3 Tdo 1077/2020

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 56 T 9/2012, byl pod bodem A. výroku o vině obviněný A. J. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a to pro jednání podrobně popsané pod body I.1-6, II.1, II.3, II.5-6, III.1-5, III.7-8 výroku o vině, jímž se podílel na způsobení škody ve výši 175.506.179 Kč, přičemž jednání bezprostředně směřovalo ke způsobení škody ve výši 47.126.166 Kč; obviněný J. K. byl uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen „tr. zákon“), dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona, a to pro jednání podrobně popsané pod body III.2-6 výroku o vině, jímž se podílel na způsobení škody ve výši 5.735.780 Kč, přičemž jednání bezprostředně směřovalo ke způsobení škody ve výši 1.585.980 Kč; a obviněný F. N. byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a to pro jednání podrobně popsané pod body I.1-6 a II.1-7 výroku o vině, jímž se podílel na způsobení škody ve výši 380.796.156 Kč, přičemž jednání bezprostředně směřovalo ke způsobení škody ve výši 45.127.500 Kč.

Podle § 44 tr. zákoníku bylo ve vztahu k obviněnému A. J. upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 56 T 7/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 9 To 94/2016, a dále ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 7 T 84/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 3 To 31/2011.

Obviněný J. K. byl podle § 148 odst. 3 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle § 58 odst. 1 tr. zákona k § 59 odst. 1 tr. zákona byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.

Obviněný F. N. byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 2 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.

Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému F. N. uložen peněžitý trest v celkové výměře 2.000.000 Kč, skládající se 400 denních sazeb ve výši 5.000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou (2) let.

Dále bylo rozsudek rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných M. B., nar. XY, M. D., nar. XY, J. F., nar. XY, O. L., nar. XY, L. M., nar. XY, M. N., nar. XY, Z. P., nar. XY, a P. Š., nar. XY.

Současně byli pod bodem B. výroku o vině obvinění A. J. a F. N. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 28. 5. 2012, sp. zn. KZV 409/2012, pro jednání, v němž byl u obviněného A. J. spatřován zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (bod II.5a), a u obviněného F. N. zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (body I.1-18, II.5a) a zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (bod IV.).

Dále byli podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 28. 5. 2012, sp. zn. KZV 409/2012, I. B., nar. XY, P. B., nar. XY, T. B., nar. XY, M. D., nar. XY, V. H., nar. XY, R. K., nar. XY, J. K., nar. XY, M. K., nar. XY, A. N., nar. XY, L. N., nar. XY, V. P., nar. XY, O. P., nar. XY, K. P., nar. XY, J. R., nar. XY, V. R., nar. XY, F. S., nar. XY, D. V., nar. XY, V. V., nar. XY, P. V., nar. XY, J. Z., nar. XY.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 56 T 9/2012, podali obvinění A. J., J. K. a F. N., stejně jako obviněný M. B. a obhájce obviněného M. D., který byl stíhán jako uprchlý, odvolání. Odvolání podal i státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, a to v neprospěch obviněných A. J., M. B. a L. M., ve vztahu k němuž bylo odvolací řízení vyloučeno k samostatnému projednání a rozhodnutí, F. N. a P. Š., kdy tato odvolání zaměřil v neprospěch těchto obviněných do výroku o trestu a dále státní zástupce podal odvolání i proti zprošťujícímu výroku rozsudku v neprospěch obviněných M. D. a D. V., kdy ve vztahu k tomuto obviněnému zaměřil své odvolání pouze do zprošťujícího výroku rozsudku ohledně skutku (dílčího útoku) pod bodem II.5 rozsudku nalézacího soudu.

O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 3 To 1/2018, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce v neprospěch obviněných rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 56 T 9/2012, částečně zrušil ve výrocích o trestech u obviněných A. J. a F. N., stejně jako u obviněných M. B. a P. Š., a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 56 T 9/2012, u obviněných A. J., F. N., M. B. a P. Š. zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku: - obviněného A. J. za tento zločin a zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 7 T 84/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 3 To 31/2011, podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu 10 (deseti) let. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 7 T 84/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 3 To 31/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu; - obviněného F. N. odsoudil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest v počtu 400 denních sazeb při výši denní sazby 5.000 Kč, celkem ve výměře 2.000.000 (dva miliony) Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku; - dále nově rozhodl o trestu spoluobviněných M. B. a P. Š.

Odvolání státního zástupce v neprospěch obviněných M. D. a D. V. do zprošťujícího výroku rozsudku a odvolání obviněných A. J., J. K., F. N., M. B., a obhájce obviněného M. D. byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 3 To 1/2018, podali obvinění A. J., J. K. a F. N. dovolání.

Obviněný A. J. v rámci svého dovolání (č. l. 30816–30819) uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., maje za to, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, neboť došlo k uložení souhrnného trestu pouze ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 7 T 84/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 3 To 31/2011, přičemž soud opomněl, že uvedený rozsudek byl v době konání veřejného zasedání nepravomocně v návaznosti na ukládání souhrnného pětiletého trestu odnětí svobody v jiném řízení zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 40 T 13/2014, který nabyl právní moci dne 19. 6. 2019, poté, co vzal své odvolání proti tomuto rozsudku zpět. Nastala tak paradoxní situace, kdy mu byly pravomocně uloženy dva vedle stojící souhrnné tresty v trvání pěti a šesti let k současně rušenému trestu ukládanému v řízení před Krajským soudem v Praze ve věci sp. zn. 7 T 84/2009, což je samozřejmě nepřípustné a je třeba z hlediska dovolacího soudu dovodit jen na podkladě tohoto zjištění, že mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští. Kromě toho pak odvolací soud nesprávně nevzal v úvahu, že mu byl uložen další samostatný trest v trvání 6 let a 8 měsíců, a to rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 50 T 11/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2018, sp. zn. 6 To 48/2017, přičemž ve vztahu k dovolateli dospěl k závěru, že se nejedná o souběh, ale o recidivu (viz bod 25. napadeného rozsudku), zatímco ve vztahu ke spoluobviněnému P. Š. dospěl k závěru o souhrnnosti. Nesouhlasí se závěry stran tzv. nepravé recidivy ve smyslu ustanovení § 43 odst. 4 tr. zákoníku, protože v řízení před Krajským soudem v Praze ve věci sp. zn. 7 T 84/2009 byl odsuzující rozsudek vydán dne 7. 12. 2010, a skutek vyslovený rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2016 ve věci sp. zn. 50 T 11/2015 byl podle výroku o vině spáchán podáním daňového přiznání za měsíc prosinec 2010 dne 25. 1. 2010 poté, co měli obvinění – dovolatel a Š. ještě předtím získat projektovou dokumentaci na výstavbu fotovoltaické elektrárny (srov. návětí výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2016). Daný skutek tedy bezesporu započal předtím, než byl v řízení před Krajským soudem v Praze ve věci sp. zn. 7 T 84/2009 vyhlášen rozsudek, a jen to, že skutek byl dovršen podáním daňového přiznání dne 25. 1. 2011, již existenci nepravé recidivy nemůže založit. Z tohoto důvodu lze konstatovat, že skutek popsaný v napadeném rozsudku a skutek popsaný v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2016 se sbíhají a měl za ně proto být ukládán jeden souhrnný trest. Obviněný má současně za to, že modifikací výše trestu nebyla dostatečně kompenzována nepřiměřená délka řízení. Uvedl, že trestná činnost podle napadeného rozsudku probíhala mezi lety 1999 až 2003, tedy její časový odstup od vyhlášení rozsudku činil 17 až 20 let, přičemž délka celého trestního řízení činila 17 let, z toho 11 let připadá na přípravné řízení a 6 let na řízení před soudem.

Ve vztahu ke skutku popsaném pod bodem I.2 obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když skutková věta výroku o vině trpí takovou obecností, že není vůbec jasné, zda byla naplněna objektivní stránka trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, resp. zda popsaným jednáním byl či nebyl spáchán trestný čin, zda byl spáchán ve spolupachatelství nebo v jiné formě trestné součinnosti (např. v podobě účastenství). Podotýká, že ve výroku o vině se také objevují dvě alternativy. Podle jedné z nich (např. útok III.11) měl dovolatel s dalšími osobami jednat bez vědomí statutárních orgánů daných společností, v druhé alternativě je pak za „vystavení nebo nechání vystavení“ faktur odsuzován společně se statutárními orgány dané společnosti (např. útok II/5). Má za to, že obecnost ve výroku neodpovídá zásadě individuální trestní odpovědnosti, když v důsledku nadužívání množného čísla není vůbec zřejmé, jakým způsobem a jakým konkrétním vlastním jednáním se měl na trestné činnosti podílet. V rozsudku zcela absentují jednoznačná skutková zjištění, kdy soud toliko mechanicky opisuje obsah provedených důkazů. Následně obviněný pod body 7. až 13. III. části příkladem vyjmenovává skutkové okolnosti, plynoucí z odůvodnění odsuzujících rozsudků obou soudů, které se týkají konkretizace jím poukazované výrokové absence vyjádření jeho konkrétního zapojení do společné trestné činnosti, maje za to, že tyto nebyly v řízení prokázány. Soudu odvolacímu pak vytýká, že rovněž bez bližších časových, místních a osobních souvislostí uvedl, že jeho zapojení spočívalo „ve výběrech hotovosti“, které učinil buď osobně, nebo s využitím dalších jím ovládaných osob. Přestože nebyl obžalobou viněn z organizátorství trestného činu a ani jeho jednání nebylo takto soudem nalézacím kvalifikováno, byl neoprávněně a bez skutkového zdůvodnění za organizátora označen odvolacím soudem, přičemž tato skutečnost mu byla k tíži při ukládání relativně vysokého trestu. Domnívá se tedy, že takto obecně koncipovaný skutek, byť i velmi kuse doplňovaný odůvodněním rozsudků obou ve věci činných soudů, lze jen stěží z hlediska hmotného práva v dovolacím řízení přezkoumat a jako takový by měl být dovolacím soudem zrušen, neboť je z dovolatelovi strany chybně, resp. předčasně kvalifikován jako spolupachatelství trestného činu a v dovolacím řízení tak nemůže obstát. Soud totiž nemůže rezignovat na jasnost a konkrétnost svých skutkových zjištění tím, že takřka celý výrok o vině pojme zjednodušujícím způsobem v množném čísle bez uvedení konkrétních rolí a provedených činností jednotlivých pachatelů, čímž nejen zcela znemožní jasné rozpoznání těchto rolí, ale také obviněným znemožní jejich řádnou obhajobu, neboť jen stěží mohou své obhajovací námitky zaměřovat proti obecným skutkovým údajům.

S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popřípadě aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a shodný příkaz učinil tomuto soudu.

Obviněný J. K. v rámci svého dovolání (č. l. 30803–30809) uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně i přesto, že byl v předcházejícím řízení dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když napadené rozhodnutí, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, spočívají na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a současně bylo proti dovolateli vedeno trestní stíhání, ačkoliv toto bylo z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. nepřípustné, tedy dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Obviněný úvodem zrekapituloval dosavadní průběh řízení, a to včetně řízení přípravného. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že odvolací soud se zcela nedostatečně vypořádal s námitkami vznesenými v rámci odvolání, přičemž má za to, že jeho odvolací námitky byly zcela po právu, a že problém spočívá zejména v tom, že nedošlo k naplnění všech znaků trestného činu, neboť absentuje stránka objektivní. Soud prvního stupně se musel vypořádat s tím, že dovolatel byl na jednu stranu jednatelem společnosti C. (avšak pouze jedním ze dvou jednatelů, kteří mohli jednat samostatně), přičemž mu však nelze žádné aktivní jednání prokázat. Z provedených důkazů bylo zjevné, že ve vztahu k vystaveným fakturám vždy aktivně jednal spoluobviněný M. B., což vyplývá jak z listinných důkazů, které zpravidla obsahují jeho podpis (faktury, podkladní doklady, smlouvy, daňová přiznání), tak i z výpovědi většiny svědků. Pouze spoluobvinění J. F. a M. B. ve svých výpovědích uvedli, že dovolatel rovněž „o všem věděl“. Žádné aktivní jednání mu však nepřipisují. Soud mu tak nemohl v rámci výroku o vině přičítat žádné konkrétní, resp. samostatné jednání, proto ve výrokové větě užívá pro označení jednání dovolatele pouze obecné a vágní formulace. V rámci skutku III.2 nalézací soud zcela pominul, že daňová přiznání musela vyhotovit konkrétní osoba, kterou však v žádném případě nebyl dovolatel, soudy však automaticky toto jednání přičítají k tíži oběma členům kolektivního statutárního orgánu společnosti C. Popírá, že by fiktivní faktury vyhotovil či k jejich vyhotovení dal příkaz, ostatně žádný ze slyšených svědků či spoluobviněných neuváděl, že by se snad na takovém postupu s dovolatelem dohodl. To platí i pro další jemu za vinu kladené skutky, kdy však v některých případech mu bylo kladeno za vinu nejen krácení daně na vstupu, kdy si společnost C. nechala vystavit fiktivní faktury, nýbrž i na výstupu, kdy vystavovala fiktivní faktury přímo společnost C. (skutek pod bodem III.5).

Obviněný dále uvedl, že soud selhal při posuzování otázky, zda vůbec v důsledku řetězce událostí popsaného v rozsudku vznikla škoda na dani, případně v jaké výši. Dovolatel je přesvědčen o tom, že soud prvního stupně při vyčíslení způsobeného daňového úniku nepostupoval dostatečně transparentně, neboť v některých případech není možno z jeho rozsudku vyčíst, které částky a z jakého titulu pro svůj výpočet použil, jakkoliv poukazuje na dva provedené znalecké posudky. Znalecký posudek vypracovaný Ing. Jarmilou Císařovou obsahuje četné chyby, na které poukázal tento soud již ve svém odsuzujícím rozsudku. Revizní znalecký posudek, zpracovaný ústavem, společností JHI APPRAISALS – znalecký ústav, s. r. o., se pak zaměřuje toliko na polemiku s původním posudkem a sám nepřichází s novými znaleckými zjištěními. Samotné posouzení, zda došlo ke zkrácení daně, a případně v jaké výši, je však otázkou skutkovou a právní, se kterou se musí vypořádat sám nalézací soud, přičemž ani vypracovaný znalecký posudek jej nezbavuje odpovědnosti za správnost jeho zjištění. Obviněný v bodech 45. až 55. části VI. konkretizuje důkazní a skutková zjištění, kdy zpochybňuje způsob vyčíslení daňového úniku.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že trestní stíhání vůči jeho osobě bylo nepřípustné z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. Odvolacímu soudu vyčítá, že jeho účast na rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, č. 1/2013 Sb. (dále jen „amnestie“) neposoudil správně, a že jeho trestní stíhání mělo být podle § 223 odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zastaveno. Uvedl, že jeho osoby týkající se článek II. amnestie působí i nadále poměrně značné výkladové problémy, přestože se dovolací soud v několika případech výkladem tohoto ustanovení zabýval, a to konkrétně ve svých rozhodnutích pod sp. zn. 8 Tdo 994/2013 a sp. zn. 8 Tdo 661/2013. Má však za to, že danou problematiku zcela nevyčerpal. V kontextu s dále presentovanými teoretickými východisky uvedeného právního institutu zdůraznil, že při jeho výkladu nelze vycházet z obecných zásad trestního práva, neboť stojí vně systému hmotného a procesního práva trestního. Vynětí osob, proti kterým bylo vedeno řízení za podmínek § 302 a násl. tr. ř., z článku II. amnestie shledává problematickým, neboť není zřejmé, do jaké míry směřovala vůle prezidenta republiky vyjmout takové osoby z amnestie. Zda by tedy pro jejich vynětí postačovalo, byli-li uprchlí po jakoukoliv dobu v průběhu trestního stíhání nebo zda naopak nejsou vyňati z amnestie v případě, že proti nim není vedeno řízení jako proti uprchlým v době vyhlášení amnestijního rozhodnutí ve Sbírce zákonů. V dovolatelově případě bylo zahájeno jeho trestní stíhání v roce 2003, přičemž v okamžiku, kdy rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii nabylo účinnosti, již trvalo 9 let, přičemž nad rámec předmětu trestního řízení mu byly v roce 2007 a 2008 tzv. dosděleny další skutky, přičemž policejní orgán nemusel rozšiřovat jeho trestní stíhání, ale mohl zahájit jeho další trestní stíhání v novém řízení. Má za to, že smyslem článku II. amnestie bylo zastavit trestní řízení, která od okamžiku jejich zahájení trvala nepřiměřeně dlouho a která i v kontextu judikatury Evropského soudu pro lidská práva zakládala porušení práv účastníků na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). V tomto ohledu spadá trestní stíhání jeho osoby do kategorie těch, která jsou touto vadou dotčena. Celková doba vedení předmětného trestního stíhání tak činila 15 a půl roku, přičemž dovolatel žádným způsobem nezavdal příčinu pro průtahy v řízení, trestnímu stíhání se nijak nevyhýbal a nečinil žádné obstrukce. Není tak dán důvod, proč by měl být z působnosti amnestie vyňat.

Obviněný má tedy za to, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze obsahuje celou řadu chyb a vad, které záleží v nesprávném právním posouzení otázky účasti na amnestii prezidenta republiky, stejně jako i otázek klíčových pro meritorní rozhodnutí. Zejména, že v popisu jednotlivých skutků absentuje jednání dovolatele, které by bylo možno považovat za relevantní z hlediska trestního práva hmotného. Vyslovuje domněnku, že je v podstatě trestán za to, že byl členem statutárního orgánu společnosti C. a je fakticky dovozována jeho spoluodpovědnost za výlučné jednání jiného, což se obecné soudy pokusily zastřít dostatečně vágní formulací skutků, které – zjednodušeně řečeno – spočívají v jeho pasivitě za situace, kdy neměl povinnost konat. Stejně nedbale pak obecné soudy přistoupily k hodnocení vzniku úniku na dani, kdy ve vztahu k jeho osobě maximalizovaly možnou škodu, přičemž mu však přičítají k tíži i daňový únik v těch případech, v nichž ve skutečnosti žádná daňová povinnost společnosti C. nevznikla; či hypoteticky vzniknout mohla, avšak soud k takové teoretické možnosti neprovedl žádné důkazy, které by byly způsobilé takovou tezi potvrdit, či vyvrátit.

S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 3 To 1/2018, ve vztahu k jeho osobě v plném rozsahu zrušil, a to včetně předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 56 T 9/2012, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný F. N. v rámci svého dovolání (č. l. 30894–30898) uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., maje za to, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a ve veřejném zasedání. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje obviněný ve skutečnosti, že se hlavní líčení, vyjma hlavního líčení dne 6. 2. 2017, a veřejná zasedání konala v rozporu se zákonem v jeho nepřítomnosti, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna, čímž byl zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Uvedl, že u hlavního líčení dne 6. 2. 2017 odmítl vypovídat a požádal, aby bylo hlavní líčení konáno v jeho nepřítomnosti. Očekával však, že bude k dalšímu hlavnímu líčení předvolán, či bude alespoň o jeho konání vyrozuměn, což se však nestalo, a následujících 15 hlavních líčení proběhlo zcela bez jeho vědomí, kdy nebyl ani k jednomu z nich předvolán či o něm vyrozuměn. A to jak ze strany soudu, tak ze strany právního zástupce. Nebyly tak splněny podmínky zakotvené v ustanovení § 202 tr. ř. a dovolatel byl postupem soudu zkrácen na svých právech. O veřejném zasedání nebyl rovněž vyrozuměn, přičemž mu bylo soudem zasíláno na nesprávnou adresu, resp. nebylo mu zasíláno na novou adresu trvalého bydliště, kterou měl již od roku 2018.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný namítl, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. nepřípustné. Je přesvědčen, že se na jeho osobu v plném rozsahu vztahovala amnestie, konkrétně pak článek II., podle kterého byla zastavena trestní stíhání, od jejichž zahájení k 1. 1. 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let. Trestní stíhání proti jeho osobě bylo zahájeno v roce 2003, tedy v okamžiku, kdy aboliční rozhodnutí prezidenta republiky nabylo účinnosti, trvalo již déle než 9 let. Jelikož byl stíhán pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za který lze uložit trest odnětí svobody na pět až deset let, jsou obě podmínky článku II. amnestie splněny. Ke dni 1. 1. 2013 nebylo ve věci pravomocně rozhodnuto. Skutečnost, že došlo k rozšíření předmětu trestního řízení o další skutky, nemůže mít z hlediska amnestie žádný vliv, neboť se jedná stále o jedno probíhající trestní řízení, na které je třeba nahlížet jako na jeden celek. Trestní stíhání jeho osoby trvalo 15 a půl roku, přičemž dovolatel sám nezavdal příčinu pro průtahy v řízení, nečinil žádné obstrukce a trestnímu stíhání se nevyhýbal.

Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy napadené rozhodnutí, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný rozvedl obecná východiska skutkové podstaty jemu přisouzeného trestného činu a skutkové závěry, k nimž dospěl nalézací soud, kdy má za to, že v projednávané věci se jedná o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými, potažmo právními závěry. Bylo jednoznačně prokázáno, že obchodování mezi jednotlivými subjekty, tj. spolupráce mezi společnostmi P. S. a D. T., L. a S., C., K., B. C., T. S. byla realizována. O reálnosti jednotlivých obchodních případů svědčí řada dokumentů. Bylo též doloženo vlastnictví patentů v oboru polarografie, jejichž hodnota se pohybuje ve stovkách miliónů korun, jak je uvedeno ve Znaleckém posudku č. 26/1998 o stanovení výše licenčních poplatků za využití patentů č. US 5,173.101 a US 5,294.324 zpracovatele Ing. Zdeňka Kučery. Podle čl. 4.2. posudku byl stanoven roční licenční poplatek k patentu US 5,173.101 ve výši 4.000.000 USD a roční licenční poplatek k patentu US 5,294.324 ve výši 4.200.000 USD. Byl prokázán vývoz polarografických přístrojů a know-how k nim. Obviněný namítl, že z listinných důkazů, zejména zpráv z Finančních úřadů, z nichž se podává, že „bylo v rámci daňové kontroly zjištěno, že přes 97 % nákladů společnosti P. S. od roku 2000 do roku 2003 bylo zaúčtováno na základě faktur od nekontaktních plátců“, nelze bez dalšího dovozovat závěr o tom, že ta, která společnost nevykonávala žádnou činnost. Přesto však soud prvního stupně opakovaně usuzuje na fiktivnost plnění a v návaznosti na uvedené na získání výhody pro společnost P. S. Nejedná se však o nic víc než o pouhou domněnku. Obviněný poukázal na to, že vedle jeho osoby byl jednatelem společnosti P. S. i jeho bratr L. N. erudovaný vědecký pracovník v oboru polarografie, který realizoval jednotlivé obchodní transakce a byl tím, kdo podepisoval např. daňová přiznání, zatímco dovolatel zajišťoval toliko běžnou obchodní agendu v rámci průběhu obchodního případu. Zatímco byl L. N. obžaloby zproštěn, dovolatel byl pravomocně odsouzen, ačkoli nebyl předložen jednoznačný důkaz o jeho vině. Dále obviněný namítá absenci subjektivní stránky, kdy brojí proti závěru soudů o přímém úmyslu jeho jednání s tím, že úmysl nebyl prokázán a ani řádně odůvodněn na základě § 125 odst. 1 tr. ř. Uvádí, že skutková podstata § 240 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění, které nelze v žádném případě pouze předpokládat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 722/09). Obviněný dále uvedl, že soud prvního stupně nesprávně právně posoudil otázku samotného vzniku a výši škody, resp. výši zkrácení daně, neboť nepostupoval v tomto případě dostatečně transparentně, když není zjistitelné, které částky a z jakého titulu pro svůj výpočet použil.

Závěrem obviněný poukázal na ustanovení § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve spojení s ustanovením § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř., kdy nelze v trestním stíhání pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým nestranným soudem, zřízeným zákonem. V projednávané věci bylo trestní stíhání jeho osoby zahájeno v roce 2003, přičemž ve věci bylo pravomocně rozhodnuto až v roce 2019, tedy cca 20 let od doby, kdy mělo být započato s trestnou činností (rok 1999). Současně byla trestní věc projednána v rozporu se zákonem v jeho nepřítomnosti.

S ohledem na výše uvedené námitky proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 3 To 1/2018, tak jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 56 T 9/2012, a aby dovolatele podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, in eventum podle ustanovení § 223 odst. 1 tr. ř. ve spojení s ustanovením § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. trestní stíhání zastavil, in eventum podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 10. 7. 2020, sp. zn. 1 NZO 413/2020.

Státní zástupkyně se vyjádřila k námitce obviněného J. K. stran namítaného pochybení soudu ve vztahu k amnestii, kdy uvedla, že článek II. amnestie se na obviněného nebude vztahovat, neboť jeho trestní řízení nikdy nebylo vedeno v režimu § 302 a násl. tr. ř., tedy jako řízení proti uprchlému. Obviněným poukazované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 661/2013 tak na projednávanou věc v tomto směru nedopadá, jeho judikaturní odkaz však lze spatřovat v té části, která se týká vymezení skutku podle § 12 odst. 2 tr. ř., kterým je za podmínek § 116 tr. zákoníku každý dílčí skutek pokračujícího trestného činu, u kterého je tak třeba zkoumat okamžik zahájení trestního stíhání zcela samostatně. V projednávané věci je překážkou aplikace článku II. amnestie doba zahájení dovolatelova trestního stíhání pro další dílčí skutky, pro které do doby vydání amnestie neuplynula doba 8 let. Je třeba vycházet z usnesení o rozšíření dovolatelova trestního stíhání ze dne 6. 2. 2008, č. j. ČTS: OKFK-166/TČ-2008-18-C, které se stalo z hlediska počátku běhu osmiletého časového limitu nepřiměřené doby vedení jeho trestního stíhání rozhodným (srov. usnesení Vrchního soudu Praha ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 3 To 62/2014, str. 9 posl. odstavec).

Stran námitky F. N. o nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu nepřiměřené délky trestního stíhání státní zástupkyně uvedla, že důvodnost takové námitky nelze akceptovat, neboť porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nezakládá důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle obviněným poukazovaného ustanovení § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř., a ani žádného jiného ustanovení tohoto procesního předpisu. Ustanovení § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř., podle něhož nelze v trestním stíhání pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, lze aplikovat pouze v případě, kdy taková mezinárodní smlouva stanoví povinnost zastavit trestní stíhání výslovně a jednoznačně. Obviněným citovaný čl. 6 odst. 1 Úmluvy však žádnou takovouto jednoznačnou povinnost nestanoví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 5 Tdo 1020/2002). Ačkoli délku předmětného trestního stíhání nelze považovat za optimální, lze mít současně za to, že se uvedená skutečnost odrazila v uloženém trestu (blíže srov. bod 19., str. 63 shora rozsudku odvolacího soudu).

Stran námitky obviněného F. N. týkající se porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání státní zástupkyně uvedla, že dovolatel v průběhu úvodního jednacího dne hlavního líčení, resp. dne 6. 2. 2017 v závěru svého výslechu nejen využil svého práva a odmítl vypovídat, ale ve smyslu pořízené protokolace výslovně požádal, aby celé hlavní líčení proběhlo v jeho nepřítomnosti. Tím vyjádřil svoji jednoznačnou vůli se řízení před soudem prvního stupně neúčastnit a vzdát se tak všech svých oprávnění, které z účasti u tohoto procesního úkonu vyplývají. Ze spisové dokumentace se následně podává, že účast obviněného u veřejného zasedání nebyla podle odvolacího soudu nezbytná, neboť věc je možno i s přihlédnutím k jejímu charakteru spolehlivě rozhodnout a účelu předmětného trestního řízení dosáhnout i bez jeho přítomnosti, a to v kontextu s doposud opatřeným a z hlediska jeho trestní odpovědnosti plně postačujícím rozsahem provedeného dokazování. Dovolatel byl tedy o tomto procesním úkonu toliko vyrozuměn s oprávněním se jej účastnit (§ 233 odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž vyrozumění o konání veřejného zasedání bylo zasláno na tu dovolatelovu adresu, kterou pro účely doručování za podmínek § 64 odst. 4 věta prvá tr. ř. označil a kterou byla XY, XY. Stran dalšího vyrozumění o konání veřejného zasedání před odvolacím soudem v rámci odročeného termínu na 30. 5. 2019 mu bylo doručeno shodným způsobem. Pro svou obhájkyni se pak stal podle jejího vyjádření nekontaktním. Z obsahu protokolu o tomto procesním úkonu z posledně uvedeného data je patrno, že se dovolatel zařadil mezi ty obviněné, kteří požádali o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti, a to za účasti svých obhájců.

Státní zástupkyně se dále vyjádřila k námitce obviněného F. N. stran extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými, potažmo právnímu závěru N. Uvedla, že námitkou, že jednání popsaná pod body I.1-6 a II.1-7 nebyla fiktivní, ale jednalo se o reálně uskutečněné obchodní případy, se dovolatel domáhá změny skutkových zjištění, kdy soudům ve skutečnosti vytýká nesprávný postup při vyhodnocení provedeného dokazování. Existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy však nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Shodně je tomu i ve vztahu k jeho námitce, že soud prvního stupně nesprávně posoudil výši zkrácení daně a v tomto směru nepostupoval dostatečně transparentně, když není zjistitelné, které částky a z jakého titulu pro svůj výpočet použil. I zde dovolatel brojí výlučně proti postupu při stanovení výše daňového úniku (popř. výše dílem vylákané daňové výhody), a to aniž by v této souvislosti vytýkal porušení nějaké mimo trestní hmotněprávní úpravy (použití nesprávného daňového předpisu, nesprávných daňových sazeb apod.), ale napadá výlučně procesní postup, který orgány činné v trestním řízení v tomto směru zvolily, což pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.

Námitku obviněného F. N. stran absence subjektivní stránky vyhodnotila státní zástupkyně jako pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelnou. Jedná se však o námitku neopodstatněnou, neboť zpochybněný právní závěr o dovolatelově úmyslném zavinění rozhodně nestojí osamoceně, když byl přijat ve zcela logické návaznosti na ty předcházející hodnotící pasáže, které se vztahují ke každému jednotlivému případu pod body I.1-6 a II.1-7 výroku o (nejen) dovolatelově vině a jsou tedy vypovídající i o tom, že ve svém spolupachatelském postavení participoval v rámci trestné součinnosti se zbývajícími spoluobviněnými zcela vědomě a to aniž by mohl sledovat jiný než přisouzený trestný následek ve shora uvedeném směru (v podrobnostech str. 178–195). Při výkonu své přezkumné činnosti se odvolací soud rozhodně nespokojil toliko s odkazem na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ale své úvahy řádně odůvodnil z pohledu všech uplatněných námitek nynějšího dovolatele (viz bod 19., str. 60 a násl., ve vztahu k subjektivní stránce pak str. 62 řádek 9.).

Stran námitky skutkových zjištění a obecné formulace obsažené ve výroku o vině obviněného A. J., kterýžto má za to, že projevená obecnost ve výroku o vině neodpovídá zásadě individuální trestní odpovědnosti, když v důsledku nadužívání množného čísla není vůbec zřejmé, jakým konkrétním způsobem se měl na trestné činnosti podílet a zda je tak možno považovat za správnou právní kvalifikaci jeho jednání, spojenou se spolupachatelskou formou trestné součinnosti, státní zástupkyně uvedla, že obviněný tímto namítá v její obecné povaze naprostou nedostatečnost popisu jeho jednání v rámci toho souhrnu skutkových okolností, které jsou vyjádřeny v tzv. skutkových větách výroku (nejen) o jeho vině pod body I.1-6, II.1,3,5-6, III.1-5,7-8. Poukázala na to, že je třeba rozlišit pojmy „skutek“ a „popis skutku“, kdy pro orgány činné v trestním řízení je významný samotný skutek, nikoli jeho popis. Uvedené námitce státní zástupkyně nepřisvědčila, neboť výrok rozhodnutí soudu prvního stupně na str. 2–51 obsahuje doslovný skutkový děj, s dostatečným vyjádřením podílu jednotlivých obviněných na jednání, pro které byli uznáni vinnými. I pokud by však v popisu skutku nebyl uveden do všech podrobností přesný popis jednání každého ze spolupachatelů, pak ani tehdy by nebylo možno dovodit závěr o popisu skutkové věty v rozporu s požadavky § 120 odst. 3 tr. ř. Podstatným totiž zůstává, že skutková věta předmětného výroku o vině obsahuje popis všech rozhodných skutkových okolností, naplňujících znaky přisouzené skutkové podstaty trestného činu ve shora uvedené právní kvalifikaci a že tam popsaný skutek je natolik určitým způsobem charakterizován, že ho nelze zaměnit s jiným.

Nedostatečným vyjádřením svého spolupachatelského postavení v rámci popisu tzv. skutkových vět výroku o vině ve vztahu k bodům III.2-6 argumentuje i obviněný J. K., kdy státní zástupkyně ve vztahu k tomuto obviněného uvedla, že nelze přisvědčit obviněnému v tom směru, že nedošlo k naplnění všech znaků jemu přisouzeného trestného činu, neboť absentuje stránka objektivní, resp. nebylo mu prokázáno žádné aktivní jednání. Státní zástupkyně konstatovala, že uvedená námitka byla uplatněna bez respektu ke skutkovým okolnostem, vyjádřeným ve výroku o dovolatelově vině právě ve smyslu jeho způsobu trestného zapojení v rámci jeho spolupachatelského postavení. Jedná se v podstatě o námitku nedostatku jeho spolupachatelského postavení, uplatněnou při zpochybnění skutkového podkladu, čímž však přesahuje ustálené meze dovolacího přezkumu. Dále uvedla, že ve smyslu dostupné judikatury lze poukázat na to, že stačí i částečné přispění každého ze spolupachatelů, když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je z objektivního i subjektivního hlediska složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. B 2/1980-12-I., R 57/1970, R 15/1967, R 36/1973, R 22/1950, apod.). Právě v návaznosti na ustálenou judikaturu, vztahující se k výkladu pojmu spolupachatelství, se lze plně přiklonit k té části odůvodnění prvostupňového odsuzujícího rozsudku, ve které se soud nalézací zabývá otázkou případné důkazní nouze ve vztahu k vyvození trestní obviněného J. K. a vychází přitom z jeho statutárního postavení ve společnosti C., jakož i z prokázané účasti na jednání, které spočívalo ve vystavování fiktivních faktur za účelem jejich uplatnění u správce daně v zájmu snížení daňové povinnosti, ve kterém v takovém postavení jednal, i když jeho konkrétní aktivity nebylo možno přesně zjistit (v podrobnostech str. 204 rozsudku soudu prvního stupně).

Pokud obviněný J. K. zpochybnil způsob vyčíslení daňového úniku, resp. to, zda vůbec škoda na dani vznikla, když podle obviněného nalézací soud nepostupoval dostatečně transparentně, státní zástupkyně se vyjádřila v tom smyslu, že soudy v uvedeném směru rozhodně nerezignovaly na svoji povinnost zjistit skutkový stav věci bez důvodných pochybností, a to v rozsahu, který je pro rozhodnutí o vině nezbytným. Uvedenou námitkou se zabýval již odvolací soud, který konstatoval, že závěry o rozsahu zkrácení daňové povinnosti, jakož i o míře, ve které došlo k pokusu o vylákání daňové výhody, si učinil nalézací soud zcela samostatně, nezbavujíce se přitom odpovědnosti za jejich správnost. Nalézací soud posoudil míru vypovídací hodnoty znaleckého posudku Ing. Jarmily Císařové na straně jedné a na straně druhé Ing. Judity Michelfeitové za znalecký ústav Grinex Appraisals, ze kterého z důvodů jím uvedených primárně vycházel. Postupoval tak ve smyslu pouhého vodítka při svém zcela samostatném hodnotícím postupu, který byl založen na posuzování reálnosti fakturace, zahrnuté do podaných daňových přiznání a na tomto podkladě pak ve smyslu rozhodné hmotněprávní úpravy dotčených daňových předpisů stanovil způsobený, resp. dílem hrozící trestný následek v rozsudku specifikovaném směru.

Naproti tomu lze podle státní zástupkyně za kvalifikovanou považovat tu část ve své podstatě se shodujících námitek k celému rozsahu výroku o vině J. K. s tím, že mu byl daňový únik přičten i v těch případech, ve kterých společnosti C. žádná daňová povinnost nevznikla. Jak však vyplývá z výroku o dovolatelově vině pod body III.2-6, ke zkrácení daňové povinnosti jím zastupované společnosti C. na odvodech DPH a DPPO, jakož i k pokusu o vylákání daňové výhody došlo ve všech přisouzených případech s výjimkou bodu III.5, který se týkal společnosti B. v postavení daňového poplatníka. Taková skutková okolnost však není rozhodná pro právní závěr o vyvození jeho trestní odpovědnosti za tam popsaný způsob jeho jednání, kterým ve výše poukazovaném spolupachatelském postavení ke způsobenému trestnému následku svým dílem přispěl. K naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 240 tr. zákoníku totiž není vyžadován speciální subjekt, ale pachatelem může být kdokoli, tj. nejen subjekt daně, ale každý, kdo jedná úmyslně tak, aby jemu nebo jinému subjektu nebyla daň vyměřena vůbec nebo v nižší než zákonné výši a byla tak zkrácena ve větším rozsahu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1098/2017).

Ve vztahu k námitce obviněného A. J., v rámci níž namítal nesprávné uložení souhrnného trestu, státní zástupkyně uvedla, že obviněný dovolání uplatnil dne 26. 2. 2020, přičemž k uvedenému dni takto napadený rozsudečný výrok již právně neexistoval. Za podmínek § 43 odst. 2 věty druhé tr. zákoníku totiž došlo k jeho zrušení v rámci ukládání souhrnného trestu a to rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 56 T 7/2013, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 9 To 57/2019, kterým za tam přisouzenou trestnou činnost, spáchanou v souběhu s trestnými činy, jimiž byl dovolatel uznán vinným v trestních věcech: Městského soudu v Praze sp. zn. 56 T 7/2013 (předmětná trestní věc), jakož i ve věcech téhož soudu pod sp. zn. 40 T 13/2014 a sp. zn. 7 T 84/2009 byl sankcionován trestem odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou a dále trestem zákazu činnosti na dobu 10 let, spočívajícím v zákazu činnosti soukromého podnikání. Proto na těchto místech nelze jakkoliv komentovat, přezkoumávat a posuzovat rozsudečný výrok, který byl zrušen.

S ohledem na výše uvedené závěry státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněných F. N. a J. K. rozhodl tak, že se odmítají podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, a aby rozhodl o dovolání obviněného A. J. tak, že se odmítá podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně navrhla, aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Dne 10. 11. 2020 byla Nejvyššímu soudu doručena replika obviněného J. K. k vyjádření státní zástupkyně. Obviněný se vyjádřil k jednotlivým závěrům státní zástupkyně, kdy se s těmito neztotožnil a setrval na své argumentaci uplatněné v dovolání. Zejména rozvedl závěry stran amnestie, kdy je přesvědčen, že ve vztahu ke článku II. amnestie nelze vycházet z formalistického pojmu „trestní stíhání“, kdy tento výklad vychází z trestněprávní interpretace a není použitelný pro aplikační výklad aboličního rozhodnutí prezidenta republiky. Je přesvědčen, že skutková konstrukce je pro vyslovení závěru o jeho vině zcela nedostatečná, stejně tak má i nadále za to, že soudy zcela nesprávně posoudily, zda i na základě fiktivních faktur vzniká daňovému subjektu daňová povinnost (odvedení DPH). Navíc je mu přičítána škoda i za subjekty, s nimiž neměl nic společného (např. u skutku pod bodem III.2), případně nikdy nebyl ani jejich jednatelem (např. u skutku pod bodem III.5). Na podaném dovolání tak trvá v nezměněném rozsahu.

Dne 29. 1. 2021 pak byla Nejvyššímu soudu doručena replika obviněného A. J., v rámci níž uvedl, že je mu kladeno za vinu, že měl trestnou činnost řídit, kterýžto znak spolupachatelství v podobě organizátorství není ve skutkové větě vymezen, a ani není specifikován v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Nesouhlasí s odkazy státní zástupkyně na judikaturu z doby nesvobody, tedy před rokem 1990, s tím, že v té době nebylo možno hovořit o spravedlivém trestním soudnictví. Jako nepřípadný rovněž shledává odkaz státní zástupkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 712/2017, neboť se jednalo o zcela odlišnou situaci. Má za to, že Nejvyšší soud by se měl zabývat jeho námitkou týkající se otázky trestu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání obviněných A. J. a F. N. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 3 To 1/2018, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání státního zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výrocích o trestech u obviněných A. J. a F. N. (a spoluobviněných M. B. a P. Š.), o kterých poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl, kdy současně odvolání obviněných A. J., F. N. a J. K. zamítl jako nedůvodná. U obviněného J. K. je jím podané dovolání přípustné výslovně z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněných dovolacích důvodů. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací. S ohledem na skutečnost, že některé námitky obviněných se překrývají, postupoval Nejvyšší soud následovně.

Všichni tři obvinění shodně uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Pokud jde o tento dovolací důvod, lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádných opravných prostředků dovolatelů obviněných. V trestní věci dovolatelů je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání obviněných a dalších osob projednal, kdy z podnětu odvolání státního zástupce rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obvinění shodně poukazují na dovolací důvod uvedený pod písm. g), přičemž obviněný A. J. současně uplatnil i dovolací důvod pod písm. h), obvinění J. K. a F. N. dovolací důvod pod písm. e) a obviněný F. N. rovněž dovolací důvod pod písm. d).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který uplatnil obviněný F. N. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. Obviněný uplatnil námitku, jejíž podstatou je tvrzení, že nalézací soud pochybil, pokud hlavní líčení konal v jeho nepřítomnosti, resp. poté, co u prvního hlavního líčení odmítl vypovídat a požádal, aby bylo hlavní líčení konáno v jeho nepřítomnosti, nebyl soudem k dalším hlavním líčením předvolán a ani o nich nebyl vyrozuměn, čímž byl zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Dále naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje i ve vztahu k veřejnému zasedání u odvolacího soudu, neboť ani o veřejném zasedání nebyl vyrozuměn, přičemž mu bylo zasíláno na nesprávnou adresu, resp. nebylo mu zasíláno na novou adresu trvalého bydliště, kterou měl prokazatelně již od roku 2018. Uplatněná námitka zmíněný dovolací důvod obsahově naplňuje.

Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod platí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu a k důkazům, na nichž je založena, a to včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh. Trestní řád, který uvedené ústavní právo blíže rozvádí, upravuje požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení a veřejného zasedání. V hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže je lze v jeho nepřítomnosti provést spíše výjimečně, případně je vůbec nelze konat.

Podle ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. v nepřítomnosti obviněného se může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a přitom obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán [písm. a)], a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obviněný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 tr. ř.). Obžalobu i předvolání je přitom nutno doručit obviněnému do vlastních rukou podle § 64 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nejde o řádné předvolání, nemá-li soud doklad o tom, že předvolání bylo obviněnému doručeno do vlastních rukou, i když jiné osoby učiní vůči soudu prohlášení, že obviněného o konání hlavního líčení vyrozuměly (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 2556–2557 s.).

Zákon v § 202 odst. 4 větě první tr. ř. stanoví, že hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného nelze konat, je-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. Podle ustanovení § 202 odst. 5 věty první tr. ř. se ustanovení první věty odstavce 4 neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti.

Z předchozích odstavců tedy vyplývá, že je v každém konkrétním případě vždy třeba zkoumat, zda nejsou dána omezení vyplývající z ustanovení § 202 odst. 4 věty první tr. ř. Z uvedeného pravidla je pak výjimkou právě odst. 5 věta první § 202 tr. ř., který umožňuje obviněnému rozhodnout se samostatně bez jakéhokoli postihu k osobní neúčasti u hlavního líčení. Tuto možnost zavedla novela trestního řádu provedená zákonem č. 292/1993 Sb., aby obviněný nebyl nucen k přítomnosti u hlavního líčení v těch případech, kdy lze jinak spolehlivě rozhodnout i bez jeho účasti, byť je jeho osobní svoboda omezena nebo mu hrozí vyšší trest. V těchto případech, které jsou zároveň důvodem nutné obhajoby [§ 36 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř.], může obviněný ponechat svoji obhajobu plně na svém obhájci, který musí být u hlavního líčení přítomen vždy (§ 202 odst. 4 věta druhá tr. ř.). Je tedy současně třeba, aby byly naplněny podmínky stanovené § 202 odst. 2 tr. ř. Pokud by totiž soud neshledal podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného podle § 202 odst. 2 tr. ř., musí být obviněný při hlavním líčení přítomen i přes svou předchozí žádost o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti; v takovém případě může být k účasti u hlavního líčení nucen postupem podle § 66 tr. ř. nebo § 90 tr. ř.

Lze tak shrnout, že ustanovení § 202 odst. 5 tr. ř. umožňuje, aby se konalo hlavní líčení bez přítomnosti obviněného i v případech, kdy je ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody, nebo jde o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, pokud jsou zároveň splněny podmínky podle § 202 odst. 2 tr. ř. a obviněný výslovně požádá, aby se hlavní líčení konalo v jeho nepřítomnosti (srovnej Šámal, P a kol, Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2565).

V projednávané věci bylo úvodní hlavní líčení nařízeno na 6. 2. 2017 poté, co bylo dne 14. 11. 2016 odročeno za účelem opětovného předvolání, resp. vypátrání obviněných, kteří se k hlavnímu líčení nařízenému na 14. 11. 2016 nedostavili, přičemž obviněný i jeho obhájkyně vzali tuto skutečnost na vědomí s tím, že se k hlavnímu líčení nařízeném na dny 6. – 10. 2. 2017 a 13. – 17. 2. 2017 dostaví bez obeslání (č. l. 27848–27852). Pětidenní lhůta k přípravě byla zachována. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 6. 2. 2017 (č. l. 28049-28058) se podává, že dovolatel za přítomnosti své obhájkyně během svého výslechu po poučení podle § 33 odst. 1, 2 tr. ř., § 92 tr. ř. a § 95 odst. 2 tr. ř. využil svého práva a odmítl vypovídat. Následně požádal, aby bylo celé hlavní líčení konáno v jeho nepřítomnosti, načež bylo podle § 202 odst. 2, 4, 5 tr. ř. vyhlášeno usnesení, že hlavní líčení bude nadále konáno v nepřítomnosti obviněného F. N. Tímto obviněný zcela jasně deklaroval své přání neúčastnit se hlavního líčení, čímž se zcela vědomě vzdal všech svých oprávnění vyplývajících z přítomnosti u hlavního líčení, a to včetně možnosti vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Tento úkon byl projevem jednoznačné vůle dovolatele. Nutno podotknout, že obviněný byl nadále řádně zastoupen svou obhájkyní. Dále je třeba mít na paměti, že předvolání k hlavnímu líčení na den 6. 2. 2017 bylo předvoláním k hlavnímu líčení nařízenému na dny 6. – 10. 2. 2017 a 13. – 17. 2. 2017, tedy obviněný si byl vědom toho, že se bude jednat o hlavní líčení, které bude probíhat minimálně v uvedených termínech, tedy v řádu několika dní, nikoli pouze a toliko dne 6. 2. 2017. Skutečnost, že nebyl o hlavním líčení nařízeném v termínech po dni 17. 2. 2017 svou obhájkyní informován, je otázkou vztahu či dohody mezi ním a jeho obhájkyní a nelze ji přičítat soudu k tíži, pokud byly ze strany soudu dodrženy všechny mantinely pro projednání věci v nepřítomnosti obviněného.

Pokud pak obviněný brojí ve stejném duchu i proti rozhodnutí odvolacího soudu konat veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, i zde nelze jeho námitce přiznat relevantnost. Obviněný argumentuje tím, že nebyl o konání veřejného zasedání jakkoli informován a závěr soudu o doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání formou fikce shledává nesprávným, neboť, jak uvádí, soud mu zásilku obsahující vyrozumění o konání veřejného zasedání zasílal na adresu XY, XY, přestože již od roku 2018 měl trvalé bydliště na adrese XY, XY.

V obecné rovině lze uvést, že trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení před soudem prvního stupně a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání odvolacího soudu. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, jak uvedeno výše, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání odvolacího soudu tak rigorózně stanoveny nejsou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002). Pro přítomnost obviněného při veřejném zasedání nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro přítomnost při hlavním líčení (§ 202 tr. ř.). Toto ustanovení se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití § 238 tr. ř., neboť ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zased