29 Odo 211/2002 — Nejvyšší soud

29 Odo 211/2002 citace  Název judikátu:Započtení. Náklady řízení. Úkon právní služby. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 3. 2004 Spisová značka:29 Odo 211/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.211.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 101 předpisu č. 40/1964Sb. § 451 předpisu č. 40/1964Sb. § 580 předpisu č. 40/1964Sb. § 581 předpisu č. 40/1964Sb. § 359 předpisu č. 513/1991Sb. § 360 předpisu č. 513/1991Sb. § 360 předpisu č. 177/1996Sb. § 14 odst. 1 písm. c) předpisu č. 328/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 211/2002 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Ing. M. H., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně T., v. o., a. s. Z., zastoupené, advokátem, proti žalované S. – M., spol. s r. o., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 85.890,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 197/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2000, č. j. 20 C 421/2000, 20 C 422/2000-56, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17.540,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalobkyně. O d ů v o d n ě n í: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. prosince 2000, č. j. 20 C 421/2000, 20 C 422/2000-56, změnil rozsudek ze dne 19. dubna 2000, č. j. 30 C 197/99-37, ve znění opravného usnesení ze dne 25. července 2000, č. j. 30 C 197/99-48, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu o zaplacením částky 85.890,- Kč se sedmnáctiprocentním úrokem z prodlení od 10. října 1996 do zaplacení, tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl. Odvolací soud, jenž zčásti zopakoval a zčásti doplnil dokazování, dospěl oproti mínění soudu prvního stupně k závěru, že smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená dne 22. června 1995 písemně mezi žalobkyní (tehdy T., v. o., a. s. Z. - dále též jen „akciová společnost“) jako nájemkyní a žalovanou jako pronajímatelkou (dále též jen „nájemní smlouva“), není absolutně neplatná. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že smlouva má obligatorní náležitosti předepsané v § 3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor (dále též jen „zákon“), jelikož sjednaný předmět i účel nájmu, jakož i dohoda o výši nájemného, splatnosti a způsobu jeho platby, splňuje požadavky určitosti ve smyslu § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Za nesprávný pak pokládal názor soudu prvního stupně, že zmíněný zákon (v § 3 odst. 4) postihuje absolutní neplatností nedostatečnou specifikaci služeb, zdůrazňuje, že podle ustálené judikatury by smlouva byla neplatná jen kdyby do nájemného byla zahrnuta i cena služeb, což se zde nestalo. Provedeným dokazováním pak odvolací soud vzal za prokázáno, že souhlas k nájemní smlouvě, předepsaný v § 3 odst. 2 zákona, byl udělen. Úvaha, že nájemní smlouva je platná, pak odvolacímu soudu sloužila jako podklad pro závěr o platnosti v ní obsaženého (v článku IV.) ujednání, podle něhož měla žalobkyně povinnost složit peněžitou kauci k zajištění smluvních závazků a účastníci vyloučili (ve vazbě na § 2 odst. 3 obč. zák. dovoleně) možnost započtení běžných povinností nájemce (tedy i nájemného a ceny služeb) na složenou kauci. Čas a způsob vrácení kauce byl určen po ukončení nájemní smlouvy. Odtud odvolací soud usuzuje na nesprávnost úvahy soudu prvního stupně o započtení částky 85.890,- Kč na běžné nájemné za květen a červen 1996, jelikož kompenzační projev žalobkyně, obsažený v dopise ze 14. května 1996, jsa v rozporu se smluvním ujednáním, je neúčinný. Nadto žalobkyně částky, pro něž uplatnila kompenzační námitku, byť opožděně, žalované uhradila a účastnící učinili nesporným, že ke dni podání žaloby zde dluh za užívání nebytových prostor nebyl. Vzhledem k výše řečenému nelze na požadavek vrácení kauce pohlížet v režimu bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.), jelikož žalobkyně se tu domáhá splnění povinnosti, k níž se žalovaná zavázala ve smlouvě. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že k vyrovnání všech povinností žalobkyně došlo v průběhu července až září 1996, přičemž žalobkyně požádala žalovanou o vrácení kauce poprvé dopisem ze dne 30. září 1996, což časově odpovídá podmínkám dohody o jejím vrácení. Byla-li žaloba podána u soudu 22. dubna 1999, stalo se tak v průběhu obecné tříleté promlčení doby (§ 101 obč. zák.), tedy včas. Námitka promlčení, vznesená žalovanou, tudíž není důvodná. Obrana žalované, že pokud žalobkyně uhradila vyúčtování nájemného za měsíce květen a červen 1996 až v červenci 1996, to jest po ukončení nájemní smlouvy, zaplatila více než měla a žalované vzniklo bezdůvodné obohacení, jelikož jí bylo plněno z právního důvodu, který odpadl, je podle odvolacího soudu nepřípadná a nemá oporu v zákoně. Ukončením smluvního vztahu totiž nelze negovat závazky plynoucí ze smlouvy a podřadit je skutkové podstatě § 451 odst. 2 obč. zák. Příslušenství pohledávky pak odvolací soud přiznal dle § 517 odst. 2 obč. zák. za použití nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“). Konkrétně odvolacímu soudu vytýká (ponechávajíc na úvaze soudu posouzení platnosti nájemní smlouvy) nesprávnost závěru, že nejde o pohledávku z bezdůvodného obohacení. Kompenzační projev žalobkyně, obsažený v dopise ze 14. května 1996 není podle dovolatelky jednostranným započtením, jež vylučuje článek IV. nájemní smlouvy, nýbrž návrhem na započtení pohledávek dohodou, která byla uzavřena přijetím návrhu na započtení žalovanou. Žalovaná tento návrh akceptovala do té míry, že vystavila faktury ve výši, která převyšovala cenu nájmu za předchozí rok na základě inflační doložky. I jednostranné započtení by podle dovolatelky bylo účinné, neboť smluvnímu ujednání obsaženému v článku IV. odst. 4 nájemní smlouvy neodporuje. Z jazykového a logického výkladu tohoto ujednání totiž plyne, že nájemní smlouva zakazuje jednostranné započtení kauce pouze pronajímateli. Tím, že žalobkyně zaplatila žalované (zřejmě omylem) celou částku bez zřetele k provedenému započtení, jí poskytla „plnění bez právního důvodu“ ve smyslu ustanovení § 451 obč. zák. K podání žaloby za této situace došlo po uplynutí subjektivní promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 117 (správně § 107) obč. zák. a žalovaná námitku započtení uplatnila důvodně. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření měla závěry odvolacího soudu za správné, popírajíc tvrzení dovolatelky, že došlo k účinnému započtení kauce. Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci. V průběhu dovolacího řízení byl prohlášen konkurs na majetek žalobkyně (usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. října 2001, sp. zn. 14 K 48/2001), čímž se řízení ze zákona přerušilo. Správkyně konkursní podstaty žalobkyně Ing. M. H. však podáním došlým soudu 21. listopadu 2001 navrhla aby v řízení bylo pokračováno. Soud tedy jako se žalobkyní jednal od uvedeného data s Ing. H. (§ 14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů). Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., avšak není důvodné. Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, zabýval se Nejvyšší soud - v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním - správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. V mezích dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. tedy dovolací soud zkoumá, z