29 NSCR 8/2021 – Nejvyšší soud

KSOS 33 INS XY 29 NSČR 8/2021-A-163 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka MORAVIA INDUSTRY LTD, se sídlem v Londýně, 40 Bloomsbury Way, Lower Ground Floor, WC1A 2SE, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 11025781, zastoupeného Mgr. Ondřejem Kurkou, advokátem, se sídlem v Opavě, náměstí Republiky 679/5, PSČ 746 01, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitele P. A., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrou Kadláčovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Milevská 2094/3, PSČ 140 00, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. července 2020, č. j. KSOS 33 INS XY, 3 VSOL XY, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: 1. Usnesením ze dne 6. prosince 2019, č. j. KSOS 33 INS XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) mimo jiné zjistil úpadek dlužníka (MORAVIA INDUSTRY LTD), prohlásil konkurs na jeho majetek, ustanovil insolvenčního správce a určil, že mezinárodní příslušnost soudů České republiky k vedení tohoto hlavního insolvenčního řízení je založena ustanovením článku 3 odstavce 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. května 2015, o insolvenčním řízení (dále též jen „nařízení o insolvenčním řízení“) [body I., II., III. a XIII. výroku]. 2. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. července 2020, č. j. KSOS 33 INS XY, 3 VSOL XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I., II., III. a XIII. výroku. 3. Odvolací soud vyšel z toho, že: [1] Dlužník je jako osoba se sídlem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska zahraniční právnickou osobou. V registrovaném sídle však dlužník reálně nesídlí; jde o tzv. virtuální adresu. [2] Majetek dlužníka se nachází v České republice a osobami oprávněnými jednat za dlužníka jsou rovněž po celou dobu výlučně české fyzické osoby (nejprve S. L. a poté M. L.). [3] Dne 3. listopadu 2017 uzavřel dlužník jako kupující s insolvenčním správcem dlužníka VÍTKOVICE POWER ENGINEERING a. s. (dále jen „VPE“) jako prodávajícím smlouvu o prodeji vymezené části závodu označené jako „závod HARD Jeseník“, zabývající se výrobou lehkých ocelových konstrukcí v budovách umístěných na pozemcích ve vlastnictví VPE a na dalších pozemcích ve vlastnictví společnosti VÍTKOVICE REVMONT a. s. a VÍTKOVICE, a. s. Část závodu se nachází i na nemovitostech, které byly touto smlouvou převedeny do vlastnictví dlužníka. Na dlužníka rovněž přešla práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů zaměstnanců této části závodu. [4] Dne 28. února 2018 byla za účasti zaměstnance dlužníka J. M. přemísťována část movitých věcí umístěných v předmětném areálu (HARD Jeseník) prostřednictvím kamionové dopravy do nedalekého skladu, který byl zajištěn za účelem jejich uskladnění. [5] Všichni známí věřitelé dlužníka jsou z České republiky a stejně tak zahájená soudní řízení, v nichž byl dlužník účastníkem, byla vedena u českých soudů. [6] Insolvenční navrhovatel (P. A.) přihlásil pohledávku z titulu neuhrazené mzdy za listopad 2017 (splatnou nejpozději 31. prosince 2017) a z titulu neuhrazeného odstupného na základě výpovědi podle § 52 písm. a/ zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce; pracovní poměr zanikl dne 30. listopadu 2017. [7] Do insolvenčního řízení dále přihlásili pohledávky mimo jiné Úřad práce České republiky v celkové výši 9 502 293 Kč, VÍTKOVICE, a. s., ve výši 3 449 Kč a nejméně 7 bývalých zaměstnanců dlužníka, jejichž pohledávky byly po lhůtě splatnosti déle než 3 měsíce. [8] Nemovitý majetek dlužníka byl zajištěn pro účely trestního řízení na základě usnesení státního zástupce o zajištění majetku ze dne 23. března 2018. Dlužník má dva bankovní účty se zůstatkem 106 038,25 Kč a 15,31 EUR. Nemá žádné zaměstnance. [9] Dlužník eviduje pohledávky za třetími osobami v celkové výši 48 619 045,65 Kč. V průběhu insolvenčního řízení dlužník neobdržel na tyto pohledávky žádnou částku a žádná z pohledávek mu ani nebyla přiznána soudně. 4. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že byla vyvrácena domněnka adresy registrovaného sídla dlužníka jakožto místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, vyplývající z článku 3 odst. 1 nařízení o insolvenčním řízení. Dlužník totiž na území Spojeného království Velké Británie a Severního Irska nevyvíjí žádnou činnost, a to od svého vzniku. Jeho sídlo je toliko formální adresou a je zřejmé, že z tohoto místa dlužník své zájmy nespravuje. 5. K tomu odvolací soud dodal, že jsou i nadále uplatnitelné závěry rozsudku Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 2. května 2006 ve věci Eurofood IFSC Ltd. (C-341/04, Sbírka rozhodnutí I-03813). V dané věci měl odvolací soud za zásadní uzavření kupní smlouvy dne 3. listopadu 2017, na jejímž základě se dlužník stal vlastníkem závodu HARD Jeseník, přešlo na něho vlastnické právo k nemovitému a movitému majetku a mimo jiné i práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů zaměstnanců vymezené části závodu, která byla smlouvou na dlužníka převedena. Důvodná není ani námitka dlužníka, že na území České republiky vykonával činnost jen do konce listopadu 2017, neboť i po tomto datu svůj majetek spravoval, zajišťoval jej a zabezpečoval (jde-li o movité věci) jeho odvoz. Dlužník je i nadále vlastníkem nemovitého majetku v České republice a v souvislosti se správou svého majetku uplatňuje nároky u českého soudu, u něhož rovněž vede pracovněprávní spory se svými zaměstnanci. 6. Podle odvolacího soudu tak byly hlavní zájmy dlužníka soustředěny a směřovaly k závodu HARD Jeseník, umístěnému na území České republiky, a to i ke dni vydání usnesení o úpadku. Tvrzení, že své obchodní aktivity a podnikatelskou činnost „přesunul“ na území Slovenské republiky, dlužník nijak blíže nespecifikoval a nedokládal. 7. Odvolací soud dále přisvědčil i závěru insolvenčního soudu, že insolvenční navrhovatel osvědčil své pohledávky za dlužníkem, a to nárok na mzdu za měsíc listopad 2017 ve výši 18 657 Kč a na odstupné ve výši 79 418 Kč (po zohlednění částky, kterou mu za dlužníka vyplatil Úřad práce České republiky). Osvědčena byla i existence dalších věřitelů dlužníka s pohledávkami více než 30 dnů po lhůtě splatnosti, které dlužník neplní po dobu tří měsíců po lhůtě splatnosti. 8. Konečně odvolací soud uvedl, že dlužník nevyvrátil domněnku platební neschopnosti, neboť nedisponuje majetkem, kterým by mohl uhradit veškeré své dluhy. K námitce dlužníka, že je věřitelem pohledávek v celkové výši 48 619 045,65 Kč, odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků, nepřihlíží se k jejich výši pro účely posouzení úpadku ve formě platební neschopnosti. Dlužník není schopen k úhradě dluhů využít ani movitý majetek (k jehož hodnotě neuvádí ničeho) a nemovitosti. I kdyby však odvolací soud přihlédl k nemovitému majetku v dlužníkem tvrzené hodnotě (6 750 892,15 Kč), nepostačoval by k úhradě splatných závazků dlužníka, které měl odvolací soud za osvědčené, když jenom závazky vůči Úřadu práce České republiky představují částku 9 502 293 Kč. 9. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky (mezinárodní příslušnosti), jež nebyla dosud dovolacím soudem řešena, a na vyřešení otázky výkladu a aplikace § 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), při jejímž řešení se odvolací i insolvenční soud odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 10. Podle dovolatele odvolací soud pochybil při určení mezinárodní příslušnosti českých soudů, neboť dovolatel je zahraniční právnickou osobou se sídlem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, přičemž platí domněnka, že jeho hlavním místem zájmu podle článku 3 odst. 1 nařízení o insolvenčním řízení je zapsané sídlo. Jelikož dlužník neprováděl tři měsíce před zahájením insolvenčního řízení žádné změny sídla, je tato domněnka uplatnitelná i v dané věci. Dovolatel dále uvádí, že na území České republiky nemá provozovnu a že v řízení tedy nebyly prokázány okolnosti, které by měly vyvrátit domněnku místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka. Dovolatel totiž nevykonává a v době tří měsíců před podáním insolvenčního návrhu nevykonával nikoliv přechodnou hospodářskou činnost. Míní rovněž, že to, že statutárním orgánem jsou a byly osoby s trvalým bydlištěm v České republice, že měl po přechodnou dobu obchodní zájmy v České repub