29 ICdo 147/2023 – Nejvyšší soud

KSOS 31 INS 4184/2021 11 ICm 2633/2022 29 ICdo 147/2023-138 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce HAPPY INVEST a. s., se sídlem v Praze 2, Lípová 1444/20, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 27818918, zastoupeného JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Šrobárova 2002/40, PSČ 101 00, proti žalovanému CREDITEX HOLDING, a. s., se sídlem v Praze 9, U Vysočanského pivovaru 701/3, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 16193938, zastoupenému JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Vinohradská 34/30, PSČ 120 00, o popření pohledávky přihlášeným věřitelem, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 ICm 2633/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka UNIMEX-INVEST, s. r. o., se sídlem v Ostravě, Svojsíkova 1596/2, PSČ 708 00, identifikační číslo osoby 25872117, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 31 INS 4184/2021, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. dubna 2023, č. j. 11 ICm 2633/2022, 13 VSOL 112/2023-60 (KSOS 31 INS 4184/2021), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 238,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: 1. Usnesením ze dne 12. ledna 2023, č. j. 11 ICm 2633/2022-27, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zastavil řízení (bod I. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). 2. K odvolání žalobce a žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku (první výrok), v bodu II. výroku je změnil tak, že žalobci uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 4 114 Kč (druhý výrok), a žalobci uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 228 Kč (třetí výrok). 3. Odvolací soud – cituje ustanovení § 4 odst. 1 písm. a/, § 9 odst. 1, 3 a 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, jakož i blíže označenou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu – uzavřel, že insolvenční soud postupoval správně, když řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku za podanou žalobu. Přitom vyšel z toho, že usnesením ze dne 11. listopadu 2022, č. j. 11 ICm 2633/2022-20, doručeným žalobci 1. prosince 2022 (správně 23. listopadu 2022), insolvenční soud vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku ve výši 5 000 Kč do 15 dnů od doručení usnesení. V určené lhůtě soudní poplatek nebyl uhrazen. Pokladní doklad o úhradě částky 5 000 Kč dne 6. února 2023 jako soudního poplatku byl do spisu založen až dne 10. února 2023 (po vydání rozhodnutí insolvenčního soudu).1. 2. Odvolací soud připomněl, že povinnost zaplatit soudní poplatek vzniká již podáním žaloby a samotná výzva soudu k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem. Námitky žalobce, že omylem a nedopatřením uhradil soudní poplatek v řízení vedeném pod sp. zn. 11 ICm 2638/2022 (v němž již nehodlal pokračovat), považoval odvolací soud za nezpůsobilé uvedené závěry zvrátit. 3. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. 4. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 5. Dovolatel tvrdí, že judikatura vyšších soudů citovaná odvolacím soudem na projednávanou věc nedopadá nebo na ni dopadá pouze v obecné rovině, protože posuzovaná věc se skutkově odlišuje. Dovolatel měl totiž za to, že soudní poplatek zaplatil řádně a včas. Až z rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení řízení zjistil, že nedopatřením a omylem uhradil soudní poplatek k jiné věci, ve které však soudní poplatek nechtěl uhradit. Tuto situaci oba soudy nehodnotily. Podle dovolatele měly soudy zjišťovat, jaká byla jeho skutečná vůle a jaké jednání učinil. V této souvislosti odkázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2003, sp. zn. 32 Odo 750/2002, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016. 6. Dovolatel zdůrazňuje, že v okamžiku, kdy zjistil svůj omyl (spočívající v uvedení sp. zn. 11 ICm 2638/2022 namísto sp. zn. 11 ICm 2633/2022), žádal soud, aby mu uhrazený soudní poplatek nevracel a považoval jej za poplatek uhrazený ve věci sp. zn. 11 ICm 2633/2022. 7. V doplnění dovolání dovolatel poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 10. března 2021, sp. zn. I. ÚS 3174/20, a ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. IV. ÚS 518/10, z nichž cituje závěry, které podle jeho mínění jsou aplikovatelné i v dané věci. 8. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Navrhuje dovolání odmítnou jako nepřípustné, případně vadné. 9. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. 10. Dovolatel napadá usnesení odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Při absenci dovolací argumentace na téma nákladů řízení lze dovodit (poměřováno obsahem dovolání), že dovolání se netýká druhého a třetího výroku, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před insolvenčním soudem a odvolacím soudem. 11. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. 12. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.1. 2. Judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu je při výkladu otázek týkajících se důsledků nesplnění poplatkové povinnosti účastníka řízení ustálena v následujících závěrech: [1] Samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníku v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání poplatného úkonu. Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. května 2018, sp. zn. IV. ÚS 1334/18, nebo nález pléna Ústavního soudu ze dne 30. března 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20, uveřejněný pod č. 193/2021 Sb. [2] Povinnost hradit soudní poplatky a dodržovat procesní lhůty je standardní podmínkou řádného vedení soudního řízení, a je proto na poplatníkovi, aby lhůty stanovené soudem v přiměřené délce dodržel a svou povinnost zaplatit soudní poplatek za podaný návrh řádně splnil (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. května 2016, sp. zn. I. ÚS 1286/16, či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 438/18). Základním východiskem je přitom okolnost, že poplatková povinnost zásadně vzniká již podáním návrhu na zahájení řízení u soudu (§ 4 odst. 1 písm. a/ zákona o soudních poplatcích) a jeho uhrazení teprve k výzvě soudu je sice možnost zákonem aprobovaná, nikoliv však předpokládaná jako prvotní. Žalobce (navrhovatel) tak má ve skutečnosti k dispozici dvě příležitosti, dva „pokusy“ k uhrazení soudního poplatku (srov. opět nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/20). [3] Zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí soudem (dodatečně) stanovené lhůty již nemůže mít jakýkoli význam. Důvodem pro zrušení usnesení o zastavení řízení by měla být pouze skutečnost, že byl poplatek zaplacen ve lhůtě určené ve výzvě (např. nebyla-li včasně provedená platba ztotožněna s určitým řízením). V podmínkách této právní úpravy jsou tedy účastníci vedeni k aktivitě a k vyšší míře odpovědnosti za svůj před soudem uplatněný nárok (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2019, sp. zn. 30 Cdo 825/2019, uveřejněné pod číslem 1/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2021, sp. zn. 21 Cdo 1958/2021, uveřejněné pod číslem 76/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 76/2022“). [4] Poplatník by se obecně neměl spoléhat na to, že při poskytnutí soudem druhé příležitosti zaplatit soudní poplatek nenastanou žádné, byť i pochopitelné komplikace, popřípadě že je bude možno vždy nějakou cestou odstranit a opožděné zaplacení soudního poplatku napravit (srov. opět R 76/2022). [5] Lhůta stanovená k zaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích je propadnou soudcovskou lhůtou podle § 55 o. s. ř. procesní povahy (srov. bod 32 nálezu Ústa