29 NSCR 91/2023 – Nejvyšší soud

KSPH 65 INS 11065/2019 29 NSČR 91/2023-B-69 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníků M. J., a L. J., vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 65 INS 11065/2019, o zrušení schváleného oddlužení, o dovolání dlužníků, zastoupených Mgr. Adamem Buchtou, advokátem, se sídlem v Praze, Blanická 1008/28, PSČ 120 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. července 2023, č. j. KSPH 65 INS 11065/2019, 3 VSPH 473/2023-B-61, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 31. března 2023, č. j. KSPH 65 INS 11065/2019-B-47, zrušil schválené oddlužení dlužníků (M. J. a L. J.) plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty (výrok I.), zastavil jejich insolvenční řízení (výrok II.), rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů insolvenčního správce (štancl - insolvence v. o. s.) [výroky III. a IV.] a zprostil insolvenčního správce funkce (výrok V.). Insolvenční soud vyšel z toho, že: 1) Dlužníci podali u insolvenčního soudu dne 28. června 2019 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. 2) Usnesením ze dne 26. července 2019, č. j. KSPH 65 INS 11065/2019-A-10, insolvenční soud (mimo jiné) rozhodl o úpadku dlužníků, povolil dlužníkům oddlužení a ustanovil insolvenčního správce; usnesením ze dne 19. února 2020, č. j. KSPH 65 INS 11065/2019-B-13, (mimo jiné) schválil oddlužení dlužníků plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. 3) Oddlužení mělo být plněno srážkami ze mzdy dlužníka a částkou 10.000,- Kč měsíčně ze smlouvy o důchodu. Dlužník naposledy doložil pouze dohodu o provedení práce (u společnosti DEVOTO SE), kde již nepracuje; dlužnice byla evidována na Úřadu práce a z jejího příjmu nebylo možné provádět srážky pro jeho nízkou výši. Předpokládaná míra uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů byla 7 %. 4) Dlužníci plnili splátkový kalendář už od počátku nepravidelně, prostředky ze smlouvy o důchodu v některých měsících nebyly placeny vůbec a rovněž z příjmů dlužníků bylo plnění zasíláno sporadicky. Příjmy majetkové podstaty představovaly spíše ojedinělé jednorázové splátky vyšší hodnoty. 5) Dlužník se v průběhu insolvenčního řízení věnoval umělecké činnosti, prodal minimálně 26 obrazů za „cca 200.000,- Kč“, přičemž prostředky si ponechal pro vlastní potřebu; insolvenční soud ani insolvenčního správce o tomto svém příjmu neinformoval. Na tomto základě insolvenční soud ‒ cituje ustanovení § 412 odst. 1, § 418 odst. 1, 3 až 5 a 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k následujícím závěrům: a) Dlužníci neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení a návrhem na povolení oddlužení sledují nepoctivý záměr. b) Dlužníci porušili povinnosti určené ustanovení § 412 odst. 1 písm. a), e) a h) insolvenčního zákona, tj. povinnost vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost, nezatajovat žádný ze svých příjmů a vynaložit veškeré úsilí k plnému uspokojení pohledávek věřitelů. Proto insolvenční soud zrušil schválené oddlužení dlužníků [§ 418 odst. 1 písm. a) a odst. 3 insolvenčního zákona]. Současně neshledal důvody pro to, aby spolu se zrušením oddlužení rozhodl o způsobu řešení úpadku dlužníků konkursem, když jejich majetek je pro uspokojení věřitelů zjevně nepostačující, a dlužníci nepožádali o řešení svého úpadku konkursem; proto zastavil insolvenční řízení, rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů insolvenčního správce a zprostil ho funkce. Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníků usnesením ze dne 26. července 2023, č. j. KSPH 65 INS 11065/2019, 3 VSPH 473/2023-B-61, změnil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku tak, že se schválené oddlužení dlužníků ruší pro nepoctivý záměr. Cituje ustanovení § 395 odst. 2, § 412 odst. 1, a § 418 odst. 1, 3 až 5 a 7 insolvenčního zákona a vycházeje dále (i) z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněného pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se odvolací soud ztotožnil se závěry insolvenčního soudu. Přitom shrnul, že dlužníci insolvenčnímu soudu nepředkládali řádně a pravidelně přehledy svých příjmů, dlužník zatajoval své příjmy, nepoužíval je k uspokojení svých věřitelů a „rozkrýval je neúplně a s letitým zpožděním“. Nezaslal insolvenčnímu správci příjem z prodeje obrazů (v rozsahu, v němž byl povinován) a zjevně nevyložil veškeré úsilí, které po něm bylo lze spravedlivě požadovat, k plnění uspokojení pohledávek věřitelů. Neplní tak povinnosti podle schváleného oddlužení [§ 412 odst. 1 písm, c), d), e) a h) insolvenčního zákona]. Porušení povinností dlužníků dosahuje takové intenzity, že lze důvodně předpokládat, že oddlužením sledují nepoctivý záměr. Vyplynul-li ve schváleném oddlužení dlužníků (manželů) najevo nepoctivý záměr jednoho z nich, je na místě zrušit jejich oddlužení pro nepoctivý záměr s účinkem pro oba manžele, včetně účinku určeného § 395 odst. 4 insolvenčního zákona. V případném dalším řízení lze ve vztahu k tomu z manželů, který nezavdal důvod pro zrušení oddlužení pro nepoctivý záměr, „uvažovat“ o aplikaci § 395 odst. 6 insolvenčního zákona. Proto odvolací soud uzavřel, že insolvenční soud po právu zrušil oddlužení dlužníků z důvodů určených ustanovením § 418 odst. 1 písm. a) a odst. 3 insolvenčního zákona. Vzhledem k tomu, že insolvenční soud rozhodl nesprávně potud, že závěr o nepoctivém záměru dlužníků nepromítl do výroku svého rozhodnutí, ač tak měl učinit s ohledem na zvláštní hmotněprávní účinek předjímaný ustanovením § 395 odst. 4 insolvenčního zákona [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2023, sen. zn. 29 NSČR 43/2022 (jde o usnesení následně uveřejněné pod číslem 92/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ‒ dále jen „R 92/2023“)], odvolací soud toto pochybení napravil způsobem uvedeným ve výroku jeho rozhodnutí. Proti usnesení odvolacího soudu podali dlužníci dovolání, které mají za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právní otázky (podle jejich názoru) v rozhodování dovolacího soudu nezodpovězené (popřípadě řešené dovolacím soudem rozdílně), konkrétně otázky (ne)možnosti odvolacího soudu rozhodnout v neprospěch odvolatelů (dlužníků) v rozporu se zákazem reformace in peius. Dovolatelé zdůrazňují, že odvolací soud na základě jejich odvolání „zpřísnil“ výrok usnesení insolvenčního soudu o dodatek „pro nepoctivý záměr“, čímž změnil jejich postavení k horšímu; to odporuje závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2023, č. j. 22 Cdo 2258/2021-460. Jakkoli je insolvenční řízení svým charakterem řízením specifickým ‒ pokračují dovolatelé ‒ je nezbytné nahlížet na jejich práva „výlučně prizmatem zásady dispoziční“; bylo-li odvolací řízení zahájeno „k jejich návrhu“, nemohl odvolací soud změnit usnesení insolvenčního soudu v jejich neprospěch. Jinak řečeno, nevyjádřil-li insolvenční soud závěr o nepoctivém záměru dlužníků ve výroku usnesení (tj. v „samotném autoritativním rozhodnutí o právech a povinnostech dlužníků“), nýbrž jen v jeho odůvodnění, potom odvolací soud (tím, že změnil usnesení insolvenčního soudu v tom smyslu, že se schválené oddlužení dlužníků ruší pro nepoctivý záměr) „zhoršil“ jejich postavení oproti stavu před podáním odvolání. Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že potvrdí usnesení insolvenčního soudu, popřípadě, aby je zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení právní otázky dovolateli otevřené, Nejvyšším soudem dosud meritorně nezodpovězené. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 212 o. s. ř. odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí. Tímto rozsahem není vázán a) v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který odvoláním nebyl dotčen, b) v případech, kde jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, a kde platí úkony jednoho z nich i pro ostatní (§ 91 odst. 2), třebaže odvolání podal jen některý z účastníků, c) jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky pro jejich potvrzení (§ 219) nebo zrušení (§ 219a) a jestliže a) soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav; b) po doplnění nebo zopakování dokazovaní je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možné o věci