29 NSCR 48/2011 – Nejvyšší soud

KSOS 33 INS XY 29 NSČR 48/2011-A-33 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka E M., „v likvidaci“, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS XY, o insolvenčním návrhu dlužníka, o dovolání věřitele Start Select s. r. o., se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Opletalova 1535/4, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25631799, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph. D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, PSČ 120 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. dubna 2011, č. j. KSOS 33 INS XY, 3 VSOL XY, takto: Dovolání se zamítá. O d ů v o d n ě n í: Usnesením ze dne 3. ledna 2011, č. j. KSOS 33 INS XY, zamítl Krajský soud v Ostravě (dále též jen „insolvenční soud“) insolvenční návrh dlužníka pro nedostatku majetku dle § 144 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). K odvolání věřitele Start Select s. r. o. (dále též jen „věřitel“) Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. dubna 2011, č. j. KSOS 33 INS XY, 3 VSOL XY potvrdil usnesení insolvenčního soudu. Oba soudy vyšly z toho, že: 1/ Dlužník je obchodní společností zrušenou rozhodnutím soudu (usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. března 2011, č. j. 15 Cm 228/2007-19); týmž rozhodnutím jmenoval soud likvidátorem dlužníka JUDr. Viliama Vidoviče (dále jen „likvidátor“), který byl ke dni jmenování zapsán v seznamu insolvenčních správců. 2/ Likvidátor podal jménem dlužníka insolvenční návrh, v němž prohlásil, že prověřením úkonů dlužníka nezjistil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost či neúčinnost úkonů dlužníka. 3/ Dlužník má peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti vůči 15 věřitelům v celkové výši 6.454.846,- Kč a tyto závazky není schopen plnit, jelikož nemá žádný majetek. 4/ Insolvenční soud provedl šetření o majetku dlužníka (dotazem u úřadů evidujících majetek, vyhláškou věřitelům dlužníka); žádný majetek ani právní úkony, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost, nezjistil. Odvolací soud dále přihlédl k tomu, že likvidátor neměl k dispozici žádné písemné (obchodní a účetní) doklady dlužníka, že dlužník nesídlí na adrese sídla zapsaného v obchodním rejstříku, že likvidátoru se nepodařilo kontaktovat posledního předsedu představenstva dlužníka (Z. M.) a že poslední generální ředitel dlužníka (V. Ž.) likvidátoru pouze sdělil, že v této funkci (jakož i v představenstvu) nepůsobí od roku 2006. V rovině právního posouzení věci odvolací soud poté, co dovodil, že věřitel má za dlužníkem pohledávku, přitakal závěru insolvenčního soudu, že dlužník je v úpadku a že současně nebyl (šetřením likvidátora ani insolvenčního soudu) dohledán žádný majetek, který by postačoval k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Odtud uzavřel, že (tak) byly splněny podmínky stanovené v § 144 odst. 1 insolvenčního zákona. K námitce věřitele, že dlužník má majetek z neúčinných právních úkonů, odvolací soud uvedl, že věřitel měl reagovat na výzvu insolvenčního soudu zveřejněnou v insolvenčním rejstříku dne 1. prosince 2010 a sdělit konkrétní údaje o majetku dlužníka nebo o jeho neúčinných právních úkonech. Vedle toho zdůraznil, že věřitel sice tvrdí, že majetek dlužníka byl ze společnosti vyveden, jde ovšem pouze o obecná tvrzení (věřitel neuvedl žádné bližší údaje o takovém majetku) ani pro svá tvrzení nedoložil důkazy. Jeho námitky proto nemohou zvrátit závěr, že nebyl dohledán žádný majetek dlužníka. Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uváděje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatel namítá, že soud je povinen prověřit všechny údaje a vypořádat se s námitkami věřitelů ohledně možného majetku dlužníka; teprve poté má zvážit, zda je vytvořen spolehlivý podklad pro závěr, že tu není majetek, který by mohl v insolvenčním řízení posloužit jako zdroj uspokojení pohledávek věřitelů. Dovolatel tvrdí, že v dané věci přistoupil likvidátor k šetření o majetku dlužníka a k posuzování možných neplatných a odporovatelných právních úkonů dlužníka „jen povrchně a formálně“, neboť není možné, aby závazky dlužníka ve výši 6.454.847,- Kč vznikly „bez odezvy“ na straně aktiv. Usuzuje, že muselo jít o společnost s nezanedbatelným obratem a její aktiva buď byla převedena na jinou osobu v době, kdy se společnosti dařilo, nebo společnost žádná aktiva nikdy neměla, a pak by podvodné jednání spočívalo ve „vylákání částek z věřitelů společnosti bez náležitého protiplnění“. V této souvislosti dovolatel poukazuje na to, že dle výroční zprávy z roku 2005 měl dlužník v té době ve svém vlastnictví nemovitosti a jeho aktiva činila 35.348.000,- Kč. Podle dovolatele měl likvidátor ověřit, kde se nalézá účetnictví dlužníka (a to i za spolupráce Policie České republiky při zjišťování pobytu „jednatele společnosti“), toto zajistit, prověřit a dohledat majetek dlužníka. Dovolatel dále míní, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 144 insolvenčního zákona, jestliže mu vytkl, že tvrzení o majetku dlužníka z neúčinných právních úkonů neuplatnil již k výzvě insolvenčního soudu z 1. prosince 2010. Tento výklad považuje za krácení práv věřitele, neboť prvním úkonem, který v řízení učinil, bylo až jeho odvolání proti usnesení insolvenčního soudu o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku. K tomu dodává, že není bezpečnostní agenturou, která by mohla sama dohledat pohyb dlužníkova majetku a právě pro takovou situaci zakotvil obchodní zákoník institut likvidátora a veřejné právo (zakotvilo) postup v insolvenčním řízení. S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 26. května 2011, tj. naposledy ve znění zákona č. 73/2011 Sb. Podle ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou tudíž ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání aplikovatelná dle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., pro posouzení předpokladů zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku dle § 144 insolvenčního zákona. Potud jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Nejvyšší soud se nejprve - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Podle ustanovení § 144 insolvenčního zákona insolvenční soud zamítne insolvenční návrh pro nedostatek majetku, jestliže a/ dlužník je obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu, b/ jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců, c/ likvidátor dlužníka předloží insolvenčnímu soudu zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka, d/ ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu vyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolve