29 NSCR 31/2023 – Nejvyšší soud

KSPH 60 INS 25922/2016 29 NSČR 31/2023-B-48 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka V. S., vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 60 INS 25922/2016, o osvobození dlužníka od placení zbytku pohledávek, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Martou Záblockou, advokátkou, se sídlem v Rakovníku, Trojanova 37, PSČ 269 01, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2023, č. j. KSPH 60 INS 25922/2016, 1 VSPH 1469/2022-B-41, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 7. října 2022, č. j. KSPH 60 INS 25922/2016-B-28, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) „neosvobodil“ dlužníka V. S. od placení zbytku dosud neuspokojených pohledávek. 2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 5 písm. a/, § 412 odst. 1 a § 414 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z ustanovení § 15 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, a ze závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněném pod číslem 77/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 77/2013“) [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněném pod číslem 86/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 86/2013“), v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 97/2015, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 2/2018 – dospěl k následujícím závěrům: 3. Dlužník podle zprávy o splnění oddlužení uhradil za trvání oddlužení 40,1681 % zjištěných nezajištěných pohledávek i náklady insolvenčního řízení, takže insolvenční soud při rozhodování o žádosti dlužníka o osvobození od zbývajících dluhů zkoumal jeho přístup k plnění povinností v oddlužení, a to i s přihlédnutím k § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 191/2020 Sb. 4. Na účet majetkové podstaty byl po celou dobu trvání oddlužení poukazován dar ve výši 7.500 Kč měsíčně; srážky ze mzdy dlužníka byly na účet majetkové podstaty poukazovány od března 2021 do května 2022 (květen 2022 byl posledním měsícem plnění oddlužení). 5. Srážky ze mzdy dlužníka za dobu od června 2017 do prosince 2019 a za dobu od ledna 2020 do listopadu 2020 nebyly zasílány na účet majetkové podstaty a vznikl tak nedoplatek ve výši 79.336 Kč a ve výši 40.228 Kč. Na to, že dlužník neplní své povinnosti (neposkytuje přehled příjmů), upozornila insolvenční správkyně v březnu 2022 bývalého zaměstnavatele dlužníka i insolvenční soud. 6. Bývalý zaměstnavatel dlužníka prokázal, že dlužníkovi předával částky ze srážek do insolvence; dlužník (však) sražené částky neposkytl insolvenční správkyni. 7. Oddlužení (tedy) nebylo řádně plněno, a vzhledem k tomu, že dlužník porušoval své povinnosti dle ustanovení § 412 odst. 1 písm. c/ a d/ insolvenčního zákona (nesděloval insolvenční správkyni změny zaměstnání a pravidelně nepředkládal přehledy svých příjmů) [poprvé tak učinil až 3 roky po začátku oddlužení], mohla insolvenční správkyně dopočítat správné výše srážek až po 26. červnu 2020 (kdy jí byly doručeny přehledy příjmů dlužníka), což vedlo k nižšímu uspokojení věřitelů. 8. Po zjištění insolvenční správkyně, že od zaměstnavatele dostával v hotovosti srážky, které měl poskytovat na účet majetkové podstaty, se dlužník postavil k celé záležitosti tak, že jde o chybu jeho zaměstnavatele a insolvenční správkyně. Ani poté, co zjistil, že insolvenční správkyně na celou záležitost přišla a informovala o tom insolvenční soud, neučinil dlužník nic, aby odstranil závadný stav (k řešení problému se tedy postavil velmi nedbale a odmítal problém řešit s odkazem na to, že jde o problém bývalého zaměstnavatele). 9. I s vědomím toho, že dlužník uhradil 40,16 % zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů, insolvenční soud uvádí, že kdyby byly řádně poukazovány srážky z jeho mzdy od bývalého zaměstnavatele, mohlo být dosaženo vyššího uspokojení nezajištěných věřitelů (cca 50,49 %). Dlužník tedy neplnil řádně a včas všechny povinnosti při schváleném způsobu oddlužení plněním splátkového kalendáře, když soustavně a opakovaně porušoval zejména povinnost podle § 412 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona. Jelikož se tak dělo od začátku oddlužení, nebyla prokázána souvislost s pandemií koronaviru SARS CoV-2. Proto insolvenční soud neosvobodil dlužníka od placení pohledávek podle § 414 insolvenčního zákona. 10. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. ledna 2023, č. j. KSPH 60 INS 25922/2016, 1 VSPH 1469/2022-B-41, potvrdil usnesení insolvenčního soudu. 11. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 413 až § 415 insolvenčního zákona a ze závěrů obsažených v usneseních Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 97/2015 a sen. zn. 29 NSČR 2/2018, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017 (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročníku 2020, pod číslem 63), a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 170/2018 [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 102/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 102/2020“)] – dospěl po zopakování některých důkazů a po doplnění dokazování k následujícím závěrům: 12. Dlužník uhradil celkem 40,1681 % pohledávek nezajištěných věřitelů, čímž splnil jednu ze zákonných podmínek pro přiznání osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Nejde však o jedinou podmínku pro postup podle § 414 insolvenčního zákona. 13. Dlužník byl povinen plnit další podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Jejich neplnění je ve smyslu § 418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona důvodem pro zrušení schváleného oddlužení, nicméně okolnost, zda dlužník splnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, zkoumá insolvenční soud i poté, kdy vzal na vědomí splnění oddlužení rozhodnutím, jímž se insolvenční řízení končí (§ 413 insolvenčního zákona). 14. Případné zjištění, že dlužník všechny povinnosti řádně a včas nesplnil, pak může být důvodem pro to, že insolvenční soud zamítne návrh dlužníka na osvobození od placení zbytku pohledávek. V tomto ohledu tudíž neobstojí odvolací námitka, že insolvenční soud pochybil, zabýval-li se touto otázkou poté, co vzal na vědomí splnění oddlužení. 15. Lze souhlasit s dlužníkem, že některá zjištění, na jejichž základě přijal insolvenční soud závěr, že návrhu na přiznání osvobození nelze vyhovět, nebyla dostatečně podložena, nicméně po doplnění dokazování obstojí závěr insolvenčního soudu, že dlužník řádně neplnil povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Především není pochyb o tom, že dlužník nepředkládal insolvenčnímu správci řádně přehledy svých příjmů, čímž porušoval povinnost podle § 412 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona. 16. K provádění zákonných srážek ze mzdy dlužníka a jejich poukazování na účet insolvenční správkyně skutečně nedocházelo. Dlužník přitom disponoval jednotlivými mzdovými listy, které byl povinen předkládat insolvenční správkyni (což nepravidelně činil). Ze mzdových listů se podává, že v nich nejsou uvedeny žádné srážky za účelem hrazení insolvenčních splátek, čehož si dlužník měl být vědom. 17. Povinnost tyto srážky řádně provádět skutečně stíhala zaměstnavatele dlužníka (VRÁTNÝ group s. r. o.); srov. bod IV. výroku usnesení insolvenčního soudu ze dne 24. května 2017, č. j. KSPH 60 INS 25922/2016-B-9 (o schválení oddlužení), a § 406 odst. 3 písm. d/ insolvenčního zákona, nicméně dlužník byl současně povinen po dobu 5 let platit nezajištěným věřitelům prostřednictvím insolvenčního správce vždy k určenému dni měsíce částku stanovenou podle § 398 insolvenčního zákona z příjmů, které získal po schválení oddlužení; srov. § 406 odst. 3 písm. a/ insolvenčního zákona a bod II. výroku usnesení insolvenčního soudu ze dne 24. května 2017. Prioritně to tedy byl dlužník, který měl poskytovat svým nezajištěným věřitelům řádné plnění [a to (mimo jiné) prostřednictvím svého zaměstnavatele]. Za řádné plnění splátkového kalendáře odpovídá dlužník, takže bylo na něm, ověřit si, zda jeho zaměstnavatel provádí řádně zákonné srážky. Je to dlužník, kdo má od schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře dispoziční oprávnění k příjmům, které získá po schválení oddlužení a s nimiž je povinen naložit způsobem uvedeným v rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře (§ 409 odst. 1 insolvenčního zákona). Argumentace rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2013, sp. zn. 21 Cdo 298/2013 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 5, ročníku 2015, pod číslem 56), za daného skut