29 Cdo 658/2024 — Nejvyšší soud

29 Cdo 658/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 3. 2024 Spisová značka:29 Cdo 658/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:29.CDO.658.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Úpadek Jednatel Společnost s ručením omezeným Péče řádného hospodáře Insolvenční návrh Dotčené předpisy:§ 159 odst. 1 o. z. § 558 odst. 2 o. z. § 62 předpisu č. 90/2012 Sb. ve znění do 31.12.2020 § 51 předpisu č. 90/2012 Sb. § 52 předpisu č. 90/2012 Sb. § 182 předpisu č. 90/2012 Sb. § 3 IZ. ve znění do 31.12.2016 § 98 IZ. § 99 IZ. Kategorie rozhodnutí:C EU Zveřejněno na webu:30. 4. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 658/2024-723 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce LIQUIDATORS v. o. s., se sídlem v Praze 2, Slezská 2033/11, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 24817465, jako insolvenčního správce dlužníka ARSTAV, s. r. o., identifikační číslo 26030152, zastoupeného Mgr. Pavlem Madronem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Chvalova 1696/10, PSČ 130 00, proti žalovanému L. A., o zaplacení částky 327.250 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 239/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2020, č. j. 15 Cmo 2/2020-605, takto: I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2020, č. j. 15 Cmo 2/2020-605, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a o soudním poplatku, jakož i v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení. II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2020, č. j. 15 Cmo 2/2020-605, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 14. srpna 2019, č. j. 13 Cm 239/2018-545, ve znění (doplňujícího) usnesení ze dne 13. září 2019, č. j. 13 Cm 239/2018-560, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“ nebo „insolvenční soud“): [1] Uložil žalovanému (L. A.) zaplatit žalobci [LIQUIDATORS v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužníka ARSTAV, s. r. o. (dále jen „dlužník A“)] do 3 dnů právní moci rozhodnutí částku 327.250 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení za dobu od 21. května 2018 do zaplacení (bod I. výroku). [2] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 160.091,50 Kč (bod II. výroku). [3] Uložil žalovanému zaplatit státu na soudním poplatku částku 13.363 Kč (bod III. výroku). 2. Krajský soud – vycházeje z ustanovení § 62 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích) [dále též jen „z. o. k.“], a z ustanovení § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: 3. Podmínky spočívající v tom, že insolvenční řízení bylo zahájeno insolvenčním návrhem a že insolvenční správce vyzval (žalovaného) k vydání prospěchu, jsou splněny, stejně jako podmínka, aby šlo o prospěch vyplacený v období 2 let před právní mocí rozhodnutí o úpadku. 4. Přijaté plnění ve formě odměny za výkon funkce odpovědného zástupce je „případným jiným prospěchem“ ve smyslu § 62 odst. 1 z. o. k. Vzhledem k výši (25.000 Kč měsíčně + DPH) šlo zřejmě o odměnu za výkon funkce jednatele. Vykonává-li jednatel i funkci odpovědného zástupce, přestavuje částka, kterou za tuto činnost pobírá, obdobu odměny za výkon funkce jednatele. 5. Co do podmínky, že dlužník A se před podáním insolvenčního návrhu nacházel v hrozícím úpadku a že žalovaný o tom věděl, krajský soud uvádí, že „dlužník přinejmenším ke konci roku 2015 již nebyl schopen své dluhy řádně a včas splácet (již byl v úpadku)“. O vědomosti žalovaného „o přinejmenším hrozícím úpadku ve formě platební neschopnosti“ svědčí jak jeho vlastní výpověď, tak výpověď znalce a aktivity managementu dlužníka k odvrácení hrozícího úpadku. Krajský soud pak připouští, že žalovaný si nemusel být vědom úpadku ve formě předlužení. 6. Krajský soud též dospívá k závěru, že žalovaný nečinil (v souladu s péčí řádného hospodáře) vše nezbytné a rozumně předpokládatelné k tomu, aby odvrátil úpadek. Jde především o sjednávání splátkových kalendářů, k čemuž krajský soud uvádí, že prokázané aktivity byly příliš malého rozsahu (4,8 miliónu Kč z celkových 28 miliónů Kč dluhů z obchodního styku) a přišly opožděně, jelikož podstatná část dluhů byla již delší dobu po lhůtě splatnosti (dluhy ve výši 9 miliónů Kč déle než 6 měsíců po lhůtě splatnosti). 7. Krajský soud očekává, že řádný hospodář začne vyjednávat o splátkovém kalendáři nejpozději v době splatnosti dluhu (aby zabránil nárůstu úroku z prodlení a nákladům spojeným s hrozící žalobou). Totéž se týká sjednání překlenovacího úvěru (i zde by řádný hospodář měl začít vyjednávat v době splatnosti dluhu, který má úvěr překlenout). Žalovanému jde k tíži i to, že ač vedl v účetnictví značný objem pohledávek dlužníka A po splatnosti (ve výši 11 miliónů Kč šlo o pohledávky déle než 6 měsíců po lhůtě splatnosti), činil jen minimum k jejich vymožení. Přinejmenším u pohledávek starších 6 měsíců by přitom řádný hospodář měl již projít fází pokusů o smírné řešení a přejít k soudnímu vymáhání. Totéž platí o možnosti započíst vlastní pohledávky a snížit tím dluhovou zátěž (což se nestalo). Krajský soud do jisté míry chápe snahu nejprve jednat se smluvními partnery o úhradě dluhů, případně o jejich započtení, takové jednání však při hrozícím úpadku nelze protahovat do nekonečna. 8. Žalovanému nelze upřít snahu udržet provoz podniku, najít nové zakázky a zajistit jejich úvěrové financování. Mají-li však takové zakázky přispět k odvrácení úpadku, musel by žalovaný prokázat jejich potenciál přinést výnos dostatečný k tomu, aby z něj bylo možné uhradit vzniklé dluhy v rozumné době. I o tom má krajský soud pochybnosti, když očekávaná ziskovost nebyla o mnoho větší než úroková sazba dojednávaných úvěrů. Je tedy otázkou, zda po úhradě úroků bance by něco zbylo na ostatní věřitele. 9. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. října 2020, č. j. 15 Cmo 2/2020-605: [1] Potvrdil rozsudek krajského soudu (první výrok). [2] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 12.003 Kč (druhý výrok). 10. Odvolací soud – vycházeje především z ustanovení § 62 odst. 1 z. o. k. – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: 11. Smyslem § 62 odst. 1 z. o. k. je (stejně jako v případě ustanovení § 68 z. o. k. a § 98 insolvenčního zákona) motivovat dlužníky, aby při úpadku sami včas podávali dlužnické insolvenční návrhy a minimalizovali tím negativní dopady úpadku na sebe i na své věřitele. 12. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že byly splněny podmínky uvedené v § 62 odst. 1 z. o. k., jelikož: [1] Insolvenční návrh podala (15. února 2016) osoba odlišná od dlužníka. [2] Insolvenční soud usnesením ze dne 20. října 2016 (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka A. [3] Před podáním žaloby vyzval insolvenční správce žalovaného (jednatele dlužníka A), [dopisem z 9. května 2018, doručeným 10. května 2018], aby do 10 dnů uhradil do majetkové podstaty dlužníka A žalovanou částku. [4] Žalovaná částka (327.250 Kč) představuje plnění, které žalovaný obdržel jako „případný jiný prospěch“ (smlouva, na jejímž základě žalovaný plnění obdržel, nebyla smlouvou o výkonu funkce jednatele), v době dvou let předcházejících 3. květnu 2017, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o úpadku dlužníka A. [5] Žalovaný věděl o hrozícím úpadku dlužníka A (ve smyslu § 3 odst. 5 insolvenčního zákona věděl, že lze důvodně předpokládat, že dlužník A nebude schopen řádně a včas plnit podstatnou část svých peněžitých závazků). Je správný závěr krajského soudu, že dlužník A „nejpozději koncem roku 2015 již byl v úpadku“ a nešlo tedy „jen“ o „hrozící úpadek“, jelikož nebyl schopen splácet včas své dluhy, o čemž žalovaný (coby jednatel dlužníka A) věděl. V průběhu nejméně celého roku 2015 se již dlužník A „nacházel ve stavu úpadku z důvodu platební neschopnosti“ a žalovaný „se ocitl v prodlení s podáním insolvenčního návrhu“, čímž mimo jiné porušil povinnost podat bez zbytečného odkladu dlužnický insolvenční návrh, plynoucí z § 98 odst. 1 insolvenčního zákona. [6] Co do závěru, že žalovaný (v rozporu s péčí řádného hospodáře) neučinil za účelem odvrácení úpadku vše potře