29 ICdo 69/2017 – Nejvyšší soud

KSCB 28 INS 1350/2014 42 ICm 1264/2016 29 ICdo 69/2017-317 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka Via Chem Group, a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, Rudolfovská tř. 303/113, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 26694590, zastoupeného Mgr. Michalem Strnadem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, PSČ 120 00, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 1350/2014, o žalobě pro zmatečnost podané Krajským státním zastupitelstvím v Českých Budějovicích, se sídlem v Českých Budějovicích, Goethova 2, PSČ 370 70, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. března 2014, č. j. KSCB 28 INS 1350/2014-A-26, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2014, č. j. KSCB 28 INS 1350/2014, 2 VSPH 690/2014-A-48, o dovolání Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2017, č. j. 42 ICm 1264/2016, 101 VSPH 65/2017-287 (KSCB 28 INS 1350/2014), takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 22. listopadu 2016, č. j. 42 ICm 1264/2016-258, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu pro zmatečnost, kterou se Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích (dále jen „státní zastupitelství“) domáhalo zrušení usnesení ze dne 6. března 2014, č. j. KSCB 28 INS 1350/2014-A-26 (ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2014, č. j. KSCB 28 INS 1350/2014, 2 VSPH 690/2014-A-48), jímž insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a povolil jako způsob jeho řešení reorganizaci. Usnesením ze dne 3. dubna 2017, č. j. 42 ICm 1264/2016, 101 VSPH 65/2017-287 (KSCB 28 INS 1350/2014), Vrchní soud v Praze k odvolání státního zastupitelství potvrdil rozsudek insolvenčního soudu. Odvolací soud vyšel při posuzování důvodnosti podané žaloby ve shodě s insolvenčním soudem zejména z toho, že: 1) Usnesením ze dne 6. března 2014, č. j. KSCB 28 INS 1350/2014-A-26, insolvenční soud k návrhu dlužníka (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a jako způsob jeho řešení povolil reorganizaci. 2) Odvolání Městské části Praha 10 a Městské části Praha 6, podané proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 6. března 2014 o zjištění úpadku dlužníka a povolení reorganizace, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne ze dne 17. října 2014, č. j. KSCB 28 INS 1350/2014, 2 VSPH 690/2014-A-48, odmítl podle ustanovení § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že podle § 141 odst. 1 a § 328 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), není přípustné. 3) Žalobou pro zmatečnost doručenou insolvenčnímu soudu dne 14. dubna 2016 se státní zastupitelství, které již dříve vstoupilo do insolvenčního řízení, domáhalo zrušení výše označených rozhodnutí s odůvodněním, že usnesení o zjištění úpadku dlužníka a povolení reorganizace vydal vyloučený soudce [§ 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.]. Na takto ustaveném základě odvolací soud – na rozdíl od insolvenčního soudu, který měl žalobu pro zmatečnost za opožděnou – dospěl k závěru, že státní zastupitelství v poměrech dané věci vůbec nebylo oprávněno žalobu pro zmatečnost podat. Přitom zdůraznil, že ustanovení § 7c insolvenčního zákona sice určuje, že státní zastupitelství může vstoupit do zahájeného insolvenčního řízení, včetně incidenčních sporů a moratoria, to však ještě neznamená, že v takovém případě má státní zastupitelství více práv, než náleží účastníku insolvenčního řízení. V projednávané věci rozhodnutím insolvenčního soudu o návrhu dlužníka na zjištění jeho úpadku a povolení reorganizace nemohl utrpět újmu na svých právech žádný z účastníků insolvenčního řízení (dlužník ani věřitelé), neboť takovým rozhodnutím nebyl nikdo z nich poškozen nebo zvýhodněn a nijak se nezhoršilo ani jejich postavení v insolvenčním řízení. Z uvedeného je zřejmé, že ani samotní účastníci insolvenčního řízení tak nebyli oprávněni podat žalobu pro zmatečnost z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Stejným způsobem je pak podle odvolacího soudu třeba přistupovat i k řešení otázky, zda je k podání žaloby pro zmatečnost oprávněno státní zastupitelství. Odvolací soud je toho názoru, že nemá-li právo podat žalobu pro zmatečnost proti rozhodnutí o úpadku a povolení reorganizace některý z účastníků insolvenčního řízení, pak takové právo nenáleží ani státnímu zastupitelství. Občanský soudní řád i insolvenční zákon sice umožňují státnímu zastupitelství vstupovat do soudních řízení (mimo oblast trestního práva), smyslem vstupu však je hájení zájmů účastníků takových řízení v případech, kdy sám účastník „nějaké zákonné právo má, ale neuplatní ho, ať již z jakéhokoliv důvodu“. V této souvislosti pak má odvolací soud za použitelné rovněž závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení „sp. zn. 21 ICdo 17/2015“ (správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2015, sen. zn. 21 ICdo 17/2015), a Ústavním soudem v usnesení sp. zn. III. ÚS 3799/15 (jde o usnesení ze dne 16. února 2016), podle nichž k podání žaloby pro zmatečnost v insolvenčním řízení z důvodů uvedených v § 229 o. s. ř. může být legitimován jen takový účastník insolvenčního řízení, kterému nebylo napadeným rozhodnutím vyhověno, a dále ten, kterému byla způsobena jiná újma na jeho právech z procesního hlediska a tuto vadu lze odstranit jen zrušením napadeného rozhodnutí. V poměrech dané věci, uzavírá odvolací soud, sice státní zastupitelství zmeškalo zákonnou lhůtu k podání námitky podjatosti soudce rozhodujícího v insolvenčním řízení, to však ještě není důvodem k tomu, aby tutéž námitku mohlo opakovat v žalobě pro zmatečnost. Státním zastupitelstvím tvrzenou podjatost soudce při rozhodování o úpadku dlužníka a povolení reorganizace, již nelze v rámci tohoto řízení o podané žalobě pro zmatečnost odstranit. Z výše uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu jako věcně správný. Současně uvedl, že okolnost, že insolvenční soud rozhodl o podané žalobě rozsudkem, ačkoli měl správně podle ustanovení § 235e odst. 2 o. s. ř. rozhodnout usnesením, nepředstavuje vadu řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Proti usnesení odvolacího soudu podalo státní zastupitelství dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázky procesního práva, jež dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla vyřešena a dále otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Za dosud neřešenou má dovolatel otázku, „zda (jinak správná) zásada, že státní zastupitelství, které se účastní řízení na základě vstupu do řízení, nemůže mít více práv, než která náležejí účastníkům, je aplikovatelná v případě, kdy státní zastupitelství využije opravného prostředku svěřeného mu výslovně zákonem, který žádný účastník nemůže použít jen pro nesplnění subjektivních podmínek přípustnosti opravného prostředku (tj. proto, že napadeným rozhodnutím údajně nebyla účastníku způsobena újma)“. Dovolatel v této souvislosti zdůrazňuje, že účelem účasti státního zastupitelství v řízení není, jak nesprávně dovozuje odvolací soud, obhajoba partikulárních zájmů účastníků, ale veřejný zájem, tedy zejména zájem, aby řízení probíhalo v souladu se zákonem a v souladu s principy spravedlivého procesu. Jakkoli „procesní pozice státního zastupitelství“, pokračuje dovolatel, nesmí být „v řízení širší než procesní pozice účastníků“, což především znamená, že státní zastupitelství nemá mít výhodnější postavení než účastníci, současně platí, že svěřuje-li zákon „právní prostředek státnímu zastupitelství výslovně (jako v tomto případě), pak mu takový prostředek náleží nikoliv podle odkazu uvedeného v § 35 odst. 2 o. s. ř., ale originárně na základě přímé zákonné úpravy“. Souhlasit podle dovolatele nelze ani s názorem odvolacího soudu, že řízení probíhající „při naplnění zmatečnostního důvodu“ nevyznělo k újmě žádného účastníka. Jestliže v řízení, jehož se týká důvod zmatečnosti, bylo rozhodováno, pak je nutné naopak dovodit, že újmu utrpěli všichni účastníci, protože šlo o řízení, které nebylo vedeno principy spravedlivého procesu. Za rozpornou s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu pak má dovolatel argumentaci odvolacího soudu ohledně vzájemného vztahu námitky podjatosti a žaloby pro zmatečnost. Podle dovolatele odvolací soud oba instituty nepřípustně zaměňuje. Námitka podjatosti je preventivním nástrojem sloužícím k tomu, aby o případné podjatosti bylo co nejdříve rozhodnuto a zabráněno tomu, aby podjatý soudce vydával další rozhodnutí. Cílem žaloby pro zmatečnos