29 Cdo 871/2014 — Nejvyšší soud

29 Cdo 871/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 6. 2016 Spisová značka:29 Cdo 871/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.871.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Banky Postoupení pohledávky Dobré mravy Zneužívání výkonu práv a povinností Konkurs Dotčené předpisy:§ 41e odst. 1 předpisu č. 21/1992Sb. § 107a o. s. ř. § 132 o. s. ř. § 3 odst. 1 obč. zák. § 8 odst. 2 ZKV § 20 ZKV Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 9. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 871/2014 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce SERRAGHIS LOAN MANAGEMENT LTD, se sídlem Afentrikas 4, Afentrika Court, Office 2, 6018, Larnaca, Kyperská republika, registrační číslo HE 257931, zastoupeného JUDr. Pavlem Šuserem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, PSČ 110 00, proti žalované O. C., zastoupené JUDr. Markem Pořízkou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Gorkého 51/1, PSČ 602 00, o zaplacení částky 423.912,87 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 7 C 181/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2013, č. j. 47 Co 330/2008-333, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11.858,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 12. května 2008, č. j. 7 C 181/2006-125, zamítl žalobu, kterou se (původní) žalobce (DEBTINVEST LIMITED) domáhal vůči žalované (O. C.) zaplacení částky 423.912,87 Kč s 31% úrokem z prodlení z částky 300.000,- Kč od 13. srpna 2004 do zaplacení. Soud prvního stupně – odkazuje na výsledky provedeného dokazování – vyšel z toho, že: 1) Právní předchůdkyně žalobce – Union Banka, a. s. (dále jen „banka“) a žalovaná uzavřely dne 17. května 2002 smlouvu o vkladovém účtu (dále jen „smlouva o vkladu“), přičemž podle výpisu z tohoto účtu k 31. prosinci 2002 činil zůstatek vkladu spolu s úroky částku 508.010,95 Kč. 2) Dne 11. února 2003 uzavřely banka (jako věřitelka) a žalovaná (jako dlužník) smlouvu o poskytnutí peněžních prostředků a o zřízení zástavního práva ke vkladovému účtu (dále jen „smlouva o poskytnutí peněžních prostředků“) a to s odkazem na ustanovení § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), na základě které banka poskytla žalované bezúročně peněžní prostředky ve výši 300.000,- Kč, jež se žalovaná zavázala vrátit ve třech měsíčních splátkách po 100.000,- Kč vždy ke 14. dni v měsíci počínaje březnem 2003. 3) Pro účely splnění závazku ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků uzavřely banka a žalovaná 11. února 2003 smlouvu o běžném účtu č. 601526905/3400 (dále jen „smlouva o běžném účtu“), na němž se žalovaná podle článku III. bodu 5 smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků zavázala mít vždy v den splatnosti jednotlivých plateb dostatek peněžních prostředků. 4) V důsledku neschopnosti banky dostát svým závazkům vůči oprávněným osobám byla žalované podle ustanovení § 41d zákona č. 21/1992 Sb., o bankách (ve znění účinném do 30. dubna 2004), z titulu náhrady za pojištěný vklad na základě pokynu Fondu pojištění vkladu (dále jen „fond“) vyplacena prostřednictvím GE Capital Bank a. s. částka 180.415,36 Kč, tj. 90 % rozdílu mezi pojištěnou pohledávkou z vkladu žalované a splatným závazkem žalované vůči bance ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků. 5) Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. května 2003, sp. zn. 33 K 10/2003, prohlásil konkurs na majetek banky. 6) Dne 12. srpna 2004 tehdejší správkyně konkursní podstaty banky Ing. Michaela Huserová (jako postupitel) a společnost Asset Portfolio Servicing, s. r. o. (jako postupník) uzavřely smlouvu o postoupení pohledávky ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků a následně 1. září 2004 shora zmíněný postupník (jako postupitel) a žalobce (jako postupník), uzavřeli smlouvu o postoupení téže pohledávky na žalobce. 7) Podle výpisů z běžného účtu žalované ze dne 27. března 2003, 30. dubna 2003 a 16. května 2003 (dále jen „výpisy z běžného účtu“) „byla z kreditního zůstatku na běžném účtu pravděpodobně s odkazem na čl. III. bod 5. či IV. bod 8. smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků stržena formou inkasa jednotlivá částka ve výši 100.000,- Kč na úhradu březnové, dubnové a květnové splátky jistiny úvěrového závazku žalované“. Odkazuje na ustanovení § 708 odst. 1 a § 716 obch. zák. a na ustanovení § 41e odst. 1 věty první zákona o bankách, soud prvního stupně dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby, když žalovaná v postavení spotřebitele ve vztahu k bance byla v dobré víře o zániku vzájemných pohledávek ze smlouvy o vkladu a ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků co do částky 300.000,- Kč. Současně zdůraznil, že „nemohlo být k tíži žalované jako spotřebitele, že po uzavření poboček banky dne 20. února 2003 nebyly prováděny převody mezi klientskými běžnými a popř. termínovanými účty v rámci peněžního ústavu a splátky začaly být automatickým programem převáděny na účty pro evidenci částek po splatnosti“. Krajský soud v Brně k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 31. května 2010, č. j. 47 Co 330/2008-144, rozsudek prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 111.953,87 Kč s 28% úrokem z prodlení z částky 300.000 Kč za dobu od 13. srpna 2004 do zaplacení potvrdil; ve zbývající části zamítavého výroku jej změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 311.959 Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 300.000 Kč od 13. srpna 2004 do zaplacení. Odvolací soud – poté, co zopakoval dokazování – uzavřel, že z výpisů z běžného účtu žalované za duben až březen 2003 nebylo zjištěno, že by na něm byly v příslušném měsíci peněžní prostředky ve výši 100.000,- Kč tak, aby mohlo dojít k úhradě dluhu ve výši 300.000,- Kč a nebylo prokázáno ani to, že by závazek žalované plynoucí ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků ve výši 300.000,- Kč zanikl formou inkasa „ze zastaveného vkladového účtu“. Současně akcentoval, že ze zákona o bankách ani z jiného právního předpisu neplyne, že by v důsledku právní úpravy obsažené v ustanovení § 41e zákona o bankách, upravujícího výpočet náhrady za pojištěné vklady, došlo k zániku závazku žalované vůči bance ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků. Žalovaná přitom ani netvrdila, že by v době před prohlášením konkursu na majetek banky učinila úkon směřující k započtení pohledávky z titulu smlouvy o vkladu proti pohledávce banky ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků. Nejvyšší soud k dovolání žalované rozsudkem ze dne 31. července 2012, sp. zn. 29 Cdo 4424/2010, výše uvedený rozsudek odvolacího soudu s výjimkou potvrzujícího výroku ve věci samé zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Jakkoli přitakal odvolacímu soudu v závěru, podle něhož z ustanovení § 41e odst. 1 zákona o bankách nelze dovodit závěr o zániku vzájemných pohledávek banky a žalované ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků a ze smlouvy o vkladu (co do částky 300.000,- Kč), maje za to, že označené ustanovení zcela zjevně upravuje (jen) způsob výpočtu částky, jež je (v rozhodném období byl) základem pro stanovení výše náhrady za pojištěné pohledávky z vkladů a nikoli zánik vzájemných pohledávek a závazků a že argumentace žalované, podle níž by takový výklad znamenal diskriminaci oprávněných osob se závazky vůči bance, není důvodem konstruovat zákonem nevyslovený a nepředpokládaný zánik vzájemných pohledávek a závazků, shledal (mimo jiné) právní posouzení věci odvolacím soudem neúplným a tudíž i nesprávným. Přitom formuloval (pro odvolací soud závazný) právní názor, podle něhož i za skutkového stavu, kdy nebude možné dovodit úhradu pohledávky ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků, bude povinností odvolacího soudu zvážit, zda v poměrech dané věci není místo pro aplikaci závěrů formulovaných Ústavním soudem v nálezech ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, ze dne 7. září 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09 a ze dne 2. listopadu 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09, jež zcela respektuje i Nejvyšší soud (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 2463/2009, které obstálo i v ústavní rovině, když ústavní stížnost proti tomuto rozsudku podanou Ústavní soud usnesením ze dne 5. dubna 2012, sp. zn. I. ÚS 1128/2009, odmítl). Následně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. prosince 2012, č. j. 47 Co 330/2008-253, odkazuje na ustanovení § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s.