29 Odo 539/2003 — Nejvyšší soud

29 Odo 539/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 1. 2005 Spisová značka:29 Odo 539/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.539.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 80 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb. § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 80 písm. c) předpisu č. 116/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 539/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně T. a. s., proti žalované G. B. CR s. r. o., zastoupené, advokátem, o určení existence pohledávky a neplatnosti právních úkonů, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 83 C 205/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. listopadu 2002, č. j. 15 Co 186/2002 – 103, takto: I. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. listopadu 2002, č. j. 15 Co 186/2002 – 103, co do určení existence pohledávky žalobkyně za žalovanou ve výši 730.069,80 Kč, se odmítá. II. Ve zbytku se dovolání zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. března 2002, č. j. 83 C 205/2001 – 78, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že: - „sporná pohledávka, kterou nárokuje žalobkyně za žalovanou ze smlouvy o nájmu z 26. ledna 1998, uplatněná žalobkyní v celkové výši 730.069,80 Kč formou faktury č. 723443 včetně specifikace z 13. prosince 2000 se splatností 28. prosince 2000, je po právu - je existentní“ (bod I. výroku); - „dodatek č. 1 ke smlouvě o nájmu ze dne 26. ledna 1998 uzavřený mezi žalobkyní a nájemkyní P.-C. CR s. r. o dne 10. února 1999 (dále též jen „dodatek č. 1“), je neplatný“ (bod II. výroku); - „listina označená jako „Výpověď smlouvy o nájmu“, vyhotovená nájemkyní P. C. CR s.r.o., z 25. února 2000, doručená žalobkyni dne 28. února 2000 (dále též jen „výpověď z nájmu“), je neplatná“ (bod III. výroku). Soud prvního stupně uzavřel, že co do požadavku na určení existence pohledávky ve výši 730.069,80 Kč (z titulu nájemného za dobu od 1. března 1998 do 31. května 2000) nemá žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a je nutno se domáhat ochrany žalobou na plnění. Žaloba nemůže mít preventivní charakter, jelikož tvrzené právo již bylo porušeno a žalobou nemůže být vytvořen ani pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu, jímž by se předešlo případným dalším žalobám na plnění. Naléhavý právní zájem byl naopak podle okresního soudu dán pro určení neplatnosti dodatku č. 1 a výpovědi z nájmu; žádný z těchto právních úkonů však neplatným neshledal. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. listopadu 2002, č. j. 15 Co 186/2002 – 103, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Co do určení existence pohledávky odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně o neexistenci naléhavého právního zájmu na takovém určení, neboť lze žalovat na zaplacení žalobkyní tvrzené dlužné částky. Ohledně požadavku na určení neplatnosti dodatku č. 1 odvolací soud oproti soudu prvního stupně uzavřel, že ani zde nemá žalobkyně na uvedeném určení naléhavý právní zájem. Je tomu tak proto, že dodatek č. 1 modifikuje nájemní smlouvu pouze v určitém omezeném rozsahu a za této situace otázka, zda dodatek je či není platný, nemůže mít sama o sobě vliv na právní postavení žalobkyně. Hodnocení platnosti dodatku bez hodnocení platnosti samotné nájemní smlouvy nelze provést. K otázce (ne)platnosti výpovědi z nájemní smlouvy odvolací soud poznamenal, že nelze žalovat na určení neplatnosti úkonu; pokud žalobkyně takový žalobní požadavek vznesla, pak nejde o žalobu na určení existence práva nebo právního vztahu. Rozhodnutí o platnosti či neplatnosti výpovědi z nájemní smlouvy též nemá vliv na právní postavení žalobkyně, a zde tak rovněž není splněna podmínka existence naléhavého právního zájmu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolatelka odvolacímu soudu konkrétně vytýká, že se nikterak nevypořádal s její námitkou stran chybějící doložky o vyšším úředním ověření (superlegalizaci) jak ze strany Ministerstva zahraničních věcí Nizozemí, tak rovněž chybějící doložky ze strany Velvyslanectví ČR v Haagu. Obě tyto doložky způsobují neplatnost listiny, o niž soudy opřely svá rozhodnutí, a to ve smyslu ustanovení § 52 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Tím, že se odvolací soud touto námitkou vůbec nezabýval a v odůvodnění rozhodnutí neuvedl, proč tak neučinil, porušil podle dovolatelky ustanovení § 132 o. s. ř., článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i článek 90 Ústavy České republiky. Podle přesvědčení dovolatelky se soudy zcela neodůvodněně ztotožnily s tvrzením žalované, že zápisem V. N. (jako jednatele) do obchodního rejstříku byla neplatnost cizozemské listiny zhojena. Dovolatelka rovněž kritizuje jako nesprávný závěr odvolacího soudu o neexistenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Podle jejího názoru pohledávku je třeba pojímat jako její kvalifikované právo vůči žalované vyplývající ze sporného závazkového právního vztahu, u kterého je zcela prokazatelně dán „a priori“ naléhavý právní zájem, a to již pohledávkou samotnou. Rozhodnutí soudů obou stupňů pokládá za vadná i proto, že nelze „paušálně“ a schematicky odmítnout žalobkyni její právo na soudní ochranu jen proto, že nežaluje na „plnění“, ale toliko na určení existence sporné pohledávky. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v této věci. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. V rozsahu v němž dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu co do určení existence pohledávky žalobkyně za žalovanou ve výši 730.069,80 Kč, je nelze podřadit případům uvedeným v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. pod písmeny a/ a b/. Oproti očekávání dovolatelky není dovolání přípustné ani dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř.). Dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu pak má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Jak přitom Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ni v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Závěry formulované v předchozím odstavci se pro danou věc prosadí pře