29 ICdo 157/2023 – Nejvyšší soud

KSBR 32 INS 15723/2019 72 ICm 337/2020 29 ICdo 157/2023-410 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Mgr. Romana Krakovky, se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8, PSČ 702 00, jako insolvenčního správce dlužníka J. Š., zastoupeného Mgr. Romanem Černým,    advokátem, se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8, PSČ 702 00, proti žalované Š. Š., zastoupené Mgr. Jaroslavem Fuksou, advokátem, se sídlem v Kroměříži, 1. máje 283/15, PSČ 767 01, za účasti T. K., jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 72 ICm 337/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. Š., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 32 INS 15723/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. února 2023, č. j. 72 ICm 337/2020, 14 VSOL 16/2023-350 (KSBR 32 INS 15723/2019), takto: I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti druhému až šestému výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. února 2023, č. j. 72 ICm 337/2020, 14 VSOL 16/2023-350 (KSBR 32 INS 15723/2019). II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 4.114 Kč, k rukám zástupce žalobce. IV. Vedlejší účastník a žalovaná vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: I.   Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 15. září 2022, č. j. 72 ICm 337/2020-259, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“): [1] Zamítl žalobu (podanou 23. ledna 2020), kterou se žalobce (Mgr. Roman Krakovka, jako insolvenční správce dlužníka J. Š.) domáhal vůči žalované (Š. Š.) určení, že darovací smlouva ze dne 17. února 2016, kterou dlužník (jako dárce) daroval žalované (své tehdejší manželce) [jako obdarované] označené nemovité věci (jejichž součástí jsou rodinný dům a garáž) v obci XY (dále jen „nemovitosti“), je neúčinná vůči věřitelům dlužníka (bod I. výroku). [2] Uložil žalobci a vedlejšímu účastníku řízení na straně žalobce [T. K. (dále jen „T. K.“)] zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 29.110,35 Kč (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 235, § 239 odst. 3 a § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: 3. Žaloba je včasná (byla podána ve lhůtě 1 roku dle § 239 odst. 3 insolvenčního zákona) a odporovaný „právní úkon“ byl učiněn v pětileté lhůtě před zahájením insolvenčního řízení (§ 242 odst. 3 insolvenčního zákona). Žalobu podal aktivně legitimovaný žalobce vůči žalované, jejíž pasivní věcná legitimace se podává z § 237 odst. 1 insolvenčního zákona. 4. Pro naplnění skutkové podstaty neúčinnosti úmyslně zkracujících právních úkonů dlužníka dle § 242 insolvenčního zákona je nutné kumulativní splnění následujících předpokladů: [1] Dlužník musel daným právním úkonem skutečně a objektivně zkrátit uspokojení některého svého věřitele; postačí, že zkrátil uspokojení pohledávky byť jediného věřitele. [2] Musel tak učinit úmyslně, tedy tak, že věděl, že právním úkonem může zkrátit svého věřitele, a zkrátit jej chtěl, nebo věděl, že právním úkonem může zkrátit svého věřitele, a pro případ, že jej skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. [3] Úmysl dlužníka byl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. [4] Právní úkon byl učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení. 5. Dlužník daným právním úkonem zkrátil (k datu právního jednání) věřitele T. K. 6. Insolvenční soud má za prokázaný i úmysl dlužníka krátit věřitele, a to zejména s ohledem na časovou osu jednání dlužníka, kdy svůj jediný majetek vyšší hodnoty daroval své manželce v době, kdy již byl nepravomocně zavázán k zaplacení pohledávky T. K.; ta sice nedosahovala výše pohledávky uplatněné věřitelem nyní, ale s ohledem na nabíhající úroky z prodlení a smluvní pokutu se tato částka neustále navyšovala. Dlužník tak nepochybně věděl, že tímto „právním úkonem“ může zkrátit svého věřitele, a pro případ, že jej skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. 7. Žalované (osobě blízké dlužníku) se však podařilo vyvrátit právní domněnku, že jí byl znám dlužníkův úmysl. Investice do nemovitostí financovala žalovaná (prostřednictvím úvěrů ze stavebního spoření a prostředků z prodeje svého bytu), takže jí insolvenční soud uvěřil, že již od roku 2011 počítala s tím, že nemovitosti na ni budou převedeny. 8. Rovněž bylo prokázáno, že žalovaná nic nevěděla o fungování a hospodaření společnosti MF Corse, s. r. o. (dále jen „společnost M“), nevěděla o uzavřené smlouvě o půjčce, nevěděla o přistoupení k závazku společnosti M dlužníkem a neměla žádné indicie, které by ji mohly vést k tomu, že darováním bude krácen nějaký věřitel. Navíc z dokazování vyplynulo, že k datu právního jednání neměl dlužník jiného věřitele. Žalovaná tak o úmyslu dlužníka krátit věřitele nevěděla, ani vědět nemohla. 9. Jestliže žalovaná v době „právního úkonu“ nemohla pociťovat žádné změny poměrů svého manžela, má insolvenční soud za to, že nebylo možné po ní spravedlivě požadovat, aby činila nějaké další kroky ke zjišťování majetkových poměrů manžela nebo ke zjišťování jeho případného úmyslu krátit věřitele. 10. K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. února 2023, č. j. 72 ICm 337/2020, 14 VSOL 16/2023-350 (KSBR 32 INS 15723/2019): [1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku tak, že určil, že darovací smlouva je neúčinná vůči věřitelům dlužníka (první výrok). [2] Uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před insolvenčním soudem do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 20.524,50 Kč (druhý výrok). [3] Uložil žalované zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení před insolvenčním soudem do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 1.540 Kč (třetí výrok). [4] Uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 15.385,20 Kč (čtvrtý výrok). [5] Uložil žalované zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 1.200 Kč (pátý výrok). [6] Uložil žalované zaplatit státu na soudním poplatku (za žalobu) do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 7.000 Kč (šestý výrok). 11. Odvolací soud – vycházeje z § 235, § 239 a § 242 insolvenčního zákona, jakož i (mimo jiné) ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 44/2014, uveřejněného pod číslem 117/2017 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 117/2017“) [rozsudek je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu], rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2018, sen. zn. 29 ICdo 90/2016, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2019, sen. zn. 29 ICdo 79/2017 – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí, po zopakování dokazování výslechem žalované a dlužníka a po doplnění dokazování dalšími listinami k následujícím závěrům: 12. Pozitivní řešení otázky, zda žalovaná unesla důkazní břemeno, nemůže být založeno na pouhém popření skutečností, o jejichž existenci platí vyvratitelná domněnka. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 79/2017 vyvrátí osoba blízká domněnku uvedenou v § 242 odst. 2 insolvenčního zákona jen prokáže-li, že o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele nevěděla ani nemohla vědět, přestože vyvinula „náležitou pečlivost“ k poznání tohoto úmyslu dlužníka. 13. Vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníku blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního jednání dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele z jejích výsledků poznala. 14. Uzavřením darovací smlouvy byla naplněna skutková podstata neúčinnosti úmyslně zkracujících právních úkonů (s účinností od 1. ledna 2014 právních jednání) dlužníka dle § 242 insolvenčního zákona, když bylo prokázáno, že: [1] dlužník daným právním jednáním skutečně a objektivně zkrátil uspokojení věřitele T. K., a [2] učinil tak úmyslně, tedy věděl, že právním jednáním může zkrátit svého věřitele, a zkrátit jej chtěl, nebo věděl, že právním jednáním může zkrátit svého věřitele, a pro případ, že jej skutečně zkrátí, s tímto byl srozuměn (srov. přiléhavé a věcně správné závěry insolvenčního soudu), přičemž [3] tento úmysl byl žalované znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. 15. Pro žalovanou coby manželku dlužníka v době odporovaného právního jednání je ustanovením § 242 odst. 2 insolvenčního zákona konstruována vyvratitelná právní domněnka, že jí byl znám dlužníkův úmysl, kterou v řízení nevyvrátila. Nad shora uvedeným nemůže převážit lidská stránka věci (skutečnost, že si opakovaně brala úvěr na rekonstrukci nemov