29 Odo 114/2003 – Nejvyšší soud

29 Odo 114/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Č. p., a.s. , zastoupené, advokátem, proti žalovanému A. H., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení 463.470,07 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 28 Cm 481/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2002, č.j. 9 Cmo 338/2002-154, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2002, č.j. 9 Cmo 338/2002-154 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. dubna 2002, č.j. 28 Cm 481/98-107, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek, jímž Krajský soud v Plzni (rozsudek ze dne 23.4.2002, č.j. 28 Cm 481/98-107) zamítl návrh žalobkyně na zaplacení částky 463.740,07 Kč s 25 % úroky od 21.9.1998 do zaplacení a zavázal žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 20.664,80 Kč. Současně odvolací soud uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení 40.491,60 Kč k rukám jeho právního zástupce. Odvolací soud konstatoval, že předmětem řízení je nárok žalobkyně na úhradu pohledávky z nezaplaceného kontokorentního úvěru, proti které žalovaný započetl svou pohledávku vůči žalobkyni. Při posouzení důvodnosti této procesní obrany žalovaného vyšel ze skutkových zjištění, které učinil soud prvního stupně, a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Na prvním místě přisvědčil odvolací soud názoru soudu prvního stupně, že nelze odepřít dlužníku možnost započíst své pohledávky vůči věřiteli, byť věřitel mezitím pohledávku postoupil, avšak postoupení dosud dlužníkovi neoznámil. Dovodil, že změna věřitele v závazkovém vztahu se nedotýká práv a povinností dlužníka, není podmíněna souhlasem dlužníka, a to současně znamená, že dlužníku musí být až do doby, kdy je mu postoupení pohledávky oznámeno, zachováno stejné postavení a všechna práva včetně práva vyrovnat svůj dluh zákonnými způsoby. Postavení dlužníka před notifikací změny věřitele zůstává nezměněno a ustanovení § 526 odst. 1 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „obč. zák.“) tudíž nevylučuje právo dlužníka vyrovnat svůj závazek jiným způsobem, než zaplacením dluhu, samozřejmě za podmínky, že se tak stane před doručením oznámení o změně věřitele. Pokud jde o námitku žalobkyně, že účinku započtení pohledávek v okamžiku kompenzačního prohlášení žalovaného bránil nedostatek splatnosti pohledávky ze smlouvy o kontokorentním úvěru, i s tou se podle mínění odvolacího soudu soud prvního stupně vypořádal. Smlouvou o kontokorentním úvěru si smluvní strany (… banka, a.s. P. a žalovaný) dohodly i podmínky předčasného splacení úvěru. Tyto podmínky žalovaný splnil, jestliže oznámil bance dopisem z 15.8.1996 předpoklad jednostranného zápočtu a následně dopisem ze dne 28.8.1996 jednostranné započtení provedl, přičemž účinné postoupení splatné pohledávky třetí osoby vůči bance na žalovaného do výše dluhu splatného k okamžiku kompenzačního prohlášení je nesporné. Odvolací soud uzavřel, že soudu prvního stupně nelze vytknout ani pochybení ve skutkových zjištěních, ani nesprávné právní posouzení věci [§ 205 odst. 2 písm. e) a g) občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“], a proto odvolání žalobkyně nevyhověl a napadený rozsudek potvrdil. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jímž jej napadá v celém rozsahu s odkazem na přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném od 1.1.2001 a jako dovolací důvod uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Podle názoru dovolatelky odvolací soud nesprávně právně posoudil tři právní otázky, které dovolatelka specifikuje pod písmeny A, B a C, s tím, že je vyřešil v rozporu s hmotným právem a rozdílně od rozhodování dovolacího soudu, popř. jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jako první dovolatelka klade otázku správného právního posouzení platné právní úpravy postoupení pohledávky podle § 524 a násl. obč. zák. Dovolatelka zdůrazňuje, že změna v osobě věřitele nastává uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky. Uzavřením této smlouvy postupitel přestává být věřitelem a postupník se stává novým dlužníkovým věřitelem. Postupitel nemá vůči dlužníkovi právní nárok na zaplacení postoupené pohledávky a nemá k postoupené pohledávce již žádná dispoziční oprávnění. Ustanovení § 526 odst. 1 obč. zák. poskytuje dlužníkovi ochranu, dokud mu nebylo postoupení pohledávky oznámeno ani prokázáno, avšak pokud by dlužník po uzavření smlouvy o postoupení pohledávky poskytl plnění postupiteli na svůj závazek ve smyslu § 559 odst. 1 obč. zák., bude se na straně postupitele jednat o bezdůvodné obohacení, které bude povinen dlužníkovi vrátit. Navíc závazek dlužníka by splněn nebyl, neboť závazek dlužníka směřuje vůči postupníkovi. Dovolatelka je toho názoru, že za plnění je nutno považovat pouze splnění závazku dlužníkem ve smyslu § 559 odst. 1 obč. zák., avšak započtení tímto plněním není, poněvadž započtením nemůže postupiteli vzniknout na úkor dlužníka bezdůvodné obohacení a navíc postupitel nevystupuje jako osoba, mající vůči dlužníku pohledávku, na kterou by dlužník byl oprávněn započíst pohledávky. Pokud by dlužník za této situace učinil proti postupiteli jednostranný zápočet své pohledávky, kterou má u postupitele, na svůj závazek ve smyslu § 580 odst. 1 obč. zák., bude se jednat o neplatný zápočet. Z ustanovení § 529 odst. 2 obč. zák. vyplývá, že dlužník není oprávněn vůči postupiteli provést po postoupení pohledávky zápočet své pohledávky, když v okamžiku uzavření smlouvy o postoupení pohledávky přestává být postupitel věřitelem dlužníka. Za plnění ve smyslu § 559 odst. 1 obč. zák. nelze považovat započtení učiněné žalovaným vůči bance (postupiteli) podle § 580 odst. 1 obč. zák., neboť pak by se ustanovení § 526 odst. 1 obč. zák. dostalo do rozporu s § 524 odst. 1 i § 580 odst. 1 obč. zák. Dovolatelka se domnívá, že žalovaný se mohl po postoupení pohledávky zbavit svého závazku započtením pohledávky postupem podle § 529 odst. 2 obč. zák. vůči postupníkovi, což neučinil. Dovolatelka podpírá správnost svého výkladu též historickou interpretací, když poukazuje na rozdílnou úpravu v ustanovení § 65 obč. zák. ve znění účinném do 31.12.1991, která rozlišovala mezi plněním dlužníka a možností dlužníka vypořádat se s původním věřitelem jinak. Také zákonná úprava předchozí postupně představovaná ustanovením § 1395 ABGB (zák. č. 946/1811 ř.z.), dále ustanovením § 265 zák. č. 141/1950 Sb. – tzv. střední občanský zákoník (a nakonec i ustanovením § 65 zák. č. 40/1964 Sb.) vždy přiznávala dlužníku právo vedle plnění „vypořádat se s původním věřitelem jinak“. Naproti tomu ustanovení § 526 odst. 1 obč. zák. zachovalo dlužníkovi právo splnit závazek ve smyslu § 559 odst. 1 obč. zák. Jako druhou právní otázku zásadního významu dovolatelka uplatňuje posouzení určitosti a srozumitelnosti zápočtu žalovaného v listině ze dne 28.8.1996 z hlediska právního důvodu započítávané pohledávky, a tedy platnost tohoto právního úkonu ve smyslu § 37 obč. zák. Podle názoru dovolatelky není provedený zápočet žalovaného dostatečně určitý, když odvolací soud nezjišťoval, zda pohledávka postoupená žalovanému byla jedinou pohledávkou postupitele. Konečně třetí právní otázku zásadního významu spatřuje dovolatelka v tom, zda nastává splatnost závazku okamžikem, kdy je dlužník oprávněn, nikoli však ještě povinen plnit závazek věřitele. Dovolatelka poukazuje na to, že ve smlouvě o kontokorentním úvěru mezi bankou a žalovaným byla dohodnuta konečná splatnost úvěru do 10.4.1997, takže k datu jednostranného zápočtu dne 28.8.1996 nebyl úvěrový závazek splatný. Podle § 581 odst. 2 obč. zák. nelze proti splatné pohledávce započíst pohledávku nesplatnou. Žalovaný proto nemohl dosáhnout zániku svého dluhu, když pohledávky v okamžiku jeho kompenzačního projevu dne 28.8.1986 se ještě nesetkaly, jelikož úvěrový závazek žalovaného se stal splatný až dne 10.4.1997. Na tom nemění nic ani skutečnost, že žalovaný byl podle smlouvy o kontokorentním úvěru oprávněn předčasně splatit svůj dluh, pokud tento úmysl oznámil bance 10 dnů před zamýšleným splacením. Dovolatelka dále zdůrazňuje, že využije-li dlužník oprávnění předčasně splatit úvěrový dluh, nenastane tím předčasná splatnost pohledávky, pouze dlužník plní v okamžiku, kdy podle smlouvy ještě není povinen plnit. Jinak řečeno, okamžikem splatnosti pohledávky je třeba rozumět okamžik, kd