29 ICdo 7/2012 – Nejvyšší soud

MSPH 94 INS 3902/201094 ICm 2075/2010 29 ICdo 7/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobců a/ APRIS 3MP  s. r. o., se sídlem v Praze 6 - Suchdole, K Roztokům 190, PSČ 165 00, identifikační číslo osoby 27183912 a b/ CIEG ENGINEERING s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Čelakovského sady 1580/4, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28425774, obou zastoupených JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, proti žalovaným 1/ UniCredit Corporate Banking, S. p. A., se sídlem ve Veroně, Via Garibaldi 1, Italská republika, registrační číslo 3656170960, 2/ UniCredit, S. p. A., se sídlem v Římě, Via Alessandro Specchi 16, Italská republika, registrační číslo 00348170101, oběma zastoupenými JUDr. Ladislavem Chundelou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Libušská 51, PSČ 142 00 a 3/ JUDr. Ing. H. H., jako insolvenční správkyni dlužníka PALCOR CZECH s. r. o., o popření pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 94 ICm 2075/2010, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka PALCOR CZECH s. r. o., se sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Krkonošská 1511/5, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 27615812, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 94 INS 3902/2010, o dovolání žalobců proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2011, č. j. 94 ICm 2075/2010, 103 VSPH 76/2011-44 (MSPH 94 INS 3902/2010), takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2011, č. j. 94 ICm 2075/2010, 103 VSPH 76/2011-44 (MSPH 94 INS 3902/2010) a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2011, č. j. 94 ICm 2075/2010-24, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) odmítl usnesením ze dne 1. března 2011, č. j. 94 ICm 2075/2010-24, žalobu, kterou se žalobci (a/ APRIS 3MP s. r. o. a b/ CIEG ENGINEERING s. r. o. v likvidaci) domáhali vůči žalovaným (1/ UniCredit Corporate Banking, S. p. A., 2/ UniCredit, S. p. A. a 3/ JUDr. Ing. H. H., jako insolvenční správkyni dlužníka PALCOR CZECH s. r. o.) určení, že pohledávka prvního žalovaného, respektive druhého žalovaného, vůči dlužníku ve výši 711.072.864,79 Kč ze smlouvy o úvěru ze dne 12. prosince 2008, není po právu (není pravá) [bod I. výroku]. Dále rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Insolvenční soud vyšel z toho, že: 1/ Žalobci jsou přihlášenými věřiteli v insolvenčním řízení dlužníka. 2/ Při přezkumném jednání konaném dne 16. listopadu 2010 nepopřel insolvenční správce nezajištěnou, nevykonatelnou a podmíněnou pohledávku prvního žalovaného (věřitele č. 25), vedenou na č. l. B-73/43 insolvenčního spisu jako pohledávka č. 1 v celkové výši 711.072.864,79 Kč. Žalobci při tomto přezkumném jednání „přihlášku“ popřeli co do pravosti. Na tomto základě insolvenční soud dovodil, že žalobci neměli v insolvenčním řízení postavení, které by je opravňovalo k podání žaloby o popření pohledávky jiných věřitelů; proto žalobu odmítl dle § 160 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Insolvenční soud rovněž poznamenal, že je mu znám nález ze dne 1. července 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/10 (jde o nález pléna Ústavního soudu uveřejněný pod č. 241/2010 Sb., jenž je - stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu), ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru, že věřitelé by měli mít právo zpochybnit (popřít) pohledávky jiných věřitelů „s tím, že § 192 odst. 1 insolvenčního zákona byl s účinností k 31. březnu 2011 zrušen“. Insolvenční soud však měl za to, že „v dané situaci, týkající se insolvenčního řízení, není jiná alternativa, než, že buďto insolvenční věřitelé právo popírat pohledávky jiných věřitelů mají, anebo nemají“. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2008, sp. zn. 21 Cdo 1704/2007 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2008, pod číslem 111), na který odkazují žalobci, nelze podle insolvenčního soudu vztáhnout na danou věc přímo, neboť neposuzoval „problematiku insolvenčního řízení“. Insolvenční soud proto dospěl k závěru, že nezbývá než vycházet z „právních účinků“ dosavadní právní úpravy, jak vyplývají z ustanovení § 192 odst. 1 a § 201 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona, tedy z toho, že žalobci nemohli účinně popřít pohledávky jiných věřitelů. Jestliže tak přesto (formálně) učinili, nevzniklo jim z toho právo na další související postupy, včetně podání žaloby o popření pohledávky. K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením ze dne 31. října 2011 potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok). Odvolací soud měl za podstatné, že insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka usnesením ze dne 21. září 2010, č. j. MSPH 94 INS 3902/2010-A-111, tedy předtím, než nabyla účinnosti (31. března 2011) novela insolvenčního zákona provedená zákonem č. 69/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zákonem č. 69/2011 Sb. bylo do insolvenčního zákona mimo jiné vtěleno též právo věřitelů popírat přihlášené pohledávky. S poukazem na obsah článku II bodu 1. přechodných ustanovení zákona č. 69/2011 Sb. pak odvolací soud uzavřel, že „režim popírání pohledávek“ se v dané věci spravoval dosavadní úpravou insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. března 2011), která popírání přihlášených pohledávek věřiteli nepřipouští. Odvolací soud dodal, že si je vědom toho, že jiný senát jeho soudu vydal dne 1. srpna 2011 usnesení (sen. zn. 1 VSPH 715/2011 a 1 VSPH 716/2011), v nichž naopak dovodil, že i za popsané procesní situace je třeba - v duchu závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/10 (241/2010 Sb.) - přiznat právní (procesní) platnost (i) popěrným úkonům věřitelů (za přiměřeného použití ustanovení § 200 insolvenčního zákona, ve znění zákona č. 69/2011 Sb.). Tuto argumentaci však odvolací soud v dané věci neměl za správnou. Zdůraznil, že dosavadní znění insolvenčního zákona (účinné do 30. března 2011) neupravovalo popírání pohledávek v insolvenčním řízení jednotlivými věřiteli a naopak je výslovně vylučovalo. Takovou úpravu - pokračoval odvolací soud - shledal Ústavní soud protiústavní, s tím, že jde o deficit zákonné (procesní) úpravy, který nelze překlenout výkladem ani analogií. Proto musí být tento nedostatek zákonodárcem co suverénním normotvůrcem odstraněn, a to - ve lhůtě poskytnuté mu k tomu odkladem vykonatelnosti nálezu - přijetím nové úpravy, která popěrné právo věřitelů a postup při jeho realizaci (celkový právní režim výkonu tohoto práva a jeho procesních důsledků) zakotví. To zákonodárce učinil přijetím zákona č. 69/2011 Sb., jímž vtělil do insolvenčního zákona popěrné právo věřitelů, upravil jeho celkový právní režim a současně vyjádřil v přechodných ustanoveních měnícího zákona vztah předchozí a nové právní úpravy. Přechodná ustanovení zákona č. 69/2011 Sb. byla pojata tradičně, zakotvením nepravé zpětné účinnosti zákona. Stanovil-li tento zákon současně (vzhledem k zásadním procesním důsledkům, jež se zejména co do přihlašování a přezkumu pohledávek pojí s rozhodnutím o úpadku dlužníka, otevírajícím další fázi insolvenčního řízení) limity použitelnosti novely v již probíhajících insolvenčních řízeních tak, že se tento zákon nepoužije v řízeních, ve kterých již před nabytím jeho účinnosti bylo vydáno rozhodnutí o úpadku, nejde o nic „ústavně nekonformního“, uzavřel odvolací soud. Vzhledem k charakteru a významu institutu popření pohledávky v insolvenčním řízení měl pak odvolací soud za to, že ačkoli Ústavní soud shledal předchozí úpravu nepřiznávající věřitelům popěrné právo protiústavní, nelze toto procesní právo v insolvenčním řízení účinně realizovat jinak než na podkladě právní úpravy, kterou je - v rámci zákonodárcovy úvahy - režim jeho výkonu a procesních důsledků s tím spojených explicitně vymezen. To se stalo až novelou insolvenčního zákona provedenou zákonem č. 69/2011 Sb. Z uvedeného podle odvolacího soudu vyplývá jediný možný závěr, že na popěrný úkon věřitelů, na něž se předmětná novela nevztahuje, nelze ustanovení novely použít ani přiměřeně. Takový úkon je třeba posoudit podle předchozí úpravy. Protože ta popření pohledávky věřitelem neupravuje a naopak ho výslovně zapovídá, nelze s tímto věřitelovým úkonem spojovat žádné právní účinky a soud nemůže tyto účinky sám „konstruovat“ svou rozhodovací činností. Proto odvolací soud přitakal závěru insolvenčního soudu, že žalobu podaly neoprávněné osoby, což je důvodem jejího odmítnutí dle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona. Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 239