29 NSCR 190/2022 – Nejvyšší soud

KSBR 26 INS 12364/2021 29 NSČR 190/2022-B-59 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužnice M. T., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 26 INS 12364/2021, o vydání majetku ke zpeněžení, o dovolání dlužnice, zastoupené Mgr. Jakubem Radilem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 126/48, PSČ 603 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. června 2022, č. j. KSBR 26 INS 12364/2021, 4 VSOL 292/2022-B-32, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 31. března 2022, č. j. KSBR 26 INS 12364/2021-B-24, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) mimo jiné: [1] Schválil zprávu o přezkumu (bod I. výroku). [2] Schválil oddlužení dlužnice (Miloslavy Tománkové) plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty (bod II. výroku). [3] Uložil dlužnici, aby insolvenčnímu správci [1. Insolvenční v. o. s. (dále též jen „veřejná obchodní společnost“)] vydala ke zpeněžení spoluvlastnický podíl ve výši jedné ideální poloviny na nemovitostech zapsaných u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY, v katastrálním území XY, konkrétně na: 1) pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, rodinný dům, 2) pozemku parc. č. XY, zahrada, a 3) pozemku parc. č. XY, zahrada (bod IV. písm. a/ výroku). 2. Bod IV. výroku usnesení odůvodnil insolvenční soud poukazem na ustanovení § 406 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), uváděje dále, že podle § 398 odst. 6 insolvenčního zákona uložil dlužnici vydat ke zpeněžení nemovitý majetek (obydlí dlužnice), neboť jeho hodnota přesahuje hodnotu určenou podle prováděcího právního předpisu násobkem částky na zajištění obydlí v bydlišti dlužnice. 3. K odvolání dlužnice Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. června 2022, č. j. KSBR 26 INS 12364/2021, 4 VSOL 292/2022-B-32, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v (odvoláním napadeném) bodu IV. písm. a/ výroku. 4. Odvolací soud vyšel ve skutkové rovině z toho, že: [1] Insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení, datovaným 29. června 2021 (doručeným insolvenčnímu soudu 30. června 2021, A-1), se dlužnice domáhala rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, navrhujíc (jako způsob oddlužení) oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty a uvádějíc (v rubrice VI.), že nikoho nevyživuje. [2] Usnesením ze dne 12. srpna 2021, č. j. KSBR 26 INS 12364/2021-A-12 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužnice, povolil jí oddlužení a insolvenčním správcem dlužnice ustanovil veřejnou obchodní společnost. [3] Ve zprávě pro oddlužení a o přezkumu ze dne 21. ledna 2022, zveřejněné v insolvenčním rejstříku dne 25. ledna 2022 (B-16), se uvádí, že dlužnice nemá žádné vyživovací povinnosti [rubrika C1. (Vyživovací povinnost dlužníka)], že obydlí dlužnice není předmětem zajištění a je sepsáno v majetkové podstatě dlužnice jako položka č. 101, přičemž hodnota obydlí činí dle prováděcího právního předpisu 1.246 429,50 Kč a podle znaleckého posudku 1.933.000 Kč a insolvenční správce dlužnice navrhuje vydat obydlí ke zpeněžení [rubrika C5. (Povinnost dlužníka vydat obydlí ke zpeněžení)]. [4] Podle znaleckého posudku Znalecké společnosti s. r. o. (dále jen „společnost Z“) ze dne 17. ledna 2022, číslo ZP-22225, připojeného ke zprávě pro oddlužení a o přezkumu, činí obvyklá cena podílu dlužnice na rodinném domě 1.933.000 Kč. [5] Podle určení hodnoty obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení, vypracovaného společností Z (ze dne 20. ledna 2022, číslo 2/2022), připojeného ke zprávě pro oddlužení a o přezkumu, činí hodnota celého obydlí (rodinného domu dlužnice) 2.492.859 Kč, a to za použití koeficientu zohledňovaných osob pro dvě osoby (koeficientu 1,00). [6] Vyhláškou ze dne 1. března 2022 č. j. KSBR 26 INS 12364/2021-B-21, zveřejněnou v insolvenčním rejstříku téhož dne, vyrozuměl insolvenční soud účastníky insolvenčního řízení o zveřejnění zprávy pro oddlužení a zprávy o přezkumu v insolvenčním rejstříku a poučil je o možnosti uplatnit ve stanovené lhůtě námitky. 5. Na výše uvedeném základě odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 7 a § 398 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona, z ustanovení § 910 a § 911 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a z ustanovení § 3 odst. 1 a § 9 odst. 3 nařízení vlády č. 189/2019 Sb., o způsobu určení hodnoty obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení (dále jen „nařízení vlády“) – dospěl po přezkoumání odvoláním napadeného (výroku) rozhodnutí k následujícím závěrům: 6. Z ustanovení § 398 insolvenčního zákona a z ustanovení § 3 odst. 1 a § 9 odst. 3 nařízení vlády vyplývá, že ochrany nepožívá každé dlužníkovo obydlí, ale pouze takové, jehož hodnota (tj. výtěžek zpeněžení, jehož dosažení je výsledkem očekávaného zpeněžení věci, která slouží jako dlužníkovo obydlí) podle zprávy pro oddlužení nepřesahuje hodnotu určenou podle prováděcího právního předpisu (nařízení vlády) násobkem částky na zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti. Zohledňovanou osobou pro určení koeficientu je osoba, která s dlužníkem žije ve společné domácnosti a které je zároveň dlužník povinen poskytovat výživné. 7. Dlužnice vlastní pouze polovinu nemovitostí, takže hodnota obydlí, které podle výpočtu společnosti Z není povinna vydat ke zpeněžení, činí 1.246.429,50 Kč. 8. Společnost Z použila koeficient zohledňovaných osob podle § 9 odst. 3 písm. b/ nařízení vlády pro 1 až 3 zohledňované osoby; za zohledňovanou osobu pro účely určení hodnoty obydlí tak považovala rovněž vnučku dlužnice, ačkoliv ze spisu nevyplývá vyživovací povinnost dlužnice podle ustanovení § 910 a § 911 o. z. 9. Kdyby vnučka dlužnice nebyla považována za zohledňovanou osobu, činil by koeficient podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a/ nařízení vlády 0,70 a hodnota obydlí, které dlužnice není povinna vydat ke zpeněžení, by činila pouze 872.500,65 Kč, takže obvyklá cena podílu dlužnice by převyšovala hodnotu obydlí výrazněji. Odvolací soud proto považuje za nadbytečné provádět dokazování k otázce, zda vnučka dlužnice je zohledňovanou osobou. I kdyby šlo o zohledňovanou osobou, ze zprávy pro oddlužení vyplývá, že obvyklá cena obydlí dlužnice (výtěžek zpeněžení, jehož dosažení je výsledkem zpeněžení věci, které slouží jako dlužníkovo obydlí, a tento výsledek insolvenční správce očekává) určená částkou 1.933.000 Kč přesahuje hodnotu obydlí, které dlužnice není povinna vydat ke zpeněžení; tu určila společnost Z (podle nařízení vlády) pro „celou nemovitost“ částkou 2.492.859 Kč, z čehož polovina činí 1.246.429,50 Kč. 10. Odvolací soud uzavírá – vycházeje z ustanovení „§ 398 odst. 4“ insolvenčního zákona – že zákon přesně vymezuje kritéria, ke kterým lze přihlížet při rozhodování o (ne)vydání obydlí dlužníka ke zpeněžení; proto se nezabýval důvodností dalších odvolacích námitek dlužnice. II. Dovolání a vyjádření k němu 11. Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně na vyřešení právní otázky, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena. 12. Dovolatelka namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů v rozsahu bodu IV. písm. a/ výroku usnesení insolvenčního soudu a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu má dovolatelka především za to, že z žádného ustanovení insolvenčního zákona nebo nařízení vlády nevyplývá, že by se určená hodnota chráněného obydlí měla přizpůsobit velikosti jejího podílu na nemovitostech. K tomu poukazuje na to, že vlastní obydlí, jehož obvyklá hodnota činí podle znaleckého posudku 1.932.667 Kč. Chráněné obydlí, jež není nutno vydat ke zpeněžení, „má mít v daném případě“ hodnotu do 2.492.859 Kč (tedy hodnotu vyšší). 14. Napadené rozhodnutí odporuje ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., jelikož z něj neplyne, o jaké ustanovení opírá odvolací soud postup spočívající v dělení určené hodnoty chráněného obydlí, ani z něj není patrný myšlenkový proces, který vede k takovému závěru. Je možné, že onen postup se odvíjí od úvahy, že kdyby dlužnice vlastnila celou „nemovitou věc“, činila by hodnota jejího obydlí 3.865.334 Kč, což je částka vyšší, než určená hodnota chráněného obydlí. Kdyby ovšem zákonodárce chtěl, aby takto bylo postupováno, promítl by uvedený postup do právní úpravy (a „půlení by pak činil znalec“). 15. Kromě toho dovolatelka uvá