29 Cdo 94/2025 — Nejvyšší soud

29 Cdo 94/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 9. 2025 Spisová značka:29 Cdo 94/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:29.CDO.94.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Insolvenční řízení Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ] Zadostiučinění (satisfakce) Dotčené předpisy:§ 237 předpisu č. 99/1963 Sb. § 238 odst. 1 písm. h) předpisu č. 99/1963 Sb. § 13 předpisu č. 82/1998 Sb. § 31a předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 10. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 94/2025-104 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně J. U., zastoupené Ladislavem Ejemem, advokátem, se sídlem v České Lípě, Eliášova 998/12, PSČ 470 01, proti žalovanému České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, PSČ 128 10, identifikační číslo osoby 00025429, jednajícímu Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 69797111, o zaplacení částky 213 125 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 295/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2024, č. j. 62 Co 224/2024-85, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2024, č. j. 62 Co 224/2024-85, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 10. dubna 2024, č. j. 28 C 295/2023-52, Obvodní soud pro Prahu 2: [1] Zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (J. U.) domáhala po žalovaném (České republice – Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení částky 213 125 Kč s příslušenstvím [a to z titulu nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou insolvenčního řízení ve věci dlužníka CDC-Credit and Development Company, a. s. vedeného u Městského soudu v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) pod sp. zn. MSPH 59 INS 578/2009, jehož se účastnila jako věřitelka s přihlášenou pohledávkou ve výši 319 125 Kč] (bod I. výroku). [2] Rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). 2. Soud prvního stupně – vycházeje z § 1 odst. 1, § 2, § 13 odst. 1, § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a z (označené) judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) a Nejvyššího soudu – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že rozhodná doba řízení pro žalobkyni činila 14 let a 2 měsíce (od 19. listopadu 2009, kdy došla soudu přihláška její pohledávky, do 16. listopadu 2024, kdy insolvenční správce plnil žalobkyni na přihlášenou pohledávku podle rozvrhového usnesení, čímž pro ni insolvenční řízení skončilo). 3. Vyložil, že kritéria podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je třeba hodnotit s ohledem na specifickou povahu insolvenčního řízení. Délka insolvenčního řízení (totiž) nemůže být porovnávána s nalézacími spory. V insolvenčním řízení má poškozený jistotu, že vůči dlužníku disponuje určitou pohledávkou a nejistota zůstává toliko ohledně výše jejího uspokojení. Insolvenční řízení tudíž pro poškozeného představuje podstatně nižší formu nejistoty než řízení nalézací. Žalobkyně již při uplatnění pohledávky musela být seznámena s obtížemi spojenými s pohledávkami v insolvenčním řízením (obtížná vymahatelnost a pouze dílčí uspokojení). Délka insolvenčního řízení je obecně dána zejména složitostí věci s ohledem na množství věřitelů, jež mají být uspokojeni, zjištění majetku dlužníka a úkony k jeho zpeněžení, množství incidenčních sporů a procesní chování účastníků řízení, případně třetích osob řízením dotčených. Též jde o četnost nároků na vyloučení věci z podstaty, na oddělené uspokojení nebo případných pracovních nároků apod. 4. K jednotlivým kritériím ve smyslu § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. soud prvního stupně uvedl, že v insolvenčním řízení nedocházelo k průtahům či obdobím nečinnosti ani k jinému nesprávnému úřednímu postupu insolvenčního soudu. Věc byla řešena na třech stupních soudní soustavy (mnohokrát se nacházela u odvolacího soudu s procesními rozhodnutími a jednou u Nejvyššího soudu). V tomto ohledu lze mít delší dobu řízení za ospravedlnitelnou, což by se mělo projevit v úvaze soudu v odpovídajícím snížení základní částky. Řízení vykazovalo vyšší míru složitosti danou počtem přihlášených věřitelů (151), počtem incidenčních sporů (9) a velkým množstvím procesních rozhodnutí insolvenčního soudu. Žalobkyně se svým chováním na celkové délce řízení nepodílela. 5. K významu předmětu řízení pro žalobkyni pak soud uvedl, že obecně s tímto typem sporu není Evropským soudem pro lidská práva spojován vyšší význam pro jeho účastníky. Argumentovala-li žalobkyně tím, že řízení pro ni mělo standardní či vyšší význam z hlediska jejího věku (žalobkyně je ročník 1945), tak osobami pokročilejšího věku jsou osoby starší 75 let, vždy však s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zdravotní stav. Žalobkyně sice v průběhu řízení dosáhla této věkové hranice, avšak až v roce 2020. Osobou v popsaném věku byla tudíž necelé čtyři roky trvání řízení, tedy poměrně krátkou dobu (poměřováno celkovou délkou řízení). Přestože je žalobkyně starobní důchodkyní, je částka 15 436 Kč, která jí byla v insolvenčním řízení vyplacena (představující 4,837 % z přihlášené pohledávky), částkou velmi nízkou (blížící se částkám bagatelním). Proto nelze dovodit, že by taková částka mohla být pro žalobkyni zásadní (po celou dobu řízení). Jde naopak o částku nepatrnou. Byla-li předmětem řízení nepatrná (bagatelní) částka, nemohlo mít podkladové řízení pro žalobkyni žádný význam, respektive jeho význam byl nicotný. I přes specifika insolvenčního řízení a jeho procesní obtížnost však byla jeho délka již nepřiměřená a porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vznikla žalobkyni nemajetková (morální) újma, jejíž vznik se předpokládá, a to minimálně v důsledku její právní nejistoty vyplývající z nepřiměřeně dlouhé doby řízení a s tím spojené nejistoty ohledně jeho výsledku. 6. S ohledem na (popsaná) specifika insolvenčního řízení a zjištění, že podkladové řízení nemělo pro žalobkyni prakticky žádný význam (neboť předmětem řízení pro žalobkyni byla bagatelní částka), dospěl soud prvního stupně k závěru, že v posuzované věci jde o výjimečnou situaci, při níž je jako odpovídající a dostatečné morální odškodnění již konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Toho se žalobkyni dostalo od žalovaného již mimosoudně. Proto zamítl žalobu jako neopodstatněnou. 7. K odvolání žalobkyně i žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. září 2024, č. j. 62 Co 224/2024-85: [1] Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku (první výrok). [2] Změnil bod II. výroku rozsudku soudu prvního stupně jen ohledně výše přiznané náhrady nákladů řízení, jinak jej potvrdil (druhý výrok). [3] Rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). 8. Odvolací soud – vycházeje z § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb. a z (označené) judikatury Nejvyššího soudu – přitakal závěru soudu prvního stupně, že byť insolvenční řízení trvalo ve vztahu k žalobkyni nepřiměřeně dlouhou dobu, postačí (s ohledem na popsané okolnosti projednávané věci) jako přiměřený prostředek nápravy konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Pro poskytnutí této formy náhrady byla v dané věci splněna všechna judikaturní kritéria. Na tom nic nemění ani to, že žalobkyně je osobou starší (v době rozhodování odvolacího soudu ve věku 79 let). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že převážnou část insolvenčního řízení nebyla žalobkyně považována za osobu vysokého věku (za níž judikatura považuje hranici 75 let) a toto kritérium tak žalobkyni nelze přičíst k dobru. Dále odvolací soud doplnil, že není-li pohledávka věřitele úspěšně popřena, není přihlášený věřitel v nejistotě ohledně výsledku insolvenčního řízení a jeho nejistota se v další části insolvenčního řízení týká pouze toho, v jakém rozsahu bude jeho pohledávka uspokojena. 9. Podle odvolacího soudu insolvenční řízení vůči žalobkyni trvalo 14 let a 2 měsíce (od 19. listopadu 2009 do 16. ledna 2024). Podotkl, že žalobkyně v žalobě jako konec řízení určila 31. říjen 2023, aniž by bylo zřejmé, z čeho toto datum dovozuje. 10. Odvolací soud následně odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. kvě