29 NSCR 72/2020

Usnesením ze dne 26. března 2020, č. j. KSUL 91 INS XY, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) mimo jiné neschválil oddlužení dlužníka (V. J.) [bod III. výroku] a prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod IV. výroku), s tím, že bude projednáván jako konkurs nepatrný (bod V. výroku).

K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech III. a IV. výroku.

Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že „námitkám dlužníka v odvolání nebylo odvolacím soudem vyhověno, a to v rozporu s ustálenou judikaturou“ a v dané věci „se jedná o otázky, které by měly být vyřešeny, a to vše s ohledem na odlišnost od jiných rozhodnutí, které odvolací soud již v minulosti řešil“.

Dovolatel míní, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Insolvenční správce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části).

K vymezení přípustnosti srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), které je dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb., které je dostupné na webových stránkách Ústavního soudu.

Srozumitelný údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává.

Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se (podle mínění dovolatele) odvolací soud odchýlil. K tomu srov. opět R 4/2014.

Takové údaje se ovšem z dovolání (posuzovaného potud z obsahového hlediska) nepodávají, když dovolatel v něm blíže (byť jen slovně) neoznačuje judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit při řešení konkrétní (dovolatelem vymezené a pro rozhodnutí ve věci významné) otázky. V kontextu dovolacích tvrzení není Nejvyššímu soudu též známa žádná judikatura, od které by se mělo napadené rozhodnutí odchylovat.

Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a § 243f odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí (5. května 2020) je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. bod 2., části první článku II zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).