29 NSCR 207/2016 – Nejvyšší soud

KSOS 31 INS XY 29 NSČR 207/2016-B-69 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka I. L., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 31 INS XY, o schválení oddlužení, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Patrikem Graňákem, advokátem, se sídlem v Karviné, Svatováclavská 97/6, PSČ 733 01, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. května 2016, č. j. KSOS 31 INS XY, 3 VSOL XY, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: Usnesením ze dne 7. března 2016, č. j. KSOS 31 INS XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) neschválil oddlužení dlužníka I. L. (bod I. výroku), na jeho majetek prohlásil konkurs s tím, že jde o nepatrný konkurs (bod II. výroku) a oznámil, že účinky prohlášení konkursu nastávají zveřejněním usnesení v insolvenčním rejstříku (bod III. výroku). Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že: 1/ Insolvenční řízení bylo zahájeno insolvenčním návrhem dlužníka doručeným insolvenčnímu soudu dne 8. prosince 2014. Usnesením ze dne 18. března 2015, č. j. KSOS 31 INS XY, insolvenční soud zjistil dlužníkův úpadek a povolil řešení úpadku oddlužením. 2/ Věřitelé přihlásili pohledávky v celkové výši 1 948 239,48 Kč. 3/ Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. září 2015, č. j. 0 P XY (11 P a Nc XY), byla dlužníku stanovena povinnost hradit výživné na syna ve výši 3 000 Kč měsíčně. 4/ Dle zprávy insolvenční správkyně (doručené insolvenčnímu soudu dne 7. prosince 2015) činil dlužníkův příjem průměrně 15 241 Kč měsíčně. Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že při očekávaných příjmech dlužníka jsou v případě schválení oddlužení splátkovým kalendářem příjmy dlužníka způsobilé k úhradě přibližně pouze 10 % přezkoumaných pohledávek. Na přezkumném jednání, které se konalo dne 16. prosince 2015, proto insolvenční soud dlužníka vyzval, aby doložil další příjem ve výši minimálně 8 000 Kč měsíčně. Dlužník však reagoval jen tím, že dne 2. února 2016 doložil dohodu o provedení práce uzavřenou s aktuálním zaměstnavatelem na dobu do 28. února 2016, tedy na dobu jednoho měsíce. Insolvenční soud proto – cituje § 314 odst. 1, § 395 odst. 1 písm. b/ a § 405 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – oddlužení neschválil, neboť v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti (majetkové a výdělkové poměry dlužníka), které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Současně prohlásil na majetek dlužníka konkurs, který bude řešen jako nepatrný. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu. Odvolací soud vyšel dále z toho, že: 1/ Na přezkumném jednání konaném dne 16. prosince 2015 byly zjištěny nezajištěné pohledávky dlužníka ve výši 1 771 508 Kč, popřeny byly pohledávky ve výši 109 040,47 Kč. Žádný z věřitelů nevyslovil souhlas s nižším plněním své pohledávky. 2/ Čistá mzda dlužníka činila v lednu 2016 částku 14 796 Kč, v únoru 2016 částku 14 796 Kč a v březnu 2016 částku 16 003 Kč. Dlužník měl dále příjem z dohody o provedení práce, a to za únor 2016 částku 6 800 Kč a za březen 2016 částku 3 400 Kč. 3/ Dne 21. března 2016 uzavřel dlužník s D. M. (dále jen „D. M.“) darovací smlouvu, podle níž se dárkyně D. M. zavázala dlužníku jako obdarovanému poskytovat po dobu 60 měsíců od schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře pravidelný měsíční dar „v takové výši, aby bylo každý měsíc dosaženo uhrazení alespoň 30 % nezajištěných závazků, přičemž měsíční dar činil 4 000 Kč“; smlouva obsahovala ověřené podpisy obou smluvních stran (dále jen „darovací smlouva“). 4/ V čestném prohlášení ze dne 21. března 2016 D. M. uvedla, že je od 18. června 2014 vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání na Úřadu práce České republiky v Karviné a že od 1. června 2015 po dobu 12 měsíců hradí splátky pojistného věřiteli Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 500 Kč měsíčně; jiné závazky nemá a nepobírá dávky státní sociální péče ani podporu v nezaměstnanosti. Žije z měsíčního příjmu ve výši 6 000 Kč – příspěvku na živobytí poskytovaného dle dohody jejími rodiči. D. M. prohlásila, že i „přes tuto skutečnost“ je schopna měsíčně plnit částku 4 000 Kč dlužníkovi, a to po dobu pěti let ode dne povolení oddlužení. Na tomto základě odvolací soud – cituje § 395 odst. 1 a § 405 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona – uzavřel, že po rozhodnutí insolvenčního soudu došlo na straně dlužníka ke změně poměrů spočívající v nárůstu příjmů. Odvolací soud proto zkoumal, zda na základě těchto nových skutečností je možné důvodně usuzovat na dostatečnost dlužníkovy „ekonomické nabídky“. Přitom dospěl k závěru, že dlužník není schopen ani po této změně uspokojit své věřitele v minimálním zákonném rozsahu. Při hodnocení skutečné schopnosti dlužníka uspokojit pohledávky nezajištěných věřitelů v poměru 30 % odvolací soud vycházel jen z jeho příjmu ze závislé činnosti, který činil 18 598 Kč měsíčně. Při takovém příjmu by dlužník uhradil pouze 17,75 % zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů. Odvolací soud nepřihlédl k příjmu dlužníka z darovací smlouvy, neboť byl přesvědčen, že nebylo možné odhlédnout od majetkové situace dárkyně D. M., jejímž jediným příjmem (ve výši 6 000 Kč měsíčně) je příspěvek poskytovaný rodiči na úhradu jejích potřeb. Ze svého příjmu se přitom dárkyně zavázala poskytovat dlužníku 4 000 Kč měsíčně, takže na úhradu jejích životních nákladů by jí bývalo zbývalo měsíčně 2 000 Kč, což je méně než částka 3 410 Kč životního minima, která se považuje za nezbytnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb jednotlivce (s výjimkou bydlení) na úrovni umožňující přežití, a je rovněž nižší než částka 2 830 Kč životního minima osoby posuzované společně s jinými osobami jako druhé v pořadí (§ 2 a § 3 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu). Odvolací soud dále již nezkoumal, zda rodiče D. M. měli právní povinnost poskytovat jí částku 6 000 Kč měsíčně po dobu následujících 60 měsíců, a vzhledem k výši měsíčního příjmu D. M. uzavřel, že pro účely „ekonomické nabídky dlužníka“ nebylo možné k jeho příjmu na základě darovací smlouvy rozumně přihlížet, přestože dárkyně čestně prohlásila, že její ekonomická situace umožňovala závazek plnit. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právní otázky, která nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena. Namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, případně jej změnil tak, že „se schvaluje oddlužení plněním splátkového kalendáře a na majetek dlužníka se neprohlašuje konkurs“. Konkrétně dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k zodpovězení otázku, zda je soud „oprávněn přezkoumávat před schválením oddlužení darovací smlouvu jako takovou, a to z toho důvodu, zdali je dárce schopen řádně plnit darovací smlouvu či nikoli“. Dovolatel má za to, že odvolací soud nesprávně před schválením oddlužení zkoumal, zda je dárkyně schopna plnit dar dle darovací smlouvy, neboť z žádného ustanovení insolvenčního zákona toto právo nevyplývá. Podle dovolatele soud není oprávněn zkoumat schopnost dárce plnit, nemá posuzovat osobu dárce, možnost hradit dar v průběhu splátkového kalendáře ani jeho příjmy před schválením oddlužení, a to proto, že nelze dopředu předjímat, zdali se dar jako takový bude v průběhu splátkového kalendáře plnit či nikoli (dárce např. může mít úspory apod.). Schopnost dárce plnit se má zkoumat až následně v rámci samotného plnění splátkového kalendáře; potud poukazuje na § 418 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 29. září 2017 (srov. článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že v posouzení dovoláním předestřené otázky je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Výkladem § 405 ve spojení s § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněném pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 61/2011“), které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu, ve kterém vysvětlil, že jestliže podle dlužníkových tvrzení zahrnutých