29 Odo 1002/2006 — Nejvyšší soud

29 Odo 1002/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 8. 2008 Spisová značka:29 Odo 1002/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1002.2006.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 167 předpisu č. 513/1991Sb. § 203 předpisu č. 513/1991Sb. § 204 předpisu č. 513/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 1002/2006               ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců  JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Ing. J. J., , jako správkyně konkursní podstaty PMS P. s. r. o., , zastoupené JUDr. J. V., advokátkou, , proti žalovanému JUDr. M. J., advokátu, , jako správci konkursní podstaty úpadkyně P. a. s., , o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 Cm 15/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2006, č. j. 4 Cmo 39/2005 172, takto:   Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2006, č. j. 4 Cmo 39/2005 172 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. října 2004, č. j. 40 Cm 15/2004-142, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Ve výroku označeným rozsudkem Krajský soud v Praze zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (správkyně konkursní podstaty PMS P. s. r. o. - dále též jen „první úpadkyně“) domáhala vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadkyně P. a. s. - dále též jen „druhá úpadkyně“)  vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty druhé úpadkyně (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Soud  dospěl po provedeném dokazování k závěru, že sporné nemovitosti jsou právem sepsány v konkursní podstatě druhé úpadkyně, jejíž základní kapitál byl správně zvýšen nemovitostmi pozdější první úpadkyně. Usnesení rejstříkového soudu ze dne 14. dubna 2000 (které nabylo právní moci 10. května 2000)  je podle soudu usnesením vydaným podle ustanovení § 204 odst. 3 a § 206 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), ve znění platném do 30. dubna 2000, jímž došlo k zápisu úmyslu zvýšení základního jmění. Druhou fází je povinnost podat návrh na zápis základního kapitálu do obchodního rejstříku (k zápisu došlo usnesením ze 17. října 2001, kdy se vymazal původní základní kapitál ve výši 10 miliónů Kč a základní kapitál se zvýšil o 105 miliónů Kč, čemuž odpovídá § 207 odst. 6 obch. zák.). Soud připustil, že doba k provedení úpisu akcií, stanovená v usnesení                                  ze 14. dubna 2000, nebyla dodržena, dodal však, že s později provedeným úpisem se nepojí jeho neplatnost.   K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud uzavřel, že druhá úpadkyně se stala vlastnicí nemovitostí                        10. srpna 2000. Tvrzení odvolatelky, že ke zvýšení základního jmění došlo v rozporu s § 204 odst. 3 obch. zák. (dle něhož musí být nepeněžité vklady splaceny před podáním návrhu na zápis zvýšení základního jmění do obchodního rejstříku), nemá podle odvolacího soudu oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Nemovitosti byly vloženy do základního jmění pozdější druhé úpadkyně 10. srpna 2000 a ke zvýšení základního jmění došlo až 22. října 2001, nikoli již 14. dubna 2000. Posledně uvedeného dne bylo do obchodního rejstříku zapsáno jen rozhodnutí valné hromady o zvýšení základního jmění ve smyslu § 203 odst. 4 obch. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2000), nikoli samo toto zvýšení. Odvolací soud také připomněl, že pravomocné rozhodnutí rejstříkového soudu ze dne 14. dubna 2000 nelze považovat za „úkon absolutně neplatný“ (jak dovozovala odvolatelka), když neplatnými mohou být shledány pouze „právní úkony účastníků právního vztahu“. Dále odvolací soud uvedl, že užití § 204 odst. 2 obch. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2000) je u nepeněžitého vkladu vyloučeno a z téhož důvodu nelze přiměřeně použít ani § 167 obch. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2000). Byl-li ke vložení nemovitostí do základního jmění oprávněn (a povinen) jen jediný vkladatel,                                 lze proto tolerovat, že nemovitosti byly vloženy do základního jmění pozdější druhé úpadkyně až po lhůtě určené k tomu valnou hromadou, jelikož se tak stalo ještě před podáním návrhu na zápis navýšeného základního jmění do obchodního rejstříku (§ 204 odst. 3 obch. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2000). Jestliže rejstříkový soud pravomocně rozhodl až 22. října 2001, je dle odvolacího soudu nezpochybnitelné též vlastnictví  druhé úpadkyně k nemovitostem. Další  námitky odvolatelky (mimo jiné i to, že jednání „statutárních zástupců“ obou úpadkyň mělo za následek vyvedení  majetku předlužené pozdější první úpadkyně na jiné osoby se zjevným úmyslem zkrátit její věřitele a bylo rozporné s dobrými mravy) měl odvolací soud za ničím nedoložené a nerozhodné pro posouzení, zda druhá úpadkyně je vlastnicí nemovitostí. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že „rozhodnutí může mít po právní stránce zásadní význam“ a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu s ustanovením § 120 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu                      (dále též jen „o. s. ř.“), když nezjišťovaly okolnosti rozhodné pro posouzení věci, nezabývaly se jimi, přestože byly dovolatelkou tvrzeny a k jejich prokázání byly nabídnuty důkazy. V tomto rámci dovolatelka uvádí, že již u soudu prvního stupně tvrdila, že jednání „statutárních zástupců“ obou pozdějších úpadkyň  mělo za následek vyvedení majetku z tehdy již předlužené pozdější první úpadkyně na jiný subjekt se zjevným úmyslem zkrátit věřitele. „V tomto  úhlu pohledu“ pokládá toto jednání za rozporné s dobrými mravy. Soudy                     se však touto její argumentací nezabývaly, omezujíce se jen na zkoumání formálních náležitostí zvýšení základního jmění pozdější druhé úpadkyně (uzavírajíce, že toto zvýšení je v souladu s obchodním zákoníkem). Označenou transakcí nezískala pozdější první úpadkyně odpovídající protiplnění; za majetek v hodnotě 105.960.000,- Kč měla první úpadkyně získat účast v pozdější druhé úpadkyni, avšak k řádné emisi akcií nedošlo. Transakce se uskutečnila mezi personálně propojenými osobami, takže jak převádějící tak nabyvatelka věděly a musely vědět, že v důsledku převodu nebudou věřitelé pozdější první úpadkyně nikdy řádně uspokojeni. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí plyne podle dovolatelky z toho, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 167 obch. zák., konstatoval-li, že nedodržení lhůty určené pro úpis akcií nemá za následek neplatnost takového (opožděného) úkonu v situaci, kdy ke vložení nemovitosti do základního jmění byl oprávněn jen jediný vkladatel. Dovolatelka uvádí, že usnesením valné hromady pozdější druhé úpadkyně  byla určena: 1/ lhůta pro upisování akcií (§ 203 odst. 2 písm. e/ obch. zák.), a to v trvání jednoho měsíce od desátého dne po zápisu usnesení valné hromady do obchodního 2/ lhůta pro splacení nepeněžitého vkladu upisovatelem (§ 203 odst. 2 písm. f/ obch. zák.), a to do 20 dnů od úpisu, tj. nejpozději do 10. července 2000. Vzhledem k tomu, že ke splacení došlo 21. července 2000, nebyla podle dovolatelky dodržena ani lhůta pro upsání, ani lhůta pro splacení. Závěr odvolacího soudu je podle dovolatelky v přímém rozporu s požadavkem obchodního zákoníku na povinný obsah rozhodnutí valné hromady  o zvýšení základního kapitálu, obsaženým v § 203 obch. zák. Dovolatelka ve své argumentaci zčásti zaměňuje ustanovení o přípustnosti dovolání (srov. její úvahy o zásadní významnosti napadeného rozhodnutí) s dovolacími důvody (to, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, žádným dovo