29 NSCR 161/2017 – Nejvyšší soud

KSUL 46 INS XY 29 NSČR 161/2017-B-71 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníků J. D., narozeného XY a K. D., narozené XY, obou bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 46 INS XY, o návrhu věřitele č. 8 CASPER UNION s. r. o. na opravu usnesení o schválení oddlužení, o dovolání věřitele č. 8 CASPER UNION s. r. o., se sídlem v Praze 1, Olivova 948/6, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 24830801, zastoupeného Mgr. Martinem Strakou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, PSČ 120 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. března 2017, č. j. KSUL 46 INS XY, 1 VSPH XY, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. března 2017, č. j. KSUL 46 INS XY, 1 VSPH XY, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. prosince 2016, č. j. KSUL 46 INS XY, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. Odůvodnění: Usnesením ze dne 28. prosince 2016, č. j. KSUL 46 INS XY, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh věřitele č. 8 (původně CCRB a. s.) na opravu usnesení insolvenčního soudu ze dne 19. května 2014, č. j. KSUL 46 INS XY. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že: 1/ Usnesením insolvenčního soudu ze dne 11. března 2014, č. j. KSUL 46 INS XY, byl mimo jiné zjištěn úpadek dlužníků, povoleno jim oddlužení, stanovena lhůta pro podání přihlášek pohledávek do 10. dubna 2014 a nařízeno přezkumné jednání na 13. května 2014. 2/ Věřitel č. 8 podal přihlášku pohledávky (doručenou insolvenčnímu soudu dne 11. dubna 2014) vedenou pod č. P8, kterou uplatnil pohledávky v celkové výši 214 095,26 Kč, přičemž pohledávku č. 1 ve výši 164 052,82 Kč jako zajištěnou majetkem dlužníků a pohledávku č. 2 ve výši 50 042,44 Kč jako nezajištěnou. 3/ Dne 12. května 2014 bylo insolvenčnímu soudu doručeno podání, jímž věřitel č. 8 vzal zpět „zajištění“ pohledávky č. 1 ve výši 164 052,82 Kč. 4/ Dne 13. května 2014 proběhlo první přezkumné jednání, na němž byly pohledávky věřitele č. 8 zcela zjištěny – pohledávka č. 1 ve výši 164 052,82 Kč jako zajištěná majetkem dlužníků a pohledávka č. 2 ve výši 50 042,44 Kč jako nezajištěná. 5/ Usnesením ze dne 19. května 2014, č. j. KSUL 46 INS XY, insolvenční soud schválil oddlužení dlužníků plněním splátkového kalendáře, do něhož nezařadil pohledávku věřitele č. 8 pod č. 1 ve výši 164 052,82 Kč, ale pouze pohledávku č. 2 ve výši 50 042,44 Kč. 6/ Dne 29. května 2014 podal věřitel č. 8 návrh na opravu usnesení insolvenčního soudu ze dne 19. května 2014, č. j. KSUL 46 INS XY, ve kterém namítal, že ač zpětvzetí „zajištění“ pohledávky č. 1 uplatnil ještě před přezkumným jednáním, pohledávka přesto nebyla zařazena do splátkového kalendáře, ani nebylo insolvenčním soudem vzato na vědomí zpětvzetí. Měl za to, že pohledávka č. 1 měla být posuzována jako nezajištěná a do splátkového kalendáře měly tak být zařazeny obě pohledávky v celkové výši 214 095,26 Kč. 7/ Usnesením ze dne 19. října 2015, č. j. KSUL 46 INS XY, insolvenční soud vzal na vědomí zpětvzetí „zajištění přihlášky č. P8 ve výši 164 052,82 Kč věřitele č. 8“ s tím, že věřitel č. 8 zůstal pod č. P8 přihlášen s pohledávkou v celkové výši 214.095,26 Kč jako nezajištěnou. Současně uložil dlužníkům, resp. insolvenčnímu správci, aby do právní moci usnesení o změně splátkového kalendáře splátky určené pro přihlášku č. P8 uschoval. Na tomto základě insolvenční soud – cituje § 173 odst. 1, § 174 odst. 3 a § 192 odst. 4 větu první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), spolu se závěry usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2015, č. j. KSOS 31 INS XY, 3 VSOL XY – uzavřel, že s ohledem na skutečnost, že věřitel č. 8 vzal „zajištění“ zpět až po uplynutí lhůty pro podání přihlášek pohledávek, žádosti o zařazení pohledávky ve výši 164 052,82 Kč do splátkového kalendáře nevyhověl. K odvolání věřitele č. 8 (CASPER UNION s. r. o.) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení insolvenčního soudu potvrdil. Odvolací soud shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že v případě povoleného oddlužení věřitel podáním přihlášky, v níž se dovolává zajištění, volí budoucí způsob uspokojování své pohledávky mimo splátkový kalendář; proto i omezení přihlášky takového věřitele v rozsahu požadovaného zajištění je třeba chápat jako změnu přihlášky, která (vyjma výše přihlášené pohledávky) již není po uplynutí přihlašovací lhůty dle § 192 odst. 4 insolvenčního zákona přípustná. Změnil-li věřitel č. 8 přihlášku své pohledávky ze zajištěné na nezajištěnou až po přihlašovací lhůtě, tedy v době, kdy již nemohl s pohledávkou co do zajištění disponovat, nemělo být k takové změně přihlášky dle § 173 a § 192 odst. 4 insolvenčního zákona přihlíženo, přestože tak učinil ještě před přezkumným jednáním, neboť změna pohledávky (vyjma změny její výše) je po uplynutí lhůty k jejímu přihlášení dle § 192 odst. 4 insolvenčního zákona nepřípustná. Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel č. 8 dovolání, namítaje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky „hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ a kterou odvolací soud nesprávně právně posoudil, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatel namítá, že ačkoliv bylo „zpětvzetí dle § 184 insolvenčního zákona“ provedeno před přezkumným jednáním, nebyla dovolatelova pohledávka č. 1 ve výši 164 052,82 Kč zařazena do splátkového kalendáře spolu s ostatními nezajištěnými pohledávkami. Nesouhlasí přitom s názorem odvolacího soudu, že v případě dovolatelova úkonu ze dne 12. května 2014 spočívající ve zpětvzetí „zajištění“ pohledávky č. 1 šlo o změnu pořadí pohledávky dle § 192 insolvenčního zákona. Šlo naopak o (částečné) zpětvzetí přihlášky v souladu s § 184 insolvenčního zákona; k tomu odkazuje na závěr Vrchního soudu v Praze obsažený v usnesení ze dne 4. listopadu 2011, č. j. MSPH 78 INS XY, 3 VSPH XY, podle kterého je věřitelova dispozice s pořadím pohledávky, zvláště má-li jít o úkon, jímž věřitel neuplatňuje výhodnější pořadí, ale naopak se vzdává práva na uspokojení pohledávky ze zajištění, možná i po přezkoumání pohledávky. K dovolání se vyjádřil insolvenční správce, který poukazuje na nejednotnost názoru na řešenou problematiku a předkládá jednotlivá stanoviska v judikatuře odvolacích soudů. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (níže označené) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se ustálila v době po vydání napadeného usnesení. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 NSČR 34/2016, na které navázal v usnesení ze dne 29. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 150/2016, jež byla uveřejněna pod čísly 90/2019 a 91/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a jež jsou – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu, formuloval a odůvodnil následující závěry: Zástavní věřitel, který přihlásil pohledávku zajištěnou zástavním právem do insolvenčního řízení, může kdykoli v průběhu insolvenčního řízení „vzít zpět“ právo na „přednostní“ uspokojení pohledávky ze zajištění (ze zpeněžení zástavy) [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 54/2012“), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněné pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 112/2012“)], a to bez zřetele k tomu, že se současně nevzdal zástavního práva (způsobem předjímaným předpisy, podle nichž byl