Nejvyšší soud 29 Cdo 897/2020 – Vztah banky k oprávněnému

Rozsudkem ze dne 28. května 2019, č. j. 55 C 332/2018-104, Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu, kterou se žalobce [Ing. Lee Louda, Ph.D., jako předběžný insolvenční správce (a později insolvenční správce) dlužníka X - TRADING s. r. o.] domáhal určení, že:

Dále soud prvního stupně uložil žalobci zaplatit na náhradě nákladů řízení prvnímu žalovanému částku 10 164 Kč (bod IV. výroku) a ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným rozhodl, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod V. výroku).

Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:

Soud prvního stupně nejprve konstatoval, že předmětné řízení není přerušeno podle § 140a odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), protože pohledávka (prvního žalovaného za druhým žalovaným uplatněná na základě dokumentu), „určení jejíž neexistence“ se žalobce v předmětném řízení domáhá, se netýká majetkové podstaty dlužníka a nejde ani o pohledávku, jež by mohla být přihlášena do insolvenčního řízení dlužníka, když nejde o pohledávku za dlužníkem. Závazek z akreditivu je vždy zcela samostatný a právně nezávislý na závazku mezi příkazcem akreditivu a oprávněným z akreditivu; je přitom nepodstatné, zda závazek z akreditivu plní zajišťovací nebo soluční funkci (viz § 685 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 700/2009).

Následně soud prvního stupně uzavřel, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení (§ 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“), neboť tvrzená neexistence akreditivem zajišťované pohledávky (prvního žalovaného za dlužníkem) nemá přímý vliv na povinnost druhého žalovaného plnit z akreditivu; pro tuto otázku je rozhodné pouze to, zda byly naplněny podmínky uvedené v akreditivní listině. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že ekonomická kauza těchto právních vztahů může být propojena. Jelikož žalobce není účastníkem právního vztahu z akreditivu, nemůže mít naléhavý právní zájem „na určení neexistence právního vztahu“ mezi žalovanými; právní zájem je třeba odlišovat od zájmu toliko ekonomického.

Dalším důvodem, pro který žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení – pokračoval soud prvního stupně – je skutečnost, že požadované určení by nevytvořilo pevný základ pro uspořádání vzájemných právních vztahů všech účastníků sporu. Rozhodnutí o určovací žalobě totiž netvoří ve vztahu mezi týmiž účastníky řízení překážku věci pravomocně rozsouzené ve vztahu k žalobě na plnění založené na tomtéž právu (první žalovaný by se tak mohl domáhat plnění na druhém žalovaném žalobou) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2002, sp. zn. 20 Cdo 54/2001, uveřejněný pod číslem 6/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

Třetím důvodem pro závěr o absenci naléhavého právního zájmu na určovací žalobě – uzavřel soud prvního stupně – je pak to, že žalobce má jiné právní nástroje, aby vzniku újmy (úhradou neexistující pohledávky z akreditivu) na majetkové podstatě dlužníka předešel, a to popření pohledávek žalovaných přihlášených do insolvenčního řízení dlužníka. Existence těchto pohledávek pak bude předmětem incidenčních sporů. Snahu žalobce obcházet mechanismy insolvenčního řízení tím, že zahájí řízení o určovací žalobě u jiného soudu, je třeba odmítnout.

Závěrem soud prvního stupně dodal, že na určení absence právních účinků dokumentu (druhém žalobním návrhu) žalobce nemůže mít naléhavý právní zájem již proto, že jde o otázku předběžnou ve vztahu k otázce existence právního vztahu, jehož negativního určení se žalobce (fakticky) domáhá (již) prvním a třetím žalobním návrhem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 1996, sp. zn. 2 Odon 50/96, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod číslem 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 68/2001“).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalobci zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6 776 Kč (druhý výrok); ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným rozhodl, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně a pro úplnost [k námitce, že se soud prvního stupně nezabýval návrhem žalobce na přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.] dodal, že není-li dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení jako základní předpoklad pro úspěšnost určovací žaloby, není (nemůže být) dán ani důvod pro přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce „v celém rozsahu“ dovolání (posléze doplněné reakcí na vyjádření k dovolání), jehož přípustnost vymezuje na základě § 237 o. s. ř. tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně otázek:

Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolatel v prvé řadě namítá, že řízení mělo být přerušeno podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., a to z důvodu, že existence pohledávky prvního žalovaného za dlužníkem je sporná, a tato otázka bude předmětem (pravděpodobně vzniknuvšího) incidenčního sporu poté, co ji žalobce na přezkumném jednání, které ještě neproběhlo, popře. Zjištění pohledávky prvního žalovaného za dlužníkem v rámci insolvenčního řízení dlužníka je totiž zásadní otázkou ve vztahu k projednávané věci. Dovolatel má za to, že řízení je ostatně přerušeno (již) podle § 140a odst. 1 insolvenčního zákona, neboť (odvolací) řízení o vydání předběžného opatření vycházející z totožných skutkových okolností [vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 10 Nc 1037/2018] je dle odvolacího soudu přerušeno právě s ohledem na § 140a odst. 1 insolvenčního zákona. Nekonzistentnost závěrů odvolacího soudu o přerušení řízení (o vydání předběžného opatření a projednávané věci) shledává dovolatel krajně nežádoucí.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká, že má-li být existence naléhavého právního zájmu přítomna na jeho straně, pak i preventivní funkce určovací žaloby (schopnost předejít následným sporům a žalobám) má být zkoumána též pouze z jeho úhlu pohledu a nikoli z pohledu všech účastníků řízení.

Dále argumentuje dovolatel ve prospěch závěru, že za „jiný efektivní právní nástroj“ pomocí něhož se může domoci ochrany majetkové podstaty dlužníka a práv a oprávněných zájmů jeho věřitelů, nelze považovat přezkum přihlášených pohledávek žalovaných a jejich případné popření v rámci insolvenčního řízení dlužníka, neboť i při popření pohledávky prvního žalovaného za dlužníkem může první žalovaný docílit uspokojení své pohledávky za dlužníkem ze zajištění, tj. z předmětného akreditivu, a bude-li akreditiv čerpán, stane se dosud podmíněná pohledávka druhého žalovaného za dlužníkem nepodmíněnou a popření pohledávky prvního žalovaného za dlužníkem se stane bezpředmětným, protože (čerpáním akreditivu) tato pohledávka zanikne. Nadto dovolatel uvádí, že s ohledem na abstraktní a nezávislou povahu akreditivu, nemůže rozporovat (popírat) pravost pohledávky druhého žalovaného za dlužníkem z důvodů týkajícího se samotné kauzy (neexistence pohledávky prvního žalovaného za dlužníkem), kterou má zajišťovat akreditiv.

Závěrem dovolatel připomíná, že soudy musí zohlednit ve věci také základní právní princip, a to, že zjevné zneužití práva (na výplatu z akreditivu, jež využívá jeho formálního charakteru) nepožívá právní ochrany (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 700/2009).

První žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání v celém jeho rozsahu.

Druhý žalovaný se ztotožnil s podaným dovoláním a argumentací v něm uplatněnou.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává (vzhledem k době vydání napadeného rozhodnutí) z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolatel výslovně napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním „v celém jeho rozsahu“ tedy i v té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení a ve druhém a třetím výroku o nákladech odvolacího řízení. V tomto rozsahu Nejvyšší soud bez dalšího odmítl dovolání jako objektivně nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř., když přípustnost dovolání v tomto rozsahu vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. K těmto výrokům se ostatně dovolání argumentačně nevyjadřuje.

V rozsahu, v němž směřovalo proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé, Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že v závěru, podle něhož se lze domáhat určení neexistence právního vztahu mezi prvním žalovaným (jako oprávněným z akreditivu) a druhým žalovaným (jako výstavcem akreditivu), jen je-li ve smyslu § 80 o. s. ř. dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu; srov. např. R 68/2001 [k výkladu § 80 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2013, obsahově srovnatelného s § 80 o. s. ř. v aktuálním znění], nebo např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2018, sp. zn. 26 Cdo 4611/2017.

Ustálené judikatuře Nejvyššího soudu odpovídá i závěr odvolacího soudu, že naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení není dán. Srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1997, pod číslem 21), rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněný pod číslem 53/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V judikatuře Ústavního soudu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod číslem 35/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. V rozsudku ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněném pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud též vysvětlil, že nemá-li žalobce ke dni vydání rozhodnutí o určovací žalobě ve smyslu § 80 o. s. ř. na požadovaném určení naléhavý právní zájem, je to vždy důvodem k zamítnutí určovací žaloby [s tím, že žalobci nic nebrání v tom, aby žalobu znovu podal v době, kdy naléhavý právní zájem na takovém určení získá (změní-li se poměry, za nichž soud určovací žalobu zamítl)].

K tomu lze dodat, že neexistence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení zjevně plyne (i) z toho, že rozhodnutí o této žalobě není způsobilé předejít dalším sporům mezi účastníky řízení, a to vzhledem k rozdílným předpokladům pro vznik: a) povinnosti dlužníka k peněžitému plnění ve prospěch prvního žalovaného z titulu nezaplacených faktur za dodané zboží, b) povinnosti druhého žalovaného k peněžitému plnění ve prospěch prvního žalovaného na základě dokumentárního akreditivu a c) povinnosti dlužníka k peněžitému plnění ve prospěch druhého žalovaného z důvodu, že tento plnil prvnímu žalovanému dle dokumentárního akreditivu.

K argumentaci dovolatele, že předmětná žaloba je jediným „efektivním“ způsobem obrany majetkové podstaty dlužníka proti uspokojení (neexistující) pohledávky prvního žalovaného (přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka) z akreditivu, lze uvést, že probíhá-li před soudem spor o zaplacení pohledávky ze smlouvy mezi věřitelem a dlužníkem, má se dlužník proti takovému nároku bránit v rámci tohoto sporu. V situaci, kdy podle účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka nahrazuje věřitelovu žalobu o plnění přihláška pohledávky [srov. § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona], je úsudek, že obrana dlužníka proti pohledávce má být vedena v rámci insolvenčního řízení (incidenčním sporu), úsudkem triviálním.

Zbývá dodat, že závěr o neexistenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je (sám o sobě) důvodem pro zamítnutí žaloby; jsou-li naplněny předpoklady pro rozhodnutí ve věci samé, zjevně není dán důvod pro přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným je odůvodněn § 243c odst. 3 větou první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř, když dovolání žalobce bylo odmítnuto a prvnímu žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za dva úkony právní služby (vyjádření k dovolání ze dne

března 2020 a replika na reakci dovolatele na vyjádření k dovolání ze dne 6. ledna 2021), která podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 7., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí [součet částky 57 980 Kč (z tarifní hodnoty 34 176 700 Kč; podle kurzovního lístku České národní banky k 9. březnu 2020 při kurzu 25,505 Kč/EUR) a částky 58 340 Kč (z tarifní hodnoty 35 168 300 Kč; podle kurzovního lístku České národní banky k 6. lednu 2021 při kurzu 26,145 Kč/EUR)] částku 116 320 Kč a paušální částky náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby ve výši 600 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); s připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 24 553,20 Kč jde o částku 141 473,20 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit prvnímu žalovanému k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

K důvodům, pro které Nejvyšší soud vyšel pro účely určení tarifní hodnoty z toho, že hodnotu dané věci lze ocenit v penězích, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2019, sp. zn. 29 Cdo 219/2018.

Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným Nejvyšší soud žádnému z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal, když druhý žalovaný se ztotožnil s podaným dovoláním.