3 Tdo 1299/2010 — Nejvyšší soud

3 Tdo 1299/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g Datum rozhodnutí:9. 12. 2010 Spisová značka:3 Tdo 1299/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1299.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 173 odst. 1 tr. zák. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:2. 3. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 1299/2010-23U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 9. prosince 2010 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný V. H. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 4 To 165/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 251/2009, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. H. P. odmítá. O d ů v o d n ě n í : I. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 4 T 251/2009, byl obviněný V. H. P. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dopustil tím, že „dne 6. 9. 2009 v době od 11.00 do 11.45 hod. v B., na ul. S., v rodinném domě obývaného rodinou poškozeného M. T. P., v obývacím pokoji v době, kdy zůstali po odjezdu manželky poškozeného a vzdálení se dětí do jiných pokojů v domě spolu s poškozeným sami, tohoto donutil pod pohrůžkou namířené pistole k vydání finanční částky 211.400,- Kč a 5.150,- EUR, kterou měl doma uloženou v ložnici v příručním trezoru, který M. T. P. z obavy před použitím pistole otevřel a peníze osobě jménem V. H. P. předal, čímž způsobil M. T. P., škodu v celkové výši cca 342.673,- Kč“. Za to byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně bylo obviněnému uloženo, aby podle § 228 odst. 1 tr. ř. nahradil poškozenému M. T. P., náhradu škody ve výši 340.150,- Kč. Proti rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 4 To 165/2010, a to tak, že odvolání obviněného V. H. P. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. II. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný V. H. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 184 - 191) opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že jednání, jehož se dopustil, není trestným činem, neboť postrádá obecné základní znaky trestného činu dle § 13 tr. zákoníku, tudíž ani nemůže být posouzeno jako trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný v úvodu detailně popsal jednání u soudu prvního stupně. Následně se zabýval jednáním odvolacím, přičemž namítl, že jediným důkazem svědčícím o jeho vině byla svědecká výpověď poškozeného, jenž byla doplněna výpovědí jeho manželky, kterážto ale nebyla schopna potvrdit výpověď poškozeného co se týče pohrůžky zbraní, ani nebyla schopná říci, zda činil na poškozeného nějaký nátlak. Výpověď manželky poškozeného tak shledal jako zcela bezcennou, jelikož potvrzovala toliko pasáže, v nichž se obě verze (jak obviněného, tak poškozeného) nijak neliší, jako například, že se v inkriminovanou dobu nacházel v domě poškozeného. Obviněný popřel svou vinu a uvedl, že svým jednáním nechtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem. Má za to, že při důkazní nouzi, kdy soudy vycházely toliko z protichůdných tvrzení poškozeného a obviněného, lze mít za prokázané toliko to, že se v inkriminovanou dobu nacházel v domě poškozeného a převzal od něho finanční hotovost. Ostatní skutečnosti, jako například okolnosti, za kterých došlo k předání peněz, je nutno považovat za sporné, neboť se v nich výpovědi obviněného a poškozeného rozcházejí a další důkazy provedeny nebyly. Dle obviněného byl v daném případě naplněn pouze částečně následek coby jediný z obligatorních znaků objektivní stránky trestného činu loupeže, kdy bylo prokázáno, že finanční hotovost mu byla skutečně vydána z domácího trezoru poškozeného. Z provedených důkazů ale není zřejmé, že by se tak stalo v důsledku porušení zákonem chráněného zájmu, tedy oloupením poškozeného, tedy, že zde byl úmysl poškozeného oloupit. K vydání hotovosti mohlo dojít i na základě žádosti o půjčku ve finanční tísni, což není trestným jednáním. Dle obviněného nelze ani jednu z verzí ověřit provedením podpůrných důkazů, a v takovém případě se měl soud přiklonit k pro obviněného příznivější verzi, což neučinil. Nebyl prokázán ani fakultativní znak – způsob spáchání trestného činu, kdy nebylo potvrzeno násilné jednání obviněného v podobě pohrůžky střelnou zbraní. Dle obviněného nelze s jistotou zjistit, že zde byla vůle jednat za účelem spáchání trestného činu loupeže. Dále namítl, že soudy svůj závěr o naplnění objektivní a subjektivní stránky vyjádřily pouze tak, že je obviněný naplnil, aniž by je však dále rozvedly a odůvodnily. Naprosto absentuje právní rozpor volní složky, kauzálního nexu a celkově objektivní stránky trestného činu, a obviněný má za to, že soudy formulovaly své závěry jen na základě předpokladů. Dále obviněný soudům vytýká způsob, jakým byly hodnoceny důkazy a jaké skutečnosti vzaly soudy za prokázané, a to s poukazem, že soudy při utváření skutkových zjištění jednaly v rozporu s judikovanými pravidly pro volné hodnocení důkazů. Závěrem poukázal na skutečnost, že mu nebyl ve stanovené lhůtě vyhotoven překlad usnesení o zamítnutí odvolání, v důsledku čehož neměl možnost se s rozhodnutím odvolacího soudu řádně seznámit. Současně napadl i výrok o trestu a náhradě škody. Domnívá se, že před soudy obou instancí došlo k extrémnímu nesouladu mezi závěry soudů o skutkových zjištěních a faktickým obsahem důkazů a jejich právním hodnocením, zejména co se objektivní stránky trestného činu týče. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 4 To 165/2010, zrušil a podle § 265l tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl nebo aby podle § 265m tr. ř. rozhodl ve věci sám a zprostil obviněného viny. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do dne vydání tohoto rozhodnutí k podanému dovolání nevyjádřil. III. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 4 To 165/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným V. H. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod. V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy n