29 ICdo 88/2019 – Nejvyšší soud

KSUL 79 INS XY 79 ICm XY 29 ICdo 88/2019-109 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníků a) J. U., narozeného XY, bytem XY, a b) E. U., narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 79 INS XY, o návrhu dlužníka J. U. na vynětí věci z majetkové podstaty, vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 79 ICm XY, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Pellicova 29/8, PSČ 602 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. března 2019, č. j. 79 ICm XY, 101 VSPH XY (KSUL 79 INS XY), takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 26. června 2018, č. j. 79 ICm XY, zamítl „žalobu“, kterou se „žalobce“ (dlužník J. U.) domáhal vyloučení mimořádného příjmu ve formě nároku na vypořádání, kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik podle zákona č. 212/2009 Sb., novelizovaného zákonem č. 364/2017 Sb. (dále též jen „nárok na vypořádání“), z majetkové podstaty žalobce (výrok I.]. Dále rozhodl o povinnosti „žalovaného“ (PhDr. Pavla Körnera, Ph.D., insolvenčního správce dlužníků, se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 750/316, PSČ 400 01) zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 12.584,- Kč (výrok II.). Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka usnesením ze dne 7. března 2019, č. j. 79 ICm XY, 101 VSPH XY (KSUL 79 INS XY), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku; v bodě II. výroku uvedený rozsudek zrušil. Odvolací soud vyšel shodně s insolvenčním soudem z toho, že: 1) Insolvenční řízení dlužníků bylo zahájeno dne 4. června 2015. Usnesením ze dne 26. června 2015, č. j. KSUL 79 INS XY, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníků a povolil jejich oddlužení. 2) Usnesením ze dne 11. února 2016, č. j. KSUL 79 INS XY, insolvenční soud neschválil oddlužení dlužníků a prohlásil konkurs na jejich majetek. Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníků usnesením ze dne 27. června 2016, č. j. KSUL 79 INS XY, 3 VSPH XY, zrušil usnesení insolvenčního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následným usnesením ze dne 8. února 2017, č. j. KSUL 79 INS XY, schválil insolvenční soud oddlužení dlužníků plněním splátkového kalendáře. 3) Dne 1. února 2018 insolvenční správce doplnil soupis majetkové podstaty o mimořádný příjem dlužníka ve formě nároku na vypořádání; dlužníka o tom vyrozuměl 12. února 2018. 4) Dne 27. února 2018 podal dlužník „žalobu o vyloučení“ označeného majetku (mimořádného příjmu ve formě nároku na vypořádání) z majetkové podstaty. Na tomto základě odvolací soud předeslal, že žalobu podle ustanovení § 225 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), mohou podat pouze osoby odlišné od dlužníka; proto „žalobu“ (na rozdíl od insolvenčního soudu) posoudil podle ustanovení § 226 insolvenčního zákona jako návrh na vynětí majetku z majetkové podstaty. Jelikož o takovém návrhu soud rozhoduje v rámci dohlédací činnosti usnesením a nikoli rozsudkem, rozhodl formou usnesení též o odvolání dlužníka proti rozsudku insolvenčního soudu. Dále odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona ̶ zdůraznil, že dlužník je povinen své mimořádné příjmy použít k mimořádným splátkám nad rámec splátkového kalendáře. Za takový mimořádný příjem považoval též peněžité plnění, jež dlužník obdržel podle zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republika (dále jen „zákon“), a které – jak potvrdil u jednání před odvolacím soudem – mu bylo vyplaceno ve výši 1.820.000,- Kč. Současně vyhodnotil jako nedůvodnou námitku dlužníka, aby insolvenční soud postupoval podle § 207 odst. 1 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 322 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a vyňal „předmětnou pohledávku“ ze soupisu majetkové podstaty dlužníka proto, že se jí „nemůže týkat výkon rozhodnutí pro rozpor s morálními pravidly“. Naopak – pokračoval odvolací soud ̶ by bylo v rozporu s morálními pravidly, aby tato „pohledávka“ nebyla použita pro uspokojení pohledávek věřitelů dlužníka. Za stavu, kdy výkon rozhodnutí dopadá i na „předmětnou pohledávku“, insolvenční správce ji správně zařadil do soupisu majetkové podstaty. V této souvislosti neshledal odvolací soud po právu ani výhradu dlužníka, podle níž splní splátkový kalendář ve vyšším rozsahu než 30 %, když tato hranice má význam pouze při rozhodování insolvenčního soudu o osvobození dlužníka od placení pohledávek; „neznamená to však, že dlužník může splátkový kalendář splnit pouze v rozsahu 30 %“. Dlužník je povinen uhradit pohledávky svých věřitelů v co nejvyšším rozsahu, neučiní-li tak, porušuje povinnosti plynoucí ze schváleného splátkového kalendáře a z ustanovení § 412 insolvenčního zákona. Kdyby dlužník nevydal insolvenčnímu správci částku 1.820.000,- Kč, byl by jeho postup důvodem pro zrušení schváleného oddlužení a prohlášení konkursu na jeho majetek. Proto odvolací soud potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu v bodě I. výroku jako věcně správné. V bodě II. výroku toto rozhodnutí zrušil, s tím, že náklady insolvenčního správce v souvislosti s návrhem dlužníka na vynětí majetku z majetkové podstaty jsou hrazeny v rámci jeho odměny. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky, zda restituční náhrady lze považovat za mimořádný příjem dlužníka podle ustanovení § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, a otázky, zda u restitučních náhrad jde o situaci předvídanou ustanovením § 207 odst. 1 insolvenčního zákona, podle kterého do majetkové podstaty nepatří majetek, který nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí, když jeho použití pro uspokojení věřitelů by bylo v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel v prvé řadě akcentuje, že insolvenční správce postupoval nesprávně (v rozporu s ustanovením § 224 odst. 1 insolvenčního zákona), když do soupisu majetkové podstaty sepsal „eventuální příjem ve formě restituční náhrady za majetek zanechaný jeho předky na Podkarpatské Rusi“, s tím, že v okamžiku soupisu mu na základě jeho žádosti žádná taková náhrada nebyla přiznána. Přitom pro soupis do majetkové podstaty nebyl dán důvod ani v okamžiku, kdy mu restituční náhrada byla přiznána a vyplacena, když (podle názoru dovolatele) šlo „o mimořádný příjem, který se do soupisu majetkové podstaty neuvádí“. Jakkoli insolvenční zákon postrádá výslovné ustanovení, které by řešilo vztah k restitučním předpisům a restitučním náhradám, lze takovouto náhradu považovat za majetek, který nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí (§ 207 odst. 1 insolvenčního zákona). Jinak řečeno, takové použití restituční finanční náhrady „by nepochybně odporovalo morálním dobrým mravům, respektive morálním pravidlům“. Současně dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož nelze zmíněnou náhradu považovat za mimořádný příjem podle ustanovení § 412 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když „pod mimořádný příjem nespadá majetek, který byl v okamžiku schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře sepsán do majetkové podstaty a který není majetkem tvořícím předmět zajištění“. Naopak, šlo o majetek, který „byl znám věřitelům v momentě rozhodování o způsobu řešení oddlužení“; vzhledem k tomu, že insolvenční soud schválil oddlužení ve formě splátkového kalendáře, nemohl tento majetek sloužit k uspokojení věřitelů. Dále dovolatel podrobně popisuje skutečnosti týkající se majetku jeho předků na Podkarpatské Rusi, jakož i okolnosti průběhu řízení o odškodnění podle zákona č. 212/2009 Sb., ve znění zákona č. 364/2017 Sb., s tím, že o náhradu požádal 7. listopadu 2017 a tato mu byla „jako jediné žijící oprávněné osobě“ ve výši 1.820.000,- Kč také vyplacena. V této souvislosti dovolatel poukazuje též na skutečnost, že v době po rozhodnutí odvolacího soudu (s účinností od 1. června 2019) bylo ustanovení § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona novelizováno tak, že za mimořádný příjem se nepovažují „plnění z pojistných smluv o škodovém plnění a plnění z titulu práva na náhradu majetkové a nemajetkové újmy“. Přitom v poměrech dané věci jde právě o náhradu majetkové újmy, která vznikla jeho prarodičům. Konečně dovolatel cituje závěry formulované Ústavním soudem v nálezu ze dne 25. října 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14, a to právě k otázce restitučních nároků za majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi a k institutu dobrých mravů. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu sou