29 Cdo 893/2020 – Nejvyšší soud

29 Cdo 893/2020-273 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce D. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, proti žalované L. K., narozené XY, bytem XY, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 273/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 2013, č. j. 9 Cmo 67/2013-181, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 2013, č. j. 9 Cmo 67/2013-181, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. prosince 2012, č. j. 48 Cm 273/2011-74, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 10. listopadu 2011, č. j. 48 Cm 273/2011-12, kterým uložil žalované zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 251.712 Kč s 6% úrokem od 23. září 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 831 Kč a náhradu nákladů řízení (výrok I.); dále rozhodl o nákladech námitkového řízení (výrok II.). Vrchní soud v Praze k odvolání žalované ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil směnečný platební rozkaz (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud vyšel při posuzování důvodnosti námitek, jimiž se žalovaná bránila povinnosti uložené jí směnečným platebním rozkazem, zejména z toho, že: 1/ Žalobce se v posuzované věci domáhal zaplacení směnky vlastní, vystavené dne 17. prosince 2010 žalovanou na řad žalobce, znějící na směnečný peníz 258.493 Kč, splatné dne 22. září 2011 (dále též jen „sporná směnka“). 2/ Dne 22. listopadu 2010 žalovaná jako budoucí objednatel a společnost Ekonomické stavby s. r. o. (dále jen „společnost E“) jako budoucí zhotovitel uzavřeli smlouvu o budoucí smlouvě o dílo č. 324/10 (dále též jen „smlouva o smlouvě budoucí“), v níž se smluvní strany zavázaly v dohodnuté době uzavřít smlouvu o dílo, jejímž předmětem bude zhotovení stavby rodinného domu. Podle článku III. bodu 3.3 smlouvy byla žalovaná povinna uhradit do 30 dnů po podpisu této smlouvy budoucímu zhotoviteli zálohu ve výši 170.000 Kč „na krytí přípravných prací“, s tím, že záloha bude vyúčtována ve smlouvě o dílo a z konečné ceny díla odečtena. 3/ Žalobce (jako věřitel) uzavřel se žalovanou (jako dlužnicí) dne 17. prosince 2010 smlouvu o půjčce č. 324/10-101221 (dále též jen „smlouva o půjčce“), v níž se zavázal poskytnout dlužnici půjčku ve výši 170.000 Kč, určenou na financování zálohy dle článku III. bodu 3.3 smlouvy o smlouvě budoucí. Smluvní strany se dále dohodly, že finanční prostředky budou poskytnuty tak, že věřitel převede nejpozději do 21. prosince 2010 uvedenou částku přímo ve prospěch budoucího zhotovitele (společnosti E). K zajištění pohledávky žalobce se žalovaná zavázala vystavit vlastní směnku znějící na částku 258.493 Kč. Na takto ustaveném základě odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně, který měl námitky žalované vznesené proti směnečnému platebnímu rozkazu za nedůvodné – dospěl k závěru, že žalobou uplatněnému nároku nelze vyhovět. Odvolací soud považoval pro posouzení důvodnosti námitek za podstatnou především povahu právního vztahu mezi účastníky. Přestože samotná smlouva o půjčce nebyla uzavřena mezi žalovanou a společností E, nelze podle přesvědčení odvolacího soudu pominout (jak ostatně upozornil již Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS 563/2011, jímž bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti jiného klienta společnosti E), že žalobce vystupuje (nejen v posuzovaném případě, ale i ve vztahu k jiným spotřebitelům) při uzavírání smluv o dílo a při poskytování půjček ve „dvoudomém“ postavení, tj. jednak jako jednatel společnosti E (která uzavírá smlouvy o dílo), jednak jako „nepodnikající“ fyzická osoba (která poskytuje dlužníkům půjčky na úhradu zálohy na cenu díla). Jelikož není pochyb o tom, že samotná smlouva o smlouvě budoucí je spotřebitelskou smlouvou ve smyslu ustanovení § 52 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), je podle odvolacího soudu třeba na žalobce také v právním vztahu založeném smlouvou o půjčce (jakož i směnečnou dohodou, tj. dohodou uzavřenou mezi žalobcem a žalovanou o důvodu sporné směnky) pohlížet jako na dodavatele podle ustanovení § 52 odst. 2 obč. zák., tj. jako na osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Půjčku, kterou měl žalobce poskytnout žalované je proto třeba považovat za spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 písm. a) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. (dále též jen „zákon o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru“), s tím, že podle názoru odvolacího soudu „nejsou dány výjimky“ stanovené v § 1 odst. 2 tohoto zákona (rozuměj, že nejde o žádný ze zde vypočtených případů, na něž se zákon o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru nevztahuje). Zdůrazňuje, že při „právním hodnocení“ spotřebitelských smluv je nutno „mít na paměti“, že jejich právní úprava obsažená v páté hlavě první části občanského zákoníku je výsledkem implementace směrnic Evropských společenství na ochranu spotřebitele a je ji proto třeba interpretovat v souladu s obsahem a účelem těchto směrnic (v poměrech dané věci zejména s čl. 10 směrnice Rady ze dne 22. prosince 1986 č. 87/102/EHS o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru – dále jen „směrnice 87/102“), odvolací soud dále dovodil, že požadavek formulovaný v ustanovení § 12 zákona o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, podle kterého splácí-li spotřebitel spotřebitelský úvěr prostřednictvím směnky nebo šeku nebo zajišťuje-li jimi jeho splacení, musí si věřitel počínat tak, aby byla zachována všechna práva spotřebitele, která vyplývají ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru, je nutné vykládat v tom smyslu, že věřitel je povinen při vystavení směnky zajišťující splnění spotřebitelského úvěru (půjčky) postupovat způsobem, který dlužníkovi umožní uplatnit stejnou obranu (tj. obranu, která dlužníkovi přísluší proti původnímu věřiteli) také proti „eventuálnímu nabyvateli směnky“. V posuzovaném případě však podle odvolacího soudu žalobce uvedeným způsobem nepostupoval, když se žalovanou uzavřel směnečnou dohodu, podle které měla být pohledávka ze smlouvy o půjčce zajištěna směnkou znějící na řad žalobce, nikoli rektasměnkou. Jen u takové směnky (směnky „nikoliv na řad“) by totiž dlužník mohl vznášet námitky ze svého vztahu k předchozímu majiteli směnky i proti jejímu eventuálnímu nabyvateli, zatímco u směnek na řad je „přenos námitek“ směnečného dlužníka vůči nabyvateli směnky možný jen velmi obtížně, a to za podmínek stanovených čl. I. § 17 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“). Podle odvolacího soudu lze „nemožnost uzavřít směnečnou dohodu k použití směnky na řad (…) nepřímo dovodit“ i ze zákazu stanoveného v ustanovení § 56 odst. 1 a odst. 3 písm. k) obč. zák., neboť platí-li obecně, že není „právně přípustné převádět dluhy dodavatele na třetí osobu, zhoršila-li by se tím možnost spotřebitele domoci se splnění své pohledávky, pak je nutno logicky dojít k závěru, že tatáž právní nedovolenost musí platit i v obráceném pořadí, tj. převádí-li (má-li možnost převádět) dodavatel na jinou osobu pohledávku (…) a proti této jiné osobě se spotřebitel může bránit s většími obtížemi, než by to bylo možné vůči dodavateli“. Odvolací soud proto uzavřel, že nebyla-li v uzavřené směnečné dohodě vyloučena převoditelnost směnky rubopisem, pak taková dohoda „obsahuje“ ujednání, které způsobuje k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran a směnečná dohoda je pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatná. Tato skutečnost sice nezpůsobuje neplatnost směnky, zakládá však důvodnou obranu proti povinnosti zaplatit směnku remitentovi (jinak řečeno, žalovaná není z uvedeného důvodu povinna na směnku plnit). Okolnost, že sporná směnka nebyla v daném případě indosována na jinou osobu, měl odvolací soud – pro posouzení otázky platnosti uzavřené směnečné dohody – za právně bezvýznamnou, když nelze „učinit závěr, že směnečná dohoda je platná až do okamžiku, kdy remitent převede směnku rubopisem na jiného a teprve v důsledku tohoto jednání se dodatečně stává uzavřená směnečná dohoda absolutně neplatnou. Pro rozpor se zákonem je uvedená směnečná dohoda absolutně neplatná od samého počátku, neboť v sobě zahrnuje možnost remitenta (…) počínat si tak, že nebudou zachována všechna práva spotřebitele, která vyplývají ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru“. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ust