29 Odo 1538/2005 — Nejvyšší soud

29 Odo 1538/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 6. 2006 Spisová značka:29 Odo 1538/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1538.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 15 předpisu č. 513/1991Sb. § 20 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 1538/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně K., s. r. o., proti žalovaným 1) J. N., 2) B. N., 3) M., s. r. o. „v likvidaci“, a 4) P. M., o zaplacení částky 9,607.309,64 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 Cm 321/96, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. července 2004, č.j. 7 Cmo 431/2002-233, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský obchodní soud v Ostravě rozsudkem pro zmeškání ze dne 18. května 1999, č.j. 22 Cm 321/96-57, zastavil řízení proti prvnímu žalovanému (výrok I.), původně druhému žalovanému B. N. a třetí a čtvrtému žalovaným uložil zaplatit částku 9,607.309,64 Kč s příslušenstvím, s tím, že vůči tehdy druhému žalovanému je žalobkyně oprávněna uspokojit svou pohledávku v rámci výkonu rozhodnutí jen z výtěžku prodeje zástavy (ve výroku specifikovaných nemovitostí - dále jen „sporné nemovitosti“), vůči třetí žalované je oprávněna uspokojit svoji pohledávku v rámci výkonu rozhodnutí toliko do výše 7,511.729,- Kč včetně úroků ve výši 25 % ročně od 6. března 1996 do zaplacení a vůči čtvrtému žalovanému je oprávněna uspokojit svoji pohledávku v rámci výkonu rozhodnutí jednak z výtěžku prodeje zástavy (nemovitostí specifikovaných ve výroku rozhodnutí) a z dalšího majetku tohoto žalovaného až do celkové výše 12,498.263,71 Kč s příslušenstvím, přičemž plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Vrchní soud v Olomouci k odvolání B. N. usnesením ze dne 29. února 2000, č.j. 4 Cmo 720/99-77, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobkyní (tehdy K. b., a. s.) a tímto žalovaným, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poté, kdy v rámci nového projednání věci dospěl k závěru o procesním nástupnictví na straně žalobkyně (viz oznámení o postoupení pohledávky ze dne 7. dubna 2000 - č. l. 88 a smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi K. b., a. s. jako postupitelem a K., s. r. o. jako postupníkem dne 25. března 2000 - č. l. 103 až 108) a rozhodl - odkazuje na ustanovení § 107a občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále jen „o. s. ř.“) - o vstupu B. N. do řízení na místo žalovaného B. N. (viz usnesení ze dne 5. dubna 2001, č.j. 22 Cm 321/96-145), soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. května 2002, č.j. 22 Cm 321/96-199, uložil druhé žalované zaplatit žalobkyni 9,607.309,64 Kč s 25% úrokem od 6. března 1996 do zaplacení, s tím, že žalobkyně je oprávněna uspokojit svou pohledávku v rámci výkonu rozhodnutí jen z výtěžku prodeje sporných nemovitostí, a s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných. Odkazuje na výsledky provedeného dokazování, měl soud prvního stupně za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a prvním žalovaným byla 20. října 1992 uzavřena smlouva o úvěru, podle které byl prvnímu žalovanému poskytnut úvěr ve výši 9,560.429,- Kč. Jelikož první žalovaný svůj závazek ke splácení úvěru nesplnil, vzniklo žalobkyni ve smyslu ustanovení § 497, § 502 a § 504 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) právo na zaplacení jistiny a sjednaných sankčních úroků v rozsahu žalobou uplatněném. Dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že zástavní smlouva ze dne 20. října 1992 uzavřená mezi původní žalobkyní a původně druhým žalovaným B. N. (dále jen „zástavní smlouva“) „obsahuje všechny náležitosti“ vyžadované ustanovením § 151b odst. 4 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) ve znění účinném k výše uvedenému datu, a že byla „řádně registrována“ státním notářstvím ve smyslu ustanovení § 151b odst. 2 obč. zák. Potud shledal nedůvodnými námitky druhé žalované, podle kterých V. R. nebyl oprávněn (při uzavření zástavní smlouvy) jednat za zástavní věřitelku (původní žalobkyni), když jmenovaný jako ředitel „expozitury v B.“ byl oprávněn podepsat zástavní smlouvu; navíc i v případě, že by své oprávnění překročil, jeho jednání by zástavní věřitelku zavazovalo podle ustanovení § 20 odst. 2 obč. zák. Zástavní smlouva pak - pokračoval soud prvního stupně - nabyla účinnosti 2. listopadu 1992 registrací Státním notářstvím v Ostravě „pod č.j. R III. 2301/92“, které bylo k takovému úkonu příslušné ve smyslu ustanovení § 10 odst. 2 a § 61 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „notářský řád“). Současně vyslovil názor, podle kterého provedla-li registraci zástavní smlouvy samostatná odborná referentka státního notářství, jednala v rámci „své pravomoci“ v intencích Instrukce Ministerstva spravedlnosti ČSR ze dne 31. července 1986, č. 203/86-OD, kterou se vydává jednací řád pro státní notářství. S poukazem na ustanovení § 151f odst. 1 obč. zák., shledal soud prvního stupně žalobou uplatněný nárok důvodným; současně vyslovil - vzhledem k tomu, že třetí a čtvrtý žalovaní již byli k plnění „pravomocně zavázáni“ - že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných. Vrchní soud v Olomouci k odvolání druhé žalované rozsudkem ze dne 28. července 2004, č.j. 7 Cmo 431/2002-233, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že druhá žalovaná je spolu s třetí a čtvrtým žalovanými, kterým byla povinnost uložena rozsudkem Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 18. května 1999, č.j. 22 Cm 321/96-57, povinna zaplatit žalobkyni částku 9,607.309,64 Kč s příslušenstvím, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných, přičemž ve vztahu ke druhé žalované je žalobkyně oprávněna domáhat se zaplacení pouze z výtěžku prodeje sporných nemovitostí. Odvolací soud v prvé řadě - cituje ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. - nepřihlédl „k námitce neplatnosti zástavní smlouvy z důvodu, že ji uzavřel ohledně nemovitostí náležejících do společného jmění manželů pouze manžel druhé žalované“ (původně žalovaný B. N.) a k námitce „neúčinnosti registrace z důvodu absence souhlasu národního výboru“, neboť jde o nové skutečnosti, které nebyly před soudem prvního stupně uplatněny. Dále odvolací soud, odkazuje na ustanovení § 10 odst. 2, § 25 a § 61 notářského řádu, shodně se soudem prvého stupně uzavřel, že o registraci zástavní smlouvy rozhodlo státní notářství, u kterého bylo „nejdříve“ zahájeno řízení. Co do oprávnění samostatné odborné referentky státního notářství „provést registraci zástavní smlouvy“ přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož takové oprávnění vyplývá z „jednacího řádu pro státní notářství“. Za opodstatněnou odvolací soud nepovažoval ani výhradu druhé žalované ohledně nedostatku oprávnění V. R. k podpisu zástavní smlouvy za zástavní věřitelku, akcentuje, že taková námitka druhé žalované jako zástavní dlužnici vůbec nepřísluší. Maje za prokázanou rovněž existenci aktivní věcné legitimace žalobkyně, shledal odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným a k jeho změně přistoupil pouze proto, že soud prvního stupně „opomněl“ vyjádřit, že druhé žalované je povinnost k plnění uložena společně s třetí a čtvrtým žalovanými a dále z důvodu „specifikace sporných nemovitostí“. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné podle ustanovení § 327 (správně „237“) odst. 1 písm. c) o. s. ř. a poukazujíc v tomto směru na poučení o dovolání obsažené v napadeném rozhodnutí. Dovolatelka opakuje, že sporné nemovitosti „leží“ v okrese N. J., pročež Státní notářství v Ostravě nebylo „příslušné k registraci smlouvy“. Rovněž upozorňuje na „závažná pochybení samostatné odborné referentky státního notářství a příslušné evidence nemovitostí“ ve vztahu k údajům obsaženým v zástavní smlouvě, podle nichž byl zástavní dlužník (původně druhý žalovaný) „výhradním vlastníkem“ sporných nemovitostí. Poukazujíc na obsah listin (doložených k dovolání), dovolatelka akcentuje, že sporné nemovitosti byly součástí společného jmění manželů, v důs