29 Cdo 5313/2014 – Nejvyšší soud

29 Cdo 5313/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně Ing. J. J., zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, PSČ 120 00, proti žalovanému Ing. P. J., zastoupenému Mgr. Martinem Láníkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 624/2009, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. července 2014, č. j. 6 Cmo 232/2011-142, ve znění usnesení ze dne 15. července 2015, č. j. 6 Cmo 232/2011-196, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. července 2014, č. j. 6 Cmo 232/2011-142, ve znění usnesení ze dne 15. července 2015, č. j. 6 Cmo 232/2011-196, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. ledna 2011, č. j. 49 Cm 624/2009-68, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 23. února 2010, č. j. 49 Cm 624/2009-13, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 55.125,- EUR s 6% úrokem od 2. srpna 2006 do zaplacení, směnečnou odměnu 183,75 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 122.780,- Kč. Soud prvního stupně – cituje ustanovení § 580 a § 581 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a vycházeje z ustanovení čl. I. § 48 a § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – s odkazem na zjištěný skutkový stav uzavřel, že se žalovanému prostřednictvím námitky započtení správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo, jelikož žalovaným k započtení použitá pohledávka nebyla splatná. Žalovaný tak „nepřípustně započetl svou dosud nesplatnou pohledávku proti splatné pohledávce žalobkyně (rozuměj proti pohledávce ze směnky, o jejímž zaplacení soud prvního stupně rozhodl směnečným platebním rozkazem – dále jen „směnka“). Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 15. května 2012, č. j. 6 Cmo 232/2011-100, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vyšel z toho, že v rámci tvrzeného jednostranného zápočtu dopisem ze dne 18. ledna 2008 žalovaný „postavil proti sobě“ na jedné straně na účet žalobkyně poukázanou částku 5,741.116,- Kč a na druhé straně splatnou směnečnou pohledávku (přepočtenou na koruny české). Zároveň však existenci započítávané pohledávky (žalovaný) zpochybnil „námitkovými tvrzeními, podle nichž peníze na účet žalobkyně poukázal vědomě a dobrovolně v blíže nespecifikovaném rozsahu za účelem financování rodinných výdajů a vedle toho v blíže nespecifikovaném rozsahu peníze zasílal na účet žalobkyně a zde je dlouhou dobu ponechal, aby mu byly podle jeho tvrzení k dispozici k uspokojování jeho potřeb“. Proto odvolací soud uzavřel, že závěru o zániku směnečné pohledávky započtením brání nedostatečnost námitek žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu. Žalovaný totiž v námitkách nevymezil „hranici určující, které prostředky na základě určitého právního úkonu dobrovolně převedl do dispozice manželky pro uspokojení potřeb rodiny a které nadále považuje za své prostředky“. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. března 2014, č. j. 29 Cdo 2961/2012-131, zrušil rozsudek odvolacího soudu (ze dne 15. května 2012) a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud – odkazuje na ustanovení § 175 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a na závěry, které formuloval a odůvodnil v rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – na rozdíl od soudu odvolacího dovodil, že žalovaný v námitkách napadl směnečný platební rozkaz v plném rozsahu a zároveň uvedl v základních rysech skutkové okolnosti vzniku započítávané pohledávky a tvrzeného jednostranného zápočtu. Z námitkového tvrzení žalovaného o celkové výši prostředků žalovaného zaslaných na účet žalobkyně v určitém období a z tvrzení o skutkových okolnostech jednostranného zápočtu dostatečně zřetelně vyplývá, na jakých skutkových okolnostech žalovaný svoji obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Tvrzení žalovaného (odvolacím soudem opomenuté), že byl srozuměn s tím, že jeho měsíční příspěvek na úhradu rodinných výdajů odpovídá částce cca 15.000,- Kč měsíčně zasílané na účet žalobkyně, nevylučuje a priori (s ohledem na výši směnečné pohledávky a tvrzení o celkové výši částky zaslané na účet žalobkyně) možnost úspěšné obrany žalovaného. Závěr odvolacího soudu o nedostatečném odůvodnění, a tedy o neprojednatelnosti námitek žalovaného tak Nejvyšší soud shledal nesprávným; pro další průběh řízení uložil odvolacímu soudu, aby posoudil důvodnost žalovaným vznesených námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, zejména existenci vzájemné pohledávky za žalobkyní a platnost žalovaným tvrzeného zápočtu. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. července 2014, č. j. 6 Cmo 232/2011-142, ve znění usnesení ze dne 15. července 2015, č. j. 6 Cmo 232/2011-196, změnil rozsudek soudu prvního stupně (ze dne 25. ledna 2011) tak, že (ve výroku označený) směnečný platební rozkaz zrušil v rozsahu směnečného peníze ve výši 11.183,25 EUR s 6% úrokem od 2. srpna 2006 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 37,25 EUR a ve výroku o nákladech řízení (výrok I. 1.) a ve zbývajícím rozsahu směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti (výrok I. 2.); dále žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady „odvolacího řízení“ ve výši 148.946,- Kč (výrok II.). Odvolací soud se v prvé řadě ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, podle něhož „je dán nárok majitele (žalobkyně) na zaplacení postižných nároků podle čl. I. § 48 a § 77 odst. 1 směnečného zákona“. Dále akcentoval, že „v otázce existence možného započítávaného bezdůvodného obohacení, kdy žalovaný plnil na účet žalobkyně v rozsahu 40.000,- Kč měsíčně, z čehož 15.000,- Kč plnil na svoji povinnost přispívat na náklady rodiny a vyživovaných osob (viz shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu) a ve zbytku 25.000,- Kč měsíčně plnil bez právního důvodu, je na místě závěr, že žalovanému vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Tento nárok mohl být později započten proti žalobkyní uplatňovanému směnečnému nároku, a to v rozsahu představovaném nepromlčeným plněním žalovaného na účet žalobkyně v té části, jež nebyla určena na uspokojování potřeb rodiny. Proto vzhledem k žalovaným uplatněnému zápočtu pohledávek potom výše přisouzeného nároku žalobkyně souvisí i se žalobkyní vznesenou námitkou promlčení, jakož i se specifikací období, kdy žalovaný měl poskytovat plnění na účet žalobkyně“. „Jestliže žalovaný dne 18. ledna 2008 učinil zápočet pohledávek, když proti sobě postavil pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení a na druhé straně předmětnou směnečnou pohledávku žalobkyně, mohly se tohoto zápočtu účastnit na straně pohledávek z titulu bezdůvodného obohacení pouze pohledávky nepromlčené, vzniklé v posledních dvou letech. Jednalo se o 12 měsíčních plnění po 25.000,- Kč (poskytovaných 40.000,- Kč mínus 15.000,- Kč poskytovaných pro potřeby rodiny) v období ledna až prosince 2006, když podle námitek bylo tvrzeno, že započítávané bezdůvodné obohacení představuje plnění poskytované do prosince roku 2006. Ohledně tvrzeného nároku na výplatu nájemného utrženého žalobkyní od roku 1999 do března 2007 v částce 2,786.426,- Kč, kdy ohledně těchto specifikovaných nároků byl zápočet činěn až v průběhu řízení, a to v námitkách ze dne 1. března 2010, není pochyb o tom, že tento případný nárok, jestliže by měl reálný základ, v době započítávání byl zcela promlčen“. Proto odvolací soud uzavřel, že nepromlčená zůstala pohledávka žalovaného z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 300.000,- Kč (po přepočtu tehdy platným kurzem ke dni 18. ledna 2008 ve výši 11.183,25 EUR). „Na základě platného zápočtu ze dne 18. ledna 2008 se snížila výše povinnosti žalovaného plnit na předmětný směnečný nárok z důvodu jeho částečného zániku“, a to na částku 43.941,75 EUR. V rozsahu této částky se směnečným úrokem, jakož i v rozsahu směnečné odměny ve výši 146,50 EUR proto odvolací soud v rámci změny rozsudku soudu prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti a ve zbývajícím rozsahu, tj. v jistině 11.183,25 EUR se směnečným úrokem a ve směnečné odměně 37,25 EUR jej zrušil. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci. Žalobkyně dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu (posuzováno podle obsahu dovolání) v rozsahu výroku ve věci samé, jímž byl směnečný platební rozkaz zčásti zrušen, majíc za to, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o částečný zánik pohledávky ze směnky započtením, odporuje v dovolání specifikované judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolatelka především namítá, že Nejvyšší soud původním kasač