29 Odo 760/2003 – Nejvyšší soud

29 Odo 760/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně T., v. o. s., proti žalovanému JUDr. M. B., advokátovi, jako správci konkursní podstaty úpadkyně A., spol. s r. o., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 22 Cm 22/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2003, č. j. 4 Cmo 201/2001-34, takto: I. Dovolání žalobkyně proti druhému výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2003, č. j. 4 Cmo 201/2001-34, o nákladech odvolacího řízení a dále v rozsahu, v němž odvolací soud prvním výrokem svého rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení,  se odmítá. II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2003, č. j. 4 Cmo 201/2001  34, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. května 2001, č. j. 22 Cm 22/2000-16, se v rozsahu, ve kterém jimi bylo rozhodnuto o žalobě o vyloučení staveb označených jako občanská vybavenost na parcelách číslo 227/58, 227/59, 229/11 a 229/13, zapsaných na listu vlastnictví číslo 1038, pro katastrální území L., obec P., ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně A., spol. s r. o., a v závislých výrocích o nákladech řízení, zrušují a věc se v této části vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. III. Ve zbytku se dovolání zamítá. O d ů v o d n ě n í: Žalobou podanou 5. května 2000 se žalobkyně T., v. o. s. (tehdy pod obchodním jménem Q. R. v. o. s.) vůči žalovanému JUDr. M. B., jako správci konkursní podstaty úpadkyně A., spol. s  r. o. (dále též jen „úpadkyně“), domáhala určení, že nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 1038 pro katastrální území L., obec P., jako: Vlastnictví stavby 227/58                                         občanská vybav.                 Pozemek jiného vlastníka 227/59                                         občanská vybav.                 Pozemek jiného vlastníka 229/13    čp. 137                         občanská vybav.                 Pozemek jiného vlastníka Vlastnictví pozemku a stavby 226/6       133 m2    čp. 1336           zastavěná plocha, ost. stav. objekt 229/10     453 m2                             zastavěná plocha, občanská vybav. 229/11        12 m2                            zastavěná plocha, občanská vybav. 229/12   1.256 m2   čp. 1337           zastavěná plocha, občanská vybav. Vlastnictví pozemku 226/1        217 m2                                ostatní plocha, jiná plocha 226/4        114 m2                                ostatní plocha, jiná plocha 226/5        768 m2                                ostatní plocha, jiná plocha 229/5          84 m2                                ostatní plocha, jiná plocha 229/18      418 m2                                ostatní plocha, jiná plocha se vylučují z konkursní podstaty úpadkyně a do této konkursní podstaty „se nezapisují“. Žalobu odůvodnila tím, že pozdější úpadkyně uzavřela s K. b., a. s. (dále též jen  „banka“) dvě smlouvy o úvěru. První z nich, ze dne 30. dubna 1997, č. 50633, zněla na částku 68,000.000,- Kč (dále též jen „úvěrová smlouva č. 1“), druhá, ze dne 17. února 1998, č. 036098200041, pak na částku 6,000.000,- Kč. (dále též jen „úvěrová smlouva č. 2“). K zajištění plnění z obou úvěrových smluv pak banka uzavřela (jako zástavní věřitelka) s pozdější úpadkyní (jako se zástavkyní) celkem tři zástavní smlouvy. První z nich, ze dne 12. května 1997, č. Z/028/97 (dále též jen „zástavní smlouva č. 1“), se týkala zajištění úvěru z úvěrové smlouvy č. 1 a  předmětem zástavního práva (zástavou) byly výše označené nemovitosti. Druhá zástavní smlouva ze dne  6. února 1998, č. 036097605633 (dále též jen „zástavní smlouva č. 2“), se opět týkala zajištění úvěru z úvěrové smlouvy č. 1 a  zástavou byly opět výše označené nemovitosti (šlo o tutéž zástavu). Třetí zástavní smlouva ze dne  17. února 1998, č. 03098600041 (dále též jen „zástavní smlouva č. 3“), se týkala zajištění úvěru z úvěrové smlouvy č. 2 a  také zde byly zástavou tytéž nemovitosti. Vklad zástavního práva podle uvedených zástavních smluv do katastru nemovitostí byl povolen v případě zástavní smlouvy č. 1 dne 14. května 1997, pod č. j. V2 1162/97, v  případě zástavní smlouvy č. 2 dne 25. února 1998, pod č. j. V2 - 962/98 a v případě zástavní smlouvy č. 3 dne 25. února 1998, pod č. j. V2 - 963/98. Notářským zápisem ze dne 25. května 1998, sp. zn. N 108/98, NZ 108/98 (dále též jen „notářský zápis“), se pak banka (jako zástavní věřitelka)  zástavního práva k nemovitostem vzdala. Na základě těchto žalobních tvrzení žalobkyně usuzovala, že k zajištění jedné a téže pohledávky nelze platně zřídit dvě na sobě nezávislá zástavní práva k jedné nemovitosti (k téže zástavě), k čemuž podle ní došlo v případě zástavního práva zřízeného podle zástavní smlouvy č. 2. Z toho, že notářským zápisem se zástavní věřitelka výslovně vzdala zástavního práva vloženého do katastru nemovitostí podle zástavní smlouvy č. 1 (specifikovaného výší celkového dluhu z obou úvěrových smluv), žalobkyně usuzuje, že zástavní věřitelka  se takto vzdala i „duplicitního“ zástavního práva podle zástavní smlouvy č. 2. Zástavní smlouva č. 3 je podle žalobkyně od počátku částečně neplatná, a to proto, že občanský zákoník předpokládá zástavu celé věci, nikoliv její části. Část věci podle žalobkyně nelze - se zřetelem k § 151a občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a k zákonu o dražbách (správně zákon č. 26/2000 Sb.,  o veřejných dražbách) platně zastavit, neboť s výjimkou ideálního podílu na věci nelze prodat část zástavy jako věci. Vzhledem k tomu, že došlo k zastavení pouze částí nemovitostí (občanské vybavenosti na p. č. 227/58, 227/59, 229/11 a 229/13), které netvoří  dohromady společnou věc (ve smyslu § 119 obč. zák. jednu stavbu spojenou se zemí), nemohlo podle zástavní smlouvy č. 3 vzniknout ani zástavní právo na celé věci. Ze stejných příčin pokládá žalobkyně za částečně neplatné i zástavní smlouvy č. 1 a 2. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. května 2001, č. j. 22 Cm 22/2000-16, zamítl žalobu na vyloučení nemovitostí „zapsaných na listu vlastnictví č. 1038 pro katastrální území L., obec P.“ z konkursní podstaty úpadkyně (bod I. výroku) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalovaný správce  konkursní podstaty úpadkyně nemovitosti, o jejichž vyloučení jde, vlastnicky náležící žalobkyni (zástavní dlužnici)  postupem dle § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) oprávněně zapsal do konkursní podstaty úpadkyně (osobní dlužnice). Soud měl za prokázané, že k nemovitostem bylo zřízeno několik zástavních práv, přičemž banka (zástavní věřitelka) se vzdala pouze zástavního práva vloženého do katastru nemovitostí na základě zástavní smlouvy č. 1, nikoli však později zřízených zástavních práv (vložených do katastru nemovitostí na základě zástavních smluv č. 2 a 3), která jsou nadále vedena ve výpisu z katastru nemovitostí. Neztotožnil se ani s námitkou žalobkyně, že k téže nemovitosti nelze platně smluvně zřídit dvě zástavní práva případně, že „vzdání se jednoho z duplicitních zástavních práv má za následek i zánik dalšího zástavního práva k téže nemovitosti“, s tím, že „toto konstatování nemá žádnou právní oporu“. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. března 2003, č. j. 4 Cmo 201/2001-34, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok), uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1.040,- Kč (druhý výrok) a proti svému rozhodnutí připustil (odkazuje na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“) dovolání (třetí výrok). Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že zástavní práva k nemovitostem byla zřízena platně, přičemž vzdání se jednoho ze zástavních práv nemá vliv na existenci práva zbývajícího. Opačný závěr podle něj nemá oporu v právních předpisech, „když popsaný postup není výslovně vyloučen“. Zástavní smlouvy byly uzavřeny platně v návaznosti na smlouvy úvěrové a nemovitosti byly proto do konkursní podstaty zapsány právem. Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti prvnímu i druhému výroku rozsudku) podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o třetí výrok napadeného rozsudku, namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že jsou dány dovolací důvody dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.). Konkrétně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval tím: 1) Zda lze platně k jedné pohledávce a k jedné nemovitosti (respektive ke stejným nemovitostem) smluvně zřídit dvě zástavní práva? 2) Zda tato práva jsou