29 ICdo 85/2023 – Nejvyšší soud

KSHK 45 INS 17722/2017 45 ICm 1062/2018 29 ICdo 85/2023-181 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce P. L., zastoupeného Mgr. Danielem Milićem, advokátem, se sídlem v Havlíčkově Brodě, Humpolecká 4348, PSČ 580 01, proti žalovaným 1/ Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 29414873, jako insolvenčnímu správci dlužníka P. Z., zastoupenému JUDr. Zbyňkem Jirouškem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Táborská 65/29, PSČ 140 00, a 2/ P. Z., Vančurova 2870, PSČ 580 01, zastoupenému JUDr. Pavlem Průšou, advokátem, se sídlem v Chotěboři, Klášterní 92, PSČ 583 01, o určení pravosti, výše a pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 45 ICm 1062/2018, jako incidenční spor v insolvenční věci druhého žalovaného vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 45 INS 17722/2017, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2023, č. j. 45 ICm 1062/2018, 102 VSPH 884/2020-148 (KSHK 45 INS 17722/2017), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalobce. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 23. července 2020, č. j. 45 ICm 1062/2018-111, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) určil pravost pohledávky žalobce přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka P. Z. (druhého žalovaného) ve výši 230 068 Kč a ve „zbytku pohledávky“ žalobu zamítl (bod I. výroku). Dále zamítl žalobu na určení pořadí pohledávky (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (body III. a IV. výroku). 2. K odvolání žalobce a druhého žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku větě první tak, že se zamítá žaloba na určení, že žalobce má za druhým žalovaným pohledávku ve výši 46 058 Kč z titulu zákonného úroku z prodlení z částky 500 000 Kč za období od 2. září 2016 do 24. října 2017; a ve zbylé části jej potvrdil ve znění, že žalobce má za druhým žalovaným pohledávku ve výši 184 010 Kč z nezaplacené zápůjčky ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 1. července 2016 (první výrok). Dále změnil bod II. výroku napadeného rozhodnutí tak, že se určuje, že žalobce má právo na uspokojení pohledávky za druhým žalovaným ve výši 500 000 Kč ze zpeněžení tam označené nemovitosti (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok). 3. Odvolací soud – cituje zejména § 581 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), jakož i (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – se především zabýval námitkou žalovaných, že dlužník v době uzavření smlouvy o zápůjčce (1. července 2016) a zástavní smlouvy (22. srpna 2016) jednal v duševní poruše. Konstatoval, že žalovaní museli tvrdit a prokázat, že dlužník nebyl s vysokou mírou pravděpodobnosti v době uzavření smluv pro (momentální) duševní poruchu schopen posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout. To však v řízení neprokázali. Závěry vyplývající ze znaleckého posudku (i z výslechu znalce) se nevztahují ke konkrétnímu duševnímu stavu druhého žalovaného v době uzavírání obou smluv. Naopak znalec výslovně uvedl, že stav druhého žalovaného v tomto okamžiku nebylo možné určit. Odvolací soud tak uzavřel, že samotné zjištění, že dlužník v rozhodné době trpěl psychickou nemocí, nepostačuje k závěru, že by jej tato nemoc v konkrétní okamžik ovlivňovala (způsobila psychickou poruchu). Smlouva o zápůjčce ani zástavní smlouva proto nejsou ve smyslu § 581 věty druhé o. z. neplatné, neboť druhý žalovaný nejednal v duševní poruše, která by jej činila neschopným právně jednat. 4. Současně se odvolací soud ztotožnil se závěry insolvenčního soudu, že předání částky 184 000 Kč v hotovosti žalobce dostatečně prokázal výslechy svědků, žalobce i výpisem telefonní komunikace. Odvolací soud však uvedl, že z provedeného dokazování plyne, že konkrétní den splatnosti zápůjčky nebyl mezi žalobcem a druhým žalovaným ujednán. Nebyla-li zápůjčka splatná, nemohl se druhý žalovaný dostat do prodlení s jejím placením, a tedy žalobce nemá nárok na zaplacení úroku z prodlení. K tvrzené neurčitosti zástavní smlouvy či její neplatnosti z důvodu tzv. přezajištění odvolací soud uvedl, že při uzavírání zástavní smlouvy nejednal dlužník v duševní poruše, která by jej činila neschopným právně jednat. Současně uzavřel, že zástava v podobě pozemků byla v zástavní smlouvě vymezena určitě a že zajištění zápůjčky směnkou a současně zástavním právem není v rozporu s dobrými mravy. Zástavní smlouva je proto platná a žalobce má právo na uspokojení své pohledávky ze zajištění. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti potvrzující části prvního výroku (ohledně částky 184 010 Kč) a proti (měnícímu) druhému výroku, podal druhý žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp. otázky, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Dovolatel zejména namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil vztah jeho duševní nemoci a duševní poruchy, když i přes prokázání dlouhodobé duševní nemoci požadoval, aby byl prokázán duševní stav dovolatele v den uzavření smluv. Odchýlil se tedy od nálezu Ústavního soudu ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13. Důkazní standard totiž nesmí být natolik vysoký, aby nepřiměřeně ztěžoval či dokonce fakticky znemožnil aplikaci institutu ochrany osoby jednající v duševní poruše dle § 581 o. z. Dále dovolatel uvádí, že ze znaleckého posudku jednoznačně vyplývá, že při uzavření smlouvy o zápůjčce a zástavní smlouvy jednal v duševní poruše, při níž nebyl schopen rozpoznat dopady jednání na svůj majetek. Současně má za to, že důkazní situace neumožňovala učinit závěr o skutečném předání hotovosti ve výši 184 000 Kč, a právní závěry soudů obou stupňů tak nemají oporu v provedeném dokazování. 7. Dovolatel má rovněž za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku tzv. přezajištění, dovozuje, že postup, kdy věřitel požaduje zajištění závazku směnkou a později i zástavou (v hodnotě několikrát vyšší než zajišťovaný závazek), je v rozporu s dobrými mravy. 8. Podle žalobce odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou. Ve vyjádření považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl. 9. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. 10. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné. 11. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. 12. Dovolatel především namítá, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu kladl na dovolatele nepřiměřeně vysoký důkazní standard co do průkazu toho, že byl v okamžiku posuzovaného právního jednání stižen duševní poruchou. 13. Právní názor Ústavního soudu (vyjádřený v dovolatelem označeném nálezu sp. zn. I. ÚS 173/13) vychází při vymezení tzv. důkazního standardu ze stanovení „vysoké míry pravděpodobnosti prokázání“, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat. 14. Problematikou tzv. důkazního standardu ve sporech o platnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), a reflexí shora označeného nálezu Ústavního soudu se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 844/2015, či v rozsudku ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015. V označených rozhodnutích vyložil, že judikatura Nejvyššího soudu nikdy nebyla postavena na závěru, že k aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. (obdobně nyní § 581 o. z.) lze přistoupit pouze na základě stoprocentně zjištěného skutku, a že soud vždy, podle konkrétních okolností jednotlivých případů, připomínal, že nelze mechanicky přejímat odborné závěry znalců obsažené v jimi zpracovaných posudcích a že je vyloučeno učinit závěr o jednání osoby v duševní poruše na základě předpokladu takové situace, resp. za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci ve smyslu § 132 o. s. ř. (hodnocení důkazů) neumožňují v uvedeném směru učinit jednozn