29 Odo 1310/2005 — Nejvyšší soud

29 Odo 1310/2005 citace  Právní věta:Nemůže-li investiční společnost pro nedostatek majetku uhradit škodu, kterou způsobila podílníkům tím, že členové jejího představenstva porušili své povinnosti, vzniká členům představenstva povinnost uspokojit nároky podílníků na náhradu této škody z titulu ručení podle ustanovení § 194 odst. 6 obch. zák. Investiční společnost je aktivně legitimována vymáhat pohledávky podílníků z ručení podle ustanovení § 194 odst. 6 obch. zák. vlastním jménem na účet podílníků. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 10. 2007 Spisová značka:29 Odo 1310/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1310.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Investiční společnost Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Publikováno ve sbírce pod číslem:65 / 2008 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 1310/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně I. s. p., a. s. v likvidaci, zastoupené Mgr. O. B., advokátem, proti žalovaným 1. Ing. I. S., 2. J. B., a 3. Ing. A. P., všech zastoupených JUDr. T. S., advokátem, o zaplacení 152,920.325,35 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze, sp. zn. 3 Cm 12/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2005, č.j. 14 Cmo 97/2004 - 142, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2005, č.j. 14 Cmo 97/2004 – 142, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2003, č.j. 3 Cm 12/2002 – 107, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhá po žalovaných náhrady škody ve výši 152,920.325,35 Kč s příslušenstvím z titulu jejich odpovědnosti jako (bývalých) členů jejího představenstva, kteří neřídili investiční společnost s odbornou péčí ani řádně nezabezpečili její odborné řízení a odborné obchodní vedení při výkonu podnikatelské činnosti spočívající v obhospodařování společného majetku podílníků P. t. p.f. (dále jen „fond“), čímž způsobili škodu na tomto majetku. K tvrzenému porušení povinností došlo při uzavírání smluv o uložení a úročení termínovaných vkladů uzavřených s B. H. a. s. (dále jen „banka“) a dodatků k nim a při čerpání peněžních prostředků a nesplněním úvěrových závazků. Peněžní prostředky, které tvořily termínované vklady, patřily majitelům podílových listů fondu. Uzavřené smlouvy obsahovaly ujednání, podle něhož byly termínované vklady vinkulovány ve prospěch banky v souvislosti se smlouvami o kontokorentním úvěru, poskytnutém bankou žalobkyni na provozní potřeby, sjednaného do výše ročního úvěrového rámce 150,000.000,- Kč. Úvěr, jehož zaplacení bylo zajištěno peněžními prostředky majiteli podílových listů fondu, měl být splacen 14. června 1996. Žalobkyně závazek ze smlouvy o kontokorentním úvěru ve stanovené lhůtě nesplatila, přičemž v době jeho splatnosti byl na účtu debetní zůstatek ve výši 113,788.434,- Kč. Přesto žalobkyně dne 5. června 1996 uzavřela s bankou další smlouvu o kontokorentním úvěru, kterou se banka zavázala poskytnout žalobkyni kontokorentní úvěr na oběžné prostředky, to je na nákup cenných papírů, až do výše 150,000.000,- Kč splatný 20. května 1997. Rovněž tento úvěr byl zajištěn peněžními prostředky podílníků fondu, které žalobkyně uložila jako termínované vklady u banky v celkové výši 150,000.000,- Kč. S ohledem na účely, na které byly oba úvěry poskytnuty, je podle žalobkyně zřejmé, že ujednání o způsobu zajištění obou úvěrů vinkulací peněžních prostředků podílníků fondu sloužilo k úhradě závazků žalobkyně, které v žádném ohledu nesouvisely s činností spojenou s obhospodařování společného majetku podílníků. Tímto postupem byli podílníci vystaveni riziku, že nesplní-li žalobkyně svůj závazek, je banka oprávněna uspokojit se z jejich peněžních prostředků. Škoda na společném majetku podílníků vznikla dne 11. března 1998, kdy banka v důsledku prodlení žalobkyně se splácením úvěrů vypověděla obě smlouvy o uložení a úročení termínovaných vkladů a prostředky podílníků fondu na nich uložené ve výši 150,000.000,- Kč převedla v souladu s těmito smlouvami na účet žalobkyně, který v té době vykazoval debet ve výši 144,461.942,80 Kč. Ke dni 11. března 1998 se tento debet zvýšil o smluvní pokutu ve výši 5,100.000,- Kč. Převodem prostředků podílníků na účet žalobkyně byl debet vyrovnán a žalobkyně měla na tomto účtu zůstatek 438.057,20 Kč. Nové představenstvo žalobkyně vyzvalo banku k vrácení peněžních prostředků podílníků s tím, že se jimi banka bezdůvodně obohatila. Jednání s bankou však nebyla úspěšná. V roce 1999 žalobkyně postoupila pohledávku za bankou ve výši 150,000.000,- Kč společnosti E. s. r. o. za cenu 40,000.000,- Kč. Škoda vzniklá podílníkům spočívá dílem ve snížení hodnoty majetku podílníků o 110,000.000,- Kč a dílem v ušlém zisku ve výši 42,846.575,35 Kč (tato částka představuje výši zhodnocení peněžních prostředků podílníků uložených na účtech termínovaných vkladů). Žalobkyně dovozuje svoji aktivní legitimaci v řízení o náhradu škody proti žalovaným z ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech (dále jen „zákon č. 248/1992 Sb.“) s tím, že ji podle § 35d odst. 3 tohoto zákona stíhá povinnost vypořádat pohledávky tvořící společný majetek podílníků, tedy i povinnost vymáhat vůči třetím osobám svým jménem na účet podílníků náhradu škody, která podílníkům vznikla. Toho chce podanou žalobou dosáhnout a poté vymožené prostředky rozdělit podílníkům. Pokud by nebylo možné na vymáhání náhrady škody vůči členům představenstva vztáhnout postup podle § 35d ve spojení s § 5 odst. 3 zákona č. 248/1992 Sb., potom žalobkyně svou aktivní legitimaci opírá o ustanovení § 194 odst. 5 ve spojení s § 194 odst. 6 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a domáhá se po žalovaných náhrady škody z titulu jejich ručení za závazky investiční společnosti. Jednáním žalovaných vznikla podílníkům škoda, kterou by jim byla povinna uhradit žalobkyně; ta však náhradu podílníkům poskytnout nemůže pro nedostatek vlastního majetku a škodu tak pro ni představují náklady, které by bylo nutno vynaložit na náhradu škody podílníkům. Soud prvního stupně (v rozsudku označeném ve výroku) dospěl k závěru, že samotné žalobkyni škoda nevznikla; i podle žalobkyně skutečná škoda vznikla v majetkové sféře třetích osob odlišných od ní, tedy ve sféře podílníků podílových fondů. Je nesporné, že žalobkyně takto vzniklou škodu podílníkům neuhradila. Z ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 248/1992 Sb. vyplývá, že mezi majitelem podílového listu a investiční společností vzniká vztah smluvní povahy, který je blízký komisionářské smlouvě. Podle soudu prvního stupně z provedených důkazů vyplývá, že žalobkyně nehospodařila se svěřeným majetkem s odbornou péčí a nezabezpečila tak spolehlivý výnos nebo růst tohoto majetku, když v rozporu s § 14 odst. 4 zákona č. 248/1992 Sb. zajišťovala svěřeným majetkem vlastní závazky vůči bance, a její závazky byly ze svěřeného majetku uspokojeny. Za škodu vzniklou podílníkům proto podle soudu odpovídá v prvé řadě žalobkyně. Při správě majetku podílníků byla jakožto investiční společnost v postavení obdobném postavení komisionáře a, způsobila-li takto podílníkům v postavení obdobném postavení komitentů škodu, bylo by podle soudu prvního stupně příliš extenzivním výkladem ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 248/1992 Sb., aby komisionář, jenž škodu způsobil, tuto škodu zároveň na dalších osobách vymáhal za komitenta. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nemá v tomto sporu aktivní legitimaci, neboť podle § 5 odst. 2 zákona č. 248/1992 Sb. může každý spolumajitel samostatně uplatnit svá práva vůči investiční společnosti, což se podle názoru soudu prvního stupně týká rovněž práva na náhradu škody vzniklé podílníkům v důsledku zmenšení jejich majetku. Soud prvního stupně posuzoval věcnou legitimaci žalobkyně i z hlediska § 194 odst. 6 obch. zák. Uvedl, že pokud aktivně legitimovaní podílníci svá práva vůči žalobkyni neuplatnili a žalobkyně podílníky z titulu náhrady škody neuspokojila, nemůže se svých nároků z titulu náhrady škody domáhat vůči bývalým členům představenstva ani ve smyslu § 194 odst. 6 obch. zák., neboť zde by nastupovala pasivní legitimace žalovaných z titulu jejich ručitelského závazku právě vůči podílníkům, a nikoli vůči žalobkyni. Soud prvního stupně proto žalobu o zaplacení 152,920.325,35 Kč s příslušenstvím rozsudkem ze dne 8. prosince 2003, č. j. 3 Cm 12/2002 – 107, zamítl. Napadeným rozsudkem odvolací soud rozsudek Městského soudu v