29 Cdo 968/2024 – Nejvyšší soud

29 Cdo 968/2024-410 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce T. P., zastoupeného Mgr. Tomem Káňou, advokátem, se sídlem ve Frenštátě pod Radhoštěm, nám. Míru 6, PSČ 744 01, proti žalovaným 1) Z. C., zastoupené JUDr. Lukášem Slaninou, advokátem, se sídlem v Praze, U Trezorky 921/2, PSČ 158 00, a 2) V. C., zastoupenému JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Drnovicích 169, PSČ 679 76, o zaplacení částky 1.738.000,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 Cm 8/2019, o dovolání druhého žalovaného proti částečnému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. října 2023, č. j. 4 Cmo 32/2023-354, takto: I. Dovolání druhého žalovaného se odmítá. II. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. června 2022, č. j. 17 Cm 8/2019-255, uložil žalovaným [1) Z. C. a 2) V. C.], aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci (T. P.) částku 1.738.000,- Kč s 6% úrokem od 31. srpna 2018 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 5.793 Kč (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení částku 400.755,27 Kč (výrok II.). Přitom šlo o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když první (zamítavý) rozsudek ze dne 20. listopadu 2019, č. j. 17 Cm 8/2019-85, zrušil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. července 2020, č. j. 4 Cmo 62/2020-110, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) dospěl k závěru, podle něhož remitentem směnky, jejíž zaplacení je předmětem řízení [(jde o směnku vystavenou 9. února 2011 v Rožnově pod Radhoštěm, kterou se první žalovaná zavázala zaplatit bez protestu Zbyňku Svačinovi, jednateli společnosti Drixon group s. r. o., dne 30. srpna 2018 v Rožnově pod Radhoštěm částku 1.738.000,- Kč, avalovanou druhým žalovaným (dále jen „směnka“)], je fyzická osoba (Zbyněk Svačina ‒ dále jen „Z. S.“ nebo „remitent“) a nikoli právnická osoba (Drixon Group s. r. o. ‒ dále jen „společnost D“). Soud prvního stupně, odkazuje na skutková zjištění, jež učinil na základě vyhodnocení provedených důkazů, dospěl (mimo jiné) k závěru, podle něhož žalovaní neunesli důkazní břemeno o tom, že směnka byla vystavena jako blankosměnka a převedena rubopisem na žalobce až po uplynutí lhůty k protestu (po splatnosti směnky) a žalobce při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalovaní odvolání. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. října 2023, č. j. 4 Cmo 32/2023-354, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke druhému žalovanému (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným (druhý výrok), s tím, že o odvolání první žalované bude rozhodnuto konečným rozhodnutím (třetí výrok). Odvolací soud – odkazuje na čl. I. § 10, § 17, § 30 až § 32 a § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – konstatoval, že námitky druhého žalovaného lze kvalifikovat jako námitky kauzální, jejichž původ leží v obecně právních vztazích, které směnku provázejí. Jde vždy o námitky relativní, což znamená, že jsou možné pouze mezi určitými „účastníky směnky“. „Proto nelze s výhradou nepoctivosti nabývání směnky přenášet tyto námitky z jednoho majitele na jiného. Dlužník může vznášet konkrétnímu majiteli směnky jen takové námitky, které mají původ ve vztahu toho kterého dlužníka k tomu kterému majiteli směnky“. Okolnost, že majitel směnky jednal při nabývání směnky ke škodě dlužníka, není samostatnou námitkou proti směnečnému platebnímu rozkazu; její existence je vázána na okamžik indosace směnky, neboť vždy musí jít o vědomé a úmyslné jednání indosatáře účelově si kladoucí za cíl poškodit dlužníka. Průkaz o této okolnosti je jen předpokladem pro úspěšné uplatnění jiné námitky svědčící dlužníku vůči předchozímu majiteli i proti indosatáři. Povinnost prokázat vědomé nabývání směnky ke škodě dlužníka stíhá žalovaného jako nutný předpoklad pro úspěšné uplatnění námitek, jež budou případně způsobilé zprostit jej povinnosti zaplatit směnečný peníz i proti dalšímu majiteli směnky. V poměrech projednávané věci ‒ pokračoval odvolací soud ‒ remitent (Z. S.) převedl směnku na žalobce nedatovaným indosamentem; platí tak vyvratitelná právní domněnka o indosaci směnky před její splatností. Tuto právní domněnku se druhému žalovanému nepodařilo vyvrátit. Druhý žalovaný neunesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že žalobce nabyl směnku vědomě k jeho škodě, když „vágní“ tvrzení, podle něhož „došlo“ k indosaci směnky proto, aby mu bylo znemožněno vznášet kauzální námitky, nelze kvalifikovat jako relevantní tvrzení o vědomém jednání žalobce při nabývání směnky na jeho škodu. Ostatně, druhému žalovanému kauzální námitky nepříslušely; netvrdil totiž, za jakých podmínek převzal ve vztahu k původnímu majiteli směnky směnečné rukojemství. Proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou třetího výroku) podal druhý žalovaný dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právních otázek, které (podle jeho názoru) odvolací soud dílem vyřešil v rozporu s (označenou) judikaturou Nejvyššího soudu a dílem nebyly Nejvyšším soudem zodpovězeny. Konkrétně jde o právní otázky vztahující se: a) k námitce bezprávného doplnění blankosměnky, b) k procesní povinnosti a břemenu účastníků řízení a vysvětlovací povinnosti strany nezatížené důkazním břemenem, c) k (ne)hodnocení důkazů v jejich vzájemných souvislostech, d) k (ne)přezkoumatelnosti rozhodnutí soudů obou stupňů, včetně (ne)objasnění, zda soud rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu nebo na základě důkazního břemene, e) k extrémnímu rozporu skutkových závěrů soudů nižších stupňů s obsahem spisu, f) k (ne)zohlednění spotřebitelského charakteru právního vztahu, g) k zneužití práva žalobcem vzhledem k jeho postavení advokáta, h) k (ne)projednání námitky bezprávného doplnění a excesivního vyplnění blankosměnky odvolacím soudem, ch) k (ne)dostatečnému poučení dovolatele podle § 118a o. s. ř., jde-li o jeho povinnost tvrdit a prokázat, že směnka byla vystavena v rozporu s dohodou o vyplnění, žalobce jednal při nabývání směnky v hrubé nedbalosti, jakož i k přístupu dovolatele jako avalisty ke kauzálním námitkám, a i) k osobě remitenta. Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení dovolatel otevírá otázku zneužití práva na právní zastoupení v řízení. Závěrem uplatňuje jako dovolací důvod skutečnost, že odvolací soud odňal dovolateli možnost účastnit se soudního jednání, když nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil v napadeném rozsahu rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným, a proti druhému výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, Nejvyšší soud dovolání odmítl jako objektivně nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) a § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.]. Ve zbývající části Nejvyšší soud dovolání druhého žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Vzhledem k rozsahu dovoláním vymezených právních otázek, k jejichž řešení považuje dovolatel podané dovolání za přípustné (§ 237 o. s. ř.), Nejvyšší soud předesílá, že jeho judikatura je ustálena v závěru, podle něhož spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněného pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ve vazbě na výše uvedené dále Nejvyšší soud připomíná, že právní