29 Odo 423/2005 — Nejvyšší soud

29 Odo 423/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 11. 2005 Spisová značka:29 Odo 423/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.423.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 14a předpisu č. 92/1991Sb. § 24 předpisu č. 328/1991Sb. § 151b odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 423/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně F. T. B. V., proti žalovanému JUDr. J. B., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně U.D., s. r. o., o určení pravosti, výše a pořadí pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 70/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2004, č.j. 15 Cmo 34/2004-104, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 18. září 2003, č.j. 2 Cm 70/2001-66, ve znění usnesení ze dne 23. ledna 2004, č.j. 2 Cm 70/2001-78, jímž Městský soud v Praze vyhověl žalobě na určení, že pohledávka žalobkyně ve výši 70,395.100,35 Kč, přihlášená do konkursního řízení úpadkyně je po právu s právem na oddělené uspokojení do výše 20,472.848,84 Kč ze zpeněžení nemovitostí - stavby - ostatního stavebního objektu na pozemku parc. č. 5213, včetně pozemku parc. č. 5213 - zastavěné plochy, pozemku parc. č. 5216 - zastavěné plochy a pozemku parc. č. 5220/4 - zastavěné plochy, zapsaných na listu vlastnictví č. 830, pro obec a katastrální území L., u Katastrálního úřadu v L. (dále jen „sporné nemovitosti“), a žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně (její právní předchůdkyně A. P., a. s. v likvidaci) podala žalobu včas, když zásilka obsahující výzvu k jejímu podání byla žalobkyni doručena 25. ledna 2003 (skutečnost, že 19. ledna 2003 tuto zásilku převzala G. C. B., a. s., nepovažoval za významnou) a žaloba byla u soudu podána 23. února 2003 (tj. ve třicetidenní lhůtě ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále jen „ZKV“). Dále zdůraznil, že „také pro ostatní své závěry o oprávněnosti žaloby z důvodů věcných si soud prvního stupně zjistil dostatečně skutkový stav věci, provedené důkazy správně hodnotil a dovodil z nich správný právní závěr o existenci přihlášených pohledávek, včetně práva na oddělené uspokojení pohledávek ve výši uvedené ve výroku rozsudku“. Přitakal především zjištěním soudu prvního stupně, podle kterých původní žalobkyně do konkursu vedeného na majetek úpadkyně přihlásila pohledávku ze smlouvy o úvěru ze dne 3. dubna 1992 (dále jen „první smlouva o úvěru“), a to nesplacenou jistinu ve výši 30,000.000,- Kč, včetně úroku z úvěru po lhůtě splatnosti, jehož výše ke dni 17. září 1997 činila 38,372.135,01 Kč a debetu na běžném účtu k témuž datu ve výši 116,50 Kč, jakož i pohledávku ze smlouvy o úvěru ze dne 2. ledna 1996 (dále jen „druhá smlouva o úvěru“) v rozsahu nesplacené jistiny 18,450.000,- Kč, úroku z úvěru po lhůtě splatnosti ke dni 17. září 1997 v částce 1,276.698,84 Kč a sankčních úroků vyčíslených ke stejnému datu částkou 742.200,- Kč, včetně nároku na oddělené uspokojení pohledávky z posledně uvedené smlouvy z titulu zástavního práva vzniklého podle zástavní smlouvy ze dne 14. října 1993 (dále jen „zástavní smlouva“). Námitku promlčení uplatněnou žalovaným co do nároku vycházejícího z první smlouvy o úvěru shledal neopodstatněnou, když dlužnice (pozdější úpadkyně) tento závazek opakovaně uznala (viz písemné uznání závazku ze dne 14. března 1995 učiněné právním předchůdcem úpadkyně L. m., státním podnikem a písemné „převzetí závazku“ ze dne 9. července 1996). Přitom uzavřel, že dlužnice závazek uznala jak co do právního důvodu, tak co do výše (a to i v části týkající se úroků z úvěru), s tím, že oba právní úkony odpovídají požadavkům ustanovení § 323 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Jako nedůvodnou posoudil odvolací soud rovněž výhradu žalovaného ohledně „správnosti výše úroků“ (blíže nekonkretizovanou), když s odkazem na výsledky provedeného dokazování dovodil, že žalobkyně v tomto směru „nepožaduje více, než bylo dohodnuto nebo zákonem stanoveno“. Konečně odvolací soud shledal věcně správným i závěr soudu prvního stupně, pokud jde o uplatněné právo na oddělené uspokojení, opírající se o zástavní smlouvu (zástavní právo ke sporným nemovitostem bylo do katastru nemovitostí vloženo s účinností od 6. prosince 1993). Přitom odkázal na ustanovení § 299 odst. 1 obch. zák. (v rozhodném znění), které určovalo, že zástavní právo lze zřídit na dobu určitou, do určité výše a pro určitý druh pohledávek, které vzniknou zástavnímu věřiteli vůči dlužníku v budoucnu. Námitku neplatnosti zástavní smlouvy, založenou na argumentaci ustanovením § 45 odst. 8 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zákona č. 224/1994 Sb., odvolací soud nepovažoval za důvodnou, a to vzhledem k datu vzniku zástavního práva (6. prosince 1993), když „toto zákonné ustanovení se nemůže vztahovat na majetek již zastavený před účinností tohoto zákona“, nehledě k tomu, že žádný z účastníků nepředložil v řízení důkaz o tom, že zastavené nemovitosti byly „zařazeny v privatizačním projektu“. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, považuje jej po právní stránce za zásadně významný [tj. dovolávaje se přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“] a namítaje existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci. Dovolatel odvolacímu soudu zejména vytýká, že „fakticky prominul zmeškání lhůty k zahájení incidenčního sporu, což ustanovení § 66b odst. 4 ZKV nepřipouští, že připustil zatížení majetku zástavním právem, aniž k tomu dala souhlas vláda České republiky ve smyslu ustanovení § 14a zákona č. 224/1994 Sb. a že neprovedl navržený důkaz, jenž by prokázal, zda dodatečně nalezené uznání dluhu skutečně podepsal ředitel původního dlužníka (L. m., státního podniku). Dovolatel akcentuje, že výzva k podání žaloby byla „dodána“ na adresu, kterou původní žalobkyně uvedla v přihlášce do konkursního řízení, přičemž pošta doručila výzvu na tuto adresu, avšak nikoli A. P., a. s., nýbrž G. C. B., a. s., která „převzala banku i síť poboček A., když došlo k rozdělení A. v rámci nucené správy na zdravou část předanou G. C. B., a. s. a ostatní ponechaný A. P., a. s. v likvidaci“. Podle názoru dovolatele „soud připustil v rozporu s občanským soudním řádem, že datem doručení byl den, kdy si výzvu údajně mezi sebou předali zástupci obou částí původní Agrobanky, nikoli datum uvedené na doručence“. S poukazem na ustanovení § 14a zákona č. 224/1994 Sb. dovolatel dále zdůrazňuje, že „k zatížení zástavním právem vyžaduje“ souhlas vlády České republiky, přičemž v této souvislosti vyslovuje přesvědčení, podle něhož „k zatížení majetku došlo teprve uzavřením nové úvěrové smlouvy, na kterou byla bez souhlasu vlády aplikována původní zástavní smlouva“. Konečně dovolatel zpochybňuje správnost postupu odvolacího soudu, pokud jde o neprovedení navrženého důkazu výslechu svědka (ředitele státního podniku, jenž měl „údajně“ podepsat uznání dluhu). Přitom „doplňuje“, že změnu v osobě dlužníka, ani korespondence, z níž vyplývá, že „nástupce dlužníka ví o takovém závazku“, nelze zaměnit s výslovným uznáním dluhu, které má vliv na běh promlčení lhůty. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a „rozhodl, že se žaloba … nepřipouští“ nebo aby rozhodl, že se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně, považujíc dovolání za nepřípustné, navrhuje jeho odmítnutí. Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z usta