29 ICdo 120/2022 – Nejvyšší soud

KSCB 28 INS 3847/2017 42 ICm 4552/2017 29 ICdo 120/2022-260 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce JUDr. Davida Termera, se sídlem v Praze 1, Opatovická 156/24, PSČ 110 00, jako insolvenčního správce dlužníka SOME Jindřichův Hradec s. r. o., proti žalovanému UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, PSČ 140 92, identifikační číslo osoby 64948242, zastoupeného Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 5/28, PSČ 118 00, o určení neúčinnosti právního jednání, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 42 ICm 4552/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka SOME Jindřichův Hradec s. r. o., se sídlem v Jindřichově Hradci, Jarošovská 1267, PSČ 377 01, identifikační číslo osoby 62508831, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 3847/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2022, č. j. 42 ICm 4552/2017, 101 VSPH 101/2022-234 (KSCB 44 INS 3847/2017), takto: I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2022, č. j. 42 ICm 4552/2017, 101 VSPH 101/2022-234 (KSCB 44 INS 3847/2017), se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a ve výroku o soudním poplatku a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení. II. Ve zbytku se dovolání zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 300 Kč. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 10. května 2018, č. j. 42 ICm 4552/2017-85, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“): [1] Určil, že právní jednání dlužníka (SOME Jindřichův Hradec s. r. o.) – uzavření zástavní smlouvy k závodu dlužníka dne 15. září 2016 (dále též jen „zástavní smlouva“ nebo „zástavní smlouva k obchodnímu závodu dlužníka“) – je vůči věřitelům přihlášeným do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. 44 INS 3847/2017 neúčinné (bod I. výroku). [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). [3] Uložil žalovanému zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na soudním poplatku částku 2.000 Kč (bod III. výroku). 2. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. listopadu 2018, č. j. 42 ICm 4552/2017, 101 VSPH 646/2018-109 (KSCB 44 INS 3847/2017): [1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok). [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 3. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 50/2019 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 9/2022 Sb. rozh. obč., který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu], zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 22. listopadu 2018 a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 4. Usnesením ze dne 1. července 2021, č. j. 42 ICm 4552/2017, 101 VSPH 646/2018-173 (KSCB 44 INS 3847/2017), Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 10. května 2018 a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 5. Rozsudkem ze dne 23. listopadu 2021, č. j 42 ICm 4552/2017-209, insolvenční soud: [1] Určil, že právní jednání dlužníka – uzavření zástavní smlouvy – je vůči věřitelům přihlášeným do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka u insolvenčního soudu pod sp. zn. 44 INS 3847/2017 neúčinné (bod I. výroku). [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). [3] Uložil žalovanému zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na soudním poplatku částku 2.000 Kč (bod III. výroku). 6. Insolvenční soud – vycházeje z § 502 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a z § 3 odst. 1 a 2, § 235 odst. 1 a § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: 7. Žalobce prokázal splnění podmínek obsažených v § 241 odst. 1 až 4 insolvenčního zákona a žalovaný neprokázal splnění podmínky dle § 241 odst. 5 písm. a/ insolvenčního zákona. 8. Ačkoliv je poskytnutí majetku k zajištění již existujícího závazku výslovně uvedeno jako příklad neúčinného právního úkonu dlužníka v § 241 odst. 3 písm. d/ insolvenčního zákona, soud tím není zbaven povinnosti zkoumat, zda jsou splněny podmínky § 241 odst. 1 insolvenčního zákona a zda se žalovanému na základě „úkonu“ dlužníka dostalo vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu. 9. K tomu soud uvádí, že sice existuje majetek dlužníka, který je zastaven ve prospěch věřitelů, jejichž právo k uspokojení pohledávek ze zajištění předchází právu žalovaného ze zástavní smlouvy k (obchodnímu) závodu dlužníka, nicméně existují i věci vlastněné dlužníkem, které nejsou předmětem zajištění. Je tedy zřejmé, že bez zástavní smlouvy by se žalovaný uspokojoval nad rámec zajištění (z nemovitostí, náhradních dílů) již jako nezajištěný věřitel, kdežto se zástavní smlouvou se bude přednostně uspokojovat (jako zajištěný věřitel) i z veškerého majetku dlužníka, který není předmětem jiného zajištění. Zástavní smlouva tak žalovaného jednoznačně zvýhodnila před ostatními nezajištěnými věřiteli. 10. Ke dni uzavření zástavní smlouvy (15. září 2016) byl dlužník v úpadku ve formě platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 1, odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona, když měl více věřitelů (nejméně 9) se závazky v souhrnné výši nejméně 12 miliónů Kč, které nebyl schopen splnit, jelikož je neplnil po dobu delší než 3 měsíce. Tuto domněnku úpadku se žalovanému nepodařilo vyvrátit, takže je splněn předpoklad uvedený v § 241 odst. 2 insolvenčního zákona. 11. Soud má rovněž za to, že šlo o případ uvedený v § 241 odst. 3 písm. d/ insolvenčního zákona, neboť ze smlouvy o úvěru ze dne 6. září 2012, včetně všech dodatků, zejména dodatku č. 19 (dále též jen „úvěrová smlouva“), plyne, že úvěrový vztah mezi účastníky již existoval a že jediným přínosem dodatku č. 19 bylo prodloužení splatnosti úvěrů; je zřejmé, že v souvislosti se zřízením zástavního práva nevznikl žádný nový závazek. 12. Oproti žalovanému má soud rovněž za to, že nešlo o pouhou změnu zajištění; i záměna jednoho institutu zajištění za jiný je novým způsobem dozajištění již existujícího závazku. 13. Zástavní smlouva byla uzavřena méně než 1 rok před zahájením insolvenčního řízení, takže je splněna i podmínka uvedená v § 241 odst. 4 insolvenčního zákona. 14. Dlužník rovněž neobdržel (v intencích § 241 odst. 5 písm. a/ insolvenčního zákona) za zřízení zástavního práva od žalovaného dostatečné protiplnění. K tvrzení žalovaného, že přiměřeným protiplněním bylo poskytování úvěru dlužníkově spoludlužníku z úvěrové smlouvy [společnosti SOME TECHNIKA s. r. o. (dále jen „společnost ST“)], soud uvádí, že z takového plnění neměl dlužník žádný prospěch. 15. Přiměřeným protiplněním není ani žalovaným tvrzené poskytnutí bankovní záruky. Z obou potvrzení o plnění bankovní záruky (ze dne 12. prosince 2016 a ze dne 15. března 2017) plyne, že šlo o plnění poskytnutá na základě bankovní záruky vystavené dne 24. ledna 2012, tedy na základě bankovní záruky vystavené před vznikem úvěrového vztahu (před 6. zářím 2012). I kdyby tomu tak ale nebylo, poskytnutí bankovní záruky není vyhovujícím protiplněním ve smyslu § 241 odst. 5 písm. a/ insolvenčního zákona (nebylo poskytnuto v době zřízení zajišťovaného závazku, ale až několik měsíců poté). Podle žalovaného existovala dohoda o bankovní záruce již před uzavřením zajišťovací smlouvy, poté byla uzavřena zástavní smlouva a s několikaměsíčním odstupem bylo poskytnuto plnění z bankovní záruky. 16. Přiměřeným protiplněním nemůže být ani prodloužení splatnosti úvěru, z nějž věřitelé dlužníka nemohou být uspokojeni. 17. V situaci, kdy je zástavní smlouva neúčinná podle § 241 insolvenčního zákona, se soud již nezabýval (pro nadbytečnost) zkoumáním, zda je neúčinná i podle ustanovení § 240 insolvenčního zákona. 18. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. března 2022, č. j. 42 ICm 4552/2017, 101 VSPH 101/2022-234 (KSCB 44 INS 3847/2017): [1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok). [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 19. Odvolací soud – vycházeje z § 3 a § 241 insolvenčního zákona, z § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ze závěrů zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu a ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 113/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 113/2014“)] – dospěl po doplnění dokazování a po přez