoupení pohledávek (dále též jen „postupní smlouva“) specifikovaných v příloze postupní smlouvy označené za její nedílnou součást. Postupní smlouva byla dále upravována dodatky číslo 1 (ze dne 1. října 1997), číslo 2 (ze dne 20. května 1999) a číslo 3 (ze dne 23. září 1999). 5/ Banka (jako postupitel) oznámila postoupení pohledávky dlužníku přípisem ze dne 1. října 1997, doručeným dne 6. října 1997. Z oznámení vyplývá, že nesplacená výše úvěru činí k 31. srpnu 1997 celkem 23 298 043,23 Kč. 6/ Žalobkyně v dopise ze dne 14. dubna 1997 potvrdila převzetí společného dopisu banky a Union banky, a. s. (dále též jen „úpadce“) ze dne 17. března 1997, v němž bylo žalobkyni oznámeno, že pozdější úpadce přejímá veškeré dluhy banky za svými věřiteli, s tím, že udělila souhlas s převzetím dluhu a nadále považuje za svého dlužníka pozdějšího úpadce. 7/ Za období od 1. dubna 1997 do 27. listopadu 1997 byly žalobkyni vyplaceny úroky ve výši celkem 878 491,70 Kč, a to z části na její účet a následně dle dodatku sjednaného dne 30. listopadu 1996 na účet. 8/ Ze zápisu z jednání pozdějšího úpadce a České finanční, s. r. o. ze dne 16. října 1997 a ze dne 22. října 1997 vyplývá, že předmětem jednání bylo předání oznamovacích dopisů klientům a ručitelům o postoupení pohledávky banky České finanční, s. r. o. včetně notifikační povinnosti, přičemž v příloze č. 3, která je součástí těchto zápisů, je uveden kontokorentní úvěr vůči dlužníku ve výši 23 298 043,23 Kč. 9/ K žádosti České finanční s. r. o. pozdější úpadce převedl dne 27. listopadu 1997 z termínovaného účtu žalobkyně částku 12 000 000 Kč ve prospěch účtu číslo. 10/ Žalobkyně si přihlásila do konkursního řízení úpadce nevykonatelnou pohledávku z titulu smlouvy o termínovaném vkladu č. 20001185 ze dne 23. listopadu 1995 ve výši 12 000 000 Kč a pohledávku z titulu úroků z této smlouvy ve výši 4 828 700 Kč (za dobu od 1. dubna 1997 do 29. května 2003) a dále pohledávku na základě smlouvy o termínovaném vkladu č. 0027002692 ze dne 11. června 1996 ve výši 8 000 000 Kč a pohledávku z titulu úroků z této smlouvy ve výši 3 219 134 Kč (za dobu od 1. dubna 1997 do 29. května 2003). 11/ Pohledávky z titulů nevyplacených vkladů ve výši 12 000 000 Kč a 8 000 000 Kč popřel při přezkumném jednání konaném 18. října 2004 správce konkursní podstaty co do pravosti. Pohledávky z titulu úroků ve výši 4 828 700 Kč a 3 219 134 ze smluv o termínovaném vkladu popřel správce konkursní podstaty co do pravosti při přezkumném jednání konaném dne 12. února 2007. Soud prvního stupně dospěl (i s přihlédnutím k okolnostem, jež souvisely s uzavřením ručitelské smlouvy) k závěru, že ručitelská smlouva i přes určité nepřesnosti obsahovala dostatečným způsobem vymezení závazků, za něž žalobkyně ručí s odkazem na úvěrovou smlouvu. Podle soudu prvního stupně žádné zákonné ustanovení nezakazuje, aby součástí ručitelského prohlášení byla dohoda o vinkulaci finančních prostředků na účtu. Vůlí stran při uzavírání smlouvy o ručení byl jednak závazek žalobkyně jako ručitelky, jednak závazek žalobkyně vinkulovat na účtu banky finanční prostředky pro případ, že nebude uhrazen kontokorentní úvěr a zároveň udělit bance oprávnění k inkasu. Nelze odhlédnout od toho, že žalobkyně byla členkou představenstva dlužníka, který čerpal předmětný kontokorentní úvěr a byla velmi dobře informována o ekonomické situaci dlužníka i o tom, jakým způsobem nakládal s finančními prostředky poskytnutými bankou. Poté, co byla postoupena pohledávka z kontokorentního úvěru České finanční, s. r. o., došlo k převedení finančních prostředků vinkulovaných ve prospěch věřitele – banky (byly použity k úhradě dluhu z kontokorentního úvěru), proto nesvědčí žalobkyni právo k finančním prostředkům na (terminovaném) účtu. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně nejprve uzavřel, že případná neplatnost postupní smlouvy ze dne 28. března 1997, ve znění dodatků, není ve vztahu mezi postupníkem (jeho právním nástupcem) a žalobkyní, právně významná. Otázku, zda pohledávka byla platně postoupena, lze totiž řešit jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem. Oznámil-li postupitel (banka) dopisem ze dne 1. října 1997, doručeným klientu (svému dlužníku) dne 6. října 1997, že pohledávku postoupil, vyvolá tento notifikační úkon zamýšlené právní důsledky, přičemž výjimky uvedené v § 525 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), nebyly tvrzeny, natož pr