Z rozhodnutí: Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce SERRAGHIS LOAN MANAGEMENT LTD, se sídlem Afentrikas 4, Afentrika Court, Office 2, 6018, Larnaca, Kyperská republika, registrační číslo HE 257931, zastoupeného JUDr. Pavlem Šuserem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, PSČ 1…
29 Cdo 871/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce SERRAGHIS LOAN MANAGEMENT LTD, se sídlem Afentrikas 4, Afentrika Court, Office 2, 6018, Larnaca, Kyperská republika, registrační číslo HE 257931, zastoupeného JUDr. Pavlem Šuserem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, PSČ 110 00, proti žalované O. C., zastoupené JUDr. Markem Pořízkou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Gorkého 51/1, PSČ 602 00, o zaplacení částky 423.912,87 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 7 C 181/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2013, č. j. 47 Co 330/2008-333, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11.858,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 12. května 2008, č. j. 7 C 181/2006-125, zamítl žalobu, kterou se (původní) žalobce (DEBTINVEST LIMITED) domáhal vůči žalované (O. C.) zaplacení částky 423.912,87 Kč s 31% úrokem z prodlení z částky 300.000,- Kč od 13. srpna 2004 do zaplacení.
Soud prvního stupně – odkazuje na výsledky provedeného dokazování – vyšel z toho, že:
1) Právní předchůdkyně žalobce – Union Banka, a. s. (dále jen „banka“) a žalovaná uzavřely dne 17. května 2002 smlouvu o vkladovém účtu (dále jen „smlouva o vkladu“), přičemž podle výpisu z tohoto účtu k 31. prosinci 2002 činil zůstatek vkladu spolu s úroky částku 508.010,95 Kč.
2) Dne 11. února 2003 uzavřely banka (jako věřitelka) a žalovaná (jako dlužník) smlouvu o poskytnutí peněžních prostředků a o zřízení zástavního práva ke vkladovému účtu (dále jen „smlouva o poskytnutí peněžních prostředků“) a to s odkazem na ustanovení § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), na základě které banka poskytla žalované bezúročně peněžní prostředky ve výši 300.000,- Kč, jež se žalovaná zavázala vrátit ve třech měsíčních splátkách po 100.000,- Kč vždy ke 14. dni v měsíci počínaje březnem 2003.
3) Pro účely splnění závazku ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků uzavřely banka a žalovaná 11. února 2003 smlouvu o běžném účtu č. 601526905/3400 (dále jen „smlouva o běžném účtu“), na němž se žalovaná podle článku III. bodu 5 smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků zavázala mít vždy v den splatnosti jednotlivých plateb dostatek peněžních prostředků.
4) V důsledku neschopnosti banky dostát svým závazkům vůči oprávněným osobám byla žalované podle ustanovení § 41d zákona č. 21/1992 Sb., o bankách (ve znění účinném do 30. dubna 2004), z titulu náhrady za pojištěný vklad na základě pokynu Fondu pojištění vkladu (dále jen „fond“) vyplacena prostřednictvím GE Capital Bank a. s. částka 180.415,36 Kč, tj. 90 % rozdílu mezi pojištěnou pohledávkou z vkladu žalované a splatným závazkem žalované vůči bance ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků.
5) Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. května 2003, sp. zn. 33 K 10/2003, prohlásil konkurs na majetek banky.
6) Dne 12. srpna 2004 tehdejší správkyně konkursní podstaty banky Ing. Michaela Huserová (jako postupitel) a společnost Asset Portfolio Servicing, s. r. o. (jako postupník) uzavřely smlouvu o postoupení pohledávky ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků a následně 1. září 2004 shora zmíněný postupník (jako postupitel) a žalobce (jako postupník), uzavřeli smlouvu o postoupení téže pohledávky na žalobce.
7) Podle výpisů z běžného účtu žalované ze dne 27. března 2003, 30. dubna 2003 a 16. května 2003 (dále jen „výpisy z běžného účtu“) „byla z kreditního zůstatku na běžném účtu pravděpodobně s odkazem na čl. III. bod 5. či IV. bod 8. smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků stržena formou inkasa jednotlivá částka ve výši 100.000,- Kč na úhradu březnové, dubnové a květnové splátky jistiny úvěrového závazku žalované“.
Odkazuje na ustanovení § 708 odst. 1 a § 716 obch. zák. a na ustanovení § 41e odst. 1 věty první zákona o bankách, soud prvního stupně dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby, když žalovaná v postavení spotřebitele ve vztahu k bance byla v dobré víře o zániku vzájemných pohledávek ze smlouvy o vkladu a ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků co do částky 300.000,- Kč. Současně zdůraznil, že „nemohlo být k tíži žalované jako spotřebitele, že po uzavření poboček banky dne 20. února 2003 nebyly prováděny převody mezi klientskými běžnými a popř. termínovanými účty v rámci peněžního ústavu a splátky začaly být automatickým programem převáděny na účty pro evidenci částek po splatnosti“.
Krajský soud v Brně k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 31. května 2010, č. j. 47 Co 330/2008-144, rozsudek prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 111.953,87 Kč s 28% úrokem z prodlení z částky 300.000 Kč za dobu od 13. srpna 2004 do zaplacení potvrdil; ve zbývající části zamítavého výroku jej změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 311.959 Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 300.000 Kč od 13. srpna 2004 do zaplacení.
Odvolací soud – poté, co zopakoval dokazování – uzavřel, že z výpisů z běžného účtu žalované za duben až březen 2003 nebylo zjištěno, že by na něm byly v příslušném měsíci peněžní prostředky ve výši 100.000,- Kč tak, aby mohlo dojít k úhradě dluhu ve výši 300.000,- Kč a nebylo prokázáno ani to, že by závazek žalované plynoucí ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků ve výši 300.000,- Kč zanikl formou inkasa „ze zastaveného vkladového účtu“.
Současně akcentoval, že ze zákona o bankách ani z jiného právního předpisu neplyne, že by v důsledku právní úpravy obsažené v ustanovení § 41e zákona o bankách, upravujícího výpočet náhrady za pojištěné vklady, došlo k zániku závazku žalované vůči bance ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků. Žalovaná přitom ani netvrdila, že by v době před prohlášením konkursu na majetek banky učinila úkon směřující k započtení pohledávky z titulu smlouvy o vkladu proti pohledávce banky ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků.
Nejvyšší soud k dovolání žalované rozsudkem ze dne 31. července 2012, sp. zn. 29 Cdo 4424/2010, výše uvedený rozsudek odvolacího soudu s výjimkou potvrzujícího výroku ve věci samé zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Jakkoli přitakal odvolacímu soudu v závěru, podle něhož z ustanovení § 41e odst. 1 zákona o bankách nelze dovodit závěr o zániku vzájemných pohledávek banky a žalované ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků a ze smlouvy o vkladu (co do částky 300.000,- Kč), maje za to, že označené ustanovení zcela zjevně upravuje (jen) způsob výpočtu částky, jež je (v rozhodném období byl) základem pro stanovení výše náhrady za pojištěné pohledávky z vkladů a nikoli zánik vzájemných pohledávek a závazků a že argumentace žalované, podle níž by takový výklad znamenal diskriminaci oprávněných osob se závazky vůči bance, není důvodem konstruovat zákonem nevyslovený a nepředpokládaný zánik vzájemných pohledávek a závazků, shledal (mimo jiné) právní posouzení věci odvolacím soudem neúplným a tudíž i nesprávným.
Přitom formuloval (pro odvolací soud závazný) právní názor, podle něhož i za skutkového stavu, kdy nebude možné dovodit úhradu pohledávky ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků, bude povinností odvolacího soudu zvážit, zda v poměrech dané věci není místo pro aplikaci závěrů formulovaných Ústavním soudem v nálezech ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, ze dne 7. září 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09 a ze dne 2. listopadu 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09, jež zcela respektuje i Nejvyšší soud (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 2463/2009, které obstálo i v ústavní rovině, když ústavní stížnost proti tomuto rozsudku podanou Ústavní soud usnesením ze dne 5. dubna 2012, sp. zn. I. ÚS 1128/2009, odmítl).
Následně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. prosince 2012, č. j. 47 Co 330/2008-253, odkazuje na ustanovení § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), připustil, aby do řízení na místo dosavadního žalobce vstoupil žalobce nový (SERRAGHIS LOAN MANAGEMENT LTD). Rozsudkem ze dne 19. září 2013, č. j. 47 Co 330/2008-333, k odvolání žalobce změnil rozsudek soudu prvního stupně (ze dne 12. května 2008) tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 311.959 Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 300.000,- Kč od 13. srpna 2004 do zaplacení (výrok I.) a žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částky 17.170,- Kč a 17.674,- Kč (výroky II. a III.).
Odvolací soud uzavřel, že:
a) Žalobce SERRAGHIS LOAN MANAGEMENT LTD je ve sporu aktivně legitimován, když smlouva o postoupení pohledávky (ze dne 10. dubna 2012) je platná. Navíc „písemné oznámení o postoupení pohledávky bylo doručeno soudu podáním ze dne 12. listopadu 2012 a vůči žalované je tento hmotně právní úkon