29 ICdo 8/2022 – Nejvyšší soud

KSPH 71 INS 10992/2017 75 ICm 3461/2018 29 ICdo 8/2022-127 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Mgr. Marka Konečného, se sídlem ve Zlíně, tř. Tomáše Bati 201/8, PSČ 760 01, jako insolvenčního správce dlužníka Diana Fish, spol. s r. o., proti žalovanému IVEMO, s. r. o., se sídlem v Hudlicích, Na Lísku 417, PSČ 267 03, identifikační číslo osoby 25675273, zastoupenému JUDr. Robertem Falbrem, advokátem, se sídlem v Praze, Kopeckého 1326/47, PSČ 169 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 75 ICm 3461/2018, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Diana Fish, spol. s r. o., se sídlem v Pečkách, tř. 5. května 1082, PSČ 289 11, identifikační číslo osoby 27370691, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 71 INS 10992/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2021, č. j. 75 ICm 3461/2018, 102 VSPH 726/2019-100 (KSPH 71 INS 10992/2017), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 27. srpna 2019, č. j. 75 ICm 3461/2018-81, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“): [1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (Mgr. Marek Konečný, jako insolvenční správce dlužníka Diana Fish, spol. s r. o.) domáhal vůči žalovanému (IVEMO, s. r. o.) určení, že blíže specifikované „právní úkony“ dlužníka (finanční plnění poskytnutá dlužníkem žalovanému v období od 21. září 2015 do 27. dubna 2016 v celkové výši 554.342,50 Kč) jsou vůči věřitelům uplatňujícím svá práva v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 71 INS 10992/2017 neúčinné (bod I. výroku). [2] Zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil do majetkové podstaty dlužníka částku 554.342,50 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení (bod II. výroku). [3] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 16.456 Kč (bod III. výroku). 2. Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že: [1] Insolvenční řízení dlužníka bylo zahájeno na základě věřitelského návrhu doručeného insolvenčnímu soudu dne 17. května 2017. Insolvenční soud usnesením ze dne 4. prosince 2017, č. j. KSPH 71 INS 10992/2017-A-17, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a ustanovil jeho insolvenčním správcem žalobce. [2] Žalobou podanou k insolvenčnímu soudu dne 4. prosince 2018 se žalobce domáhal určení neúčinnosti celkem šesti „právních úkonů“ učiněných dlužníkem v období od 21. září 2015 do 27. dubna 2016, představující finanční plnění v celkové výši 554.342,50 Kč. Žalobce tvrdil, že dlužníkem poskytnutá finanční plnění zvýhodňují žalovaného jako věřitele na úkor ostatních věřitelů. [3] V rozhodném období (od 21. září 2015 do 27. dubna 2016) byl jediným jednatelem žalovaného Emanuel Mrázek (dále jen „E. M.“). Způsob jednání za společnost byl stanoven tak, že jednatel jedná a podepisuje samostatně a neomezeně tím způsobem, že k napsanému nebo vytištěnému názvu společnosti připojí svůj vlastnoruční podpis uvedený v podpisovém vzoru. Společníky žalovaného byl E. M. s obchodním podílem v rozsahu 5/6 a Robert Mrázek (dále jen „R. M.“) s obchodním podílem v rozsahu 1/6. Jednatelem dlužníka byl R. M. v období od 15. srpna 2005 do 4. ledna 2016, od stejného data je R. M. i společníkem dlužníka s obchodním podílem ve výši 50 %. [4] R. M. ve své svědecké výpovědi uvedl, že v době jeho vstupu do žalovaného (v roce 2005) měl E. M. (manžel jeho matky) v úmyslu obchodovat s Ázerbájdžánem, proto požádal R. M. s ohledem na jeho jazykovou vybavenost o spolupráci. Činnosti ve společnosti žalovaného věnoval (také vzhledem ke svým ostatním podnikatelským aktivitám) asi 10 % své pozornosti, přičemž tam vystupoval spíše jako asistent většinového společníka (E. M.) a tlumočník. Nikdy se neúčastnil rozhodování na valné hromadě žalovaného a nikdy neměl dispoziční oprávnění k bankovnímu účtu žalovaného. K platbám provedeným dne 1. února 2016, 5. února 2016 a 27. dubna 2016 uvedl, že dlužník potřeboval peníze pro svou činnost, proto se dohodl s E. M., který měl v tu dobu volné finanční prostředky, na krátkodobé půjčce, kterou žalovaný poskytne dlužníkovi. Půjčka byla následně žalovanému vrácena. S ohledem na roční obrat dlužníka neměla půjčka od žalovaného větší význam, šlo pouze o řešení provozních nákladů v minimální výši. Platby z roku 2015 byly realizovány v eurech, šlo „v podstatě o směnárenskou činnost“ poskytnutou s ohledem na výhodnější kurz banky dlužníkem žalovanému, který mu obratem zaslal ekvivalent v českých korunách. 3. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 239 odst. 1, 3 a § 241 zákona č. 82/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a § 22 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z. “), a poukazuje na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 53/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 53/2004“), a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2015, sen. zn. 29 ICdo 80/2014 – dospěl k závěru, že vztah osob blízkých, jež je zásadní podmínkou pro vyslovení neúčinnosti právních úkonů učiněných v době až tří let před zahájením insolvenčního řízení, v případě dlužníka a žalovaného není dán. 4. Přitom zdůraznil, že role R. M. ve společnosti žalovaného byla pouze minoritní. Jen z toho, že mezi žalovaným a dlužníkem probíhaly krátkodobé obchodní vztahy (půjčka a výměna peněžních prostředků v cizí měně za koruny), nelze dovodit, že by k jejich realizování byla důležitá skutečnost, že R. M. byl 1/6 společníkem žalovaného. Mezi R. M. a E. M. byl sice ve smyslu ustanovení § 22 o. z. vztah obdobný vztahu rodinnému, tento však nelze zaměňovat se vztahem mezi R. M. a žalovaným. Nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že kvalita vztahu mezi R. M. a žalovaným dosahovala takové míry, že by újmu, kterou utrpěla osoba jedna, důvodně pociťovala i osoba druhá jako újmu vlastní. Totéž platí i vztahu mezi dlužníkem a žalovaným. Ani tento vztah nebyl natolik silný, aby jej bylo možno ve smyslu soukromoprávních norem posoudit jako vztah osob blízkých. 5. Insolvenční soud proto uzavřel, že odporované „právní úkony“ nebyly provedeny ve prospěch osoby dlužníku blízké, ani v zákonem vymezené době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (§ 241 odst. 4 insolvenčního zákona). Insolvenční soud se tak nemohl nezabývat dalšími podmínkami nezbytnými pro vyslovení neúčinnosti právního úkonu (§ 241 odst. 3 a 5 insolvenčního zákona). 6. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok), a uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8.228 Kč (druhý výrok). 7. Odvolací soud – cituje ustanovení § 241 insolvenčního zákona a § 22 o. z. a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 80/2014, rozsudku ze dne 29. července 2019, sen. zn. 29 ICdo 120/2017, a ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 43/2018, uveřejněném pod číslem 100/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2020“) – přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že pro rozhodnutí projednávané věci bylo klíčové posouzení vztahu žalovaného a dlužníka jako osob blízkých, přičemž žádné skutečnosti, z nichž by se takový vztah obou právnických osob (ve smyslu R 100/2020) podával, žalobce netvrdil a v řízení nebyly ani prokázány. Vztah žalovaného a dlužníka jako osob blízkých mohl být podle odvolacího soudu v souladu s odkazovanou judikaturou založen jen prostřednictvím vztahu těchto osob k R. M., ovšem pouze kdyby vztah R. M. k dlužníkovi i jeho vztah k žalovanému byl takového charakteru a intenzity, že by újmu, kterou by utrpěl jeden z nich, druhý důvodně pociťoval jako újmu vlastní. V poměrech dané věci nebylo pochyb o tom, že R. M. měl blízký vztah k dlužníku, jehož byl jednatelem a 50% společníkem, blízký vztah k žalovanému však v řízení zjištěn nebyl. 8. Podle odvolacího soudu insolvenční soud správně poučil žalobce podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), provedl též všechny žalobcem označené důkazy, tvrzený blízký vztah žalovaného a dlužníka z nich však nezjistil. Návrh na provedení dalších důkazů pak odvolací soud zamítl, neboť byly pro posouzení projednávané věci bezvýznamné, když jimi neměl být prokázán blízký vztah R. M. a žalovaného, ale měly se týkat (podle vyjádření samotného žalobce) vztahu dlužníka a R. M., případně měly prokazovat obecné skutečnosti týkající se „uskupení firem rodiny M.“. 9. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otáz