3 Tdo 251/2025 – Nejvyšší soud

3 Tdo 251/2025-410 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 4. 2025 o dovolání, které podala obviněná Ivana Schulzová, trvale bytem Masarykovo náměstí 97/1, 586 01 Jihlava, aktuálně na doručovací adrese Erbenova 2630/48, 586 01 Jihlava, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2024, č. j. 4 To 179/2024-377, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 T 127/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 10. 6. 2024, č. j. 10 T 127/2023-336, bylo rozhodováno o obviněných Janu Vítkovi a Ivaně Schulzové. Ti byli uznáni vinnými spolupachatelským přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Obviněná Ivana Schulzová byla za to odsouzena k trestu odnětí svobody na 1 rok s podmíněným odkladem na jeden a půl roku. Oba obvinění byli zavázáni solidární povinností zaplatit poškozenému Centru pro zdravotně postižené kraje Vysočina, o.p.s. (dále jen „CENTRUM“) částku 200 000 Kč. 2. Podle skutkových zjištění prvostupňového soudu se obvinění přečinu dopustili zjednodušeně řečeno tím, že ať si byli vědomi tíživé finanční situace firmy Ardetta JV s.r.o. (dále též jen „ARDETTA“), zamlčeli to při jednáních o zápůjčce, o kterou koncem dubna 2022 obviněná požádala jménem ARDETTy za účelem dokončení projektu společnost CENTRUM, jež dne 29. 4. 2022 převedla ve prospěch ARDETTy na označený účet 200 000 Kč, které obvinění použili dílem na úhradu závazků ARDETTy a dílem vybrali v hotovosti a užili nezjištěným způsobem, a na zápůjčku ke dni její splatnosti dne 1. 6. 2022, ani poté ničeho nevrátili, čímž CENTRU způsobili škodu ve výši 200 000 Kč. 3. Prvostupňový rozsudek odvoláním napadla pouze obviněná, její odvolání však Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 11. 2024, č. j. 4 To 179/2024-377, zamítl podle § 256 tr. ř. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení odvolacího soudu podala prostřednictvím svého obhájce dovolání obviněná Ivana Schulzová. To opřela o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Odvolacímu soudu vyčetla, že odmítl přezkoumat hodnocení důkazů prvostupňového soudu, řádně se nevypořádal s uplatněnými námitkami a ani neprovedl navrhované doplnění dokazování. Tím odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, neboť prvostupňový rozsudek nepřezkoumal v rozsahu předvídaném trestním řádem. Své námitky směřovala do několika okruhů. 5. K prvému z nich – tj. k její znalosti finanční kondice ARDETTy – upozornila, že aby mohla zamlčet její špatnou finanční situaci, musela by ji nejprve znát. Její vědomost prvostupňový soud dovodil z toho, že byla její zaměstnankyní a dále životní partnerkou spoluobviněného Vítka, který byl jednatelem ARDETTy. Dovolatelka odmítla, že by tyto skutečnosti prokazovaly její vědomost o finanční situaci ARDETTy, neboť v ní vykonávala pouze administrativní práce na pozici asistentky, přičemž účetnictví zpracovával externí účetní a obchodní činnost řídil jednatel Vítek. Administrativní výpomoc v ARDETTě navíc odváděla jen příležitostně a odmítla, že by měla ucelený obraz o její hospodářské situaci. Vědomost o ní nemůže prokazovat ani to, že byla dlouholetou životní partnerkou spoluobviněného Vítka a úvahu prvostupňového soudu v tomto ohledu označila za čirou spekulaci. Odvolací soud se však s touto výhradou „vypořádal“, že za dostatečné nepřímé důkazy prokazující její vědomost o finanční kondici ARDETTy označil to, že dovolatelka vedla s jednatelem Vítkem společnou domácnost, v ARDETTě vykonávala roli asistentky a byla v minulosti i její jednatelkou a prokuristkou. Takové úvahy odvolacího soudu dovolatelka označila jako svévolné. Zdůraznila, že nebyl proveden žádný důkaz, který by prokazoval její vědomost o finančním zdraví ARDETTy, o této otázce tedy existovala pochybnost a bylo povinností soudu uplatnit pravidlo in dubio pro reo. Uzavřela, že skutkové zjištění stran její vědomosti o špatné finanční situaci ARDETTy je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dodala, že v této její námitce nejde o jiné hodnocení provedených důkazů, neboť napadané zjištění nebylo – snad s výjimkou jejího končícího partnerského soužití s jednatelem Vítkem – učiněno na základě provedených důkazů, neboť nebyl proveden důkaz výpisem z obchodního rejstříku ARDETTy, z něhož by bylo zřejmé, že před 4 či 5 lety byla její prokuristkou a jednatelkou. Stejně tak nebyl proveden důkaz její pracovní smlouvou v ARDETTě tak, aby byla zjištěna její pracovní náplň. 6. Druhý okruh představují námitky obviněné k závěru o špatné finanční kondici ARDETTy. Dovolatelka odmítla, že by takový závěr bylo možno činit jen z toho, že vůči ARDETTě byly vedeny exekuce v objemu 133 000 Kč. I majetkově hodnotná společnost totiž může mít dočasné potíže s hotovostí a s placením svých závazků. Finanční situace ARDETTy proto měla být zkoumána odborně prostřednictvím znalců. Dovolatelka navíc neměla přehled o dalším existujícím majetku ARDETTy, jejích rozpracovaných zakázkách a očekávaných příjmech, které nižší soudy při svých úvahách o jejím finančním zdraví ani nezjišťovaly. Prvostupňový soud se tak zabýval pouze majetkem označeným jednatelem Vítkem, přestože ARDETTA měla i další majetek jednatelem neoznačený. V rámci označeného majetku se pak prvostupňový soud zabýval hodnotou plavidla Bavaria sport 32, kterou nezohlednil jen proto, že se plavidlo nezdařilo prodat za požadovanou cenu. Pokud tedy prvostupňový soud k tomuto majetku, který i aktuálně převyšuje exekuovanou i vypůjčenou částku, nepřihlédl, pak jeho závěr o špatné finanční kondici ARDETTy je přinejmenším předčasný. Dovolatelka dále upozornila na to, že neměla přístup k účetnictví, a tudíž nemohla mít přehled o dalším majetku ARDETTy a nemohla se tak účinně úvahám o její špatné finanční situaci bránit. Ze všech těchto důvodů měly nižší soudy zadat zpracování znaleckého posudku, a pokud tak neučinily, pak ohledně skutečné finanční situace ARDETTy, která je určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, popřípadě závěry soudů o finanční situaci jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. 7. Dalším okruhem jsou námitky obviněné k subjektivní stránce trestného činu. Tou se dle dovolatelky nižší soudy vůbec nezabývaly a z jejich rozhodnutí nevyplývá, jak mohla mít úmysl zápůjčku poskytnutou ARDETTě nevrátit. I kdyby dovolatelka o špatné finanční kondici ARDETTy věděla, pak bylo povinností soudu prokázat úmysl dovolatelky zapůjčené peníze nevrátit. Uzavřela, že zjištění ohledně jejího úmyslu peníze nevrátit, je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, neboť k tomuto zjištění žádné důkazy provedeny nebyly. Tentýž závěr učinila stran skutkového zjištění soudů o vzájemné domluvě, k níž mělo dojít mezi ní a spoluobviněným Vítkem. 8. Pod čtvrtou množinu spadají dovolatelčiny výhrady, jimiž dovozuje, že CENTRUM nezachovalo elementární opatrnost. Upozornila, že svědek Němec jednající za CENTRUM potvrdil, že od počátku věděl, že vydlužitelem bude ARDETTA, o jejíž finanční situaci se nijak nezajímal a věděl o ní pouze tolik, že jde o společnost obviněného Vítka. Dovolatelka se nikdy vůči CENTRU neprezentovala jako jednatelka či osoba v nějakém vztahu k ARDETTě, a svědek Němec ani neuvedl, že by se třeba mylně domníval, že dovolatelka má s ARDETTou něco společného. Nejde tedy o situaci, kdy by byl svědek Němec dovolatelkou o dobré finanční kondici ARDETTy utvrzován. Obviněná odmítla, že minimální míru obezřetnosti měl svědek Němec projevit tím, že ji znal jako výbornou zaměstnankyni. Obviněná nebyla vydlužitelkou ani ručitelkou či poskytovatelkou nějakého zajištění závazku ARDETTy, k níž neměla žádný majetkový ani řídící vztah. Její zaměstnanecký vztah v CENTRU nebyl žádným osobním vztahem, a pokud vnitřní nevyřčenou pohnutkou svědka Němce poskytnout ARDETTě zápůjčku byla osobnost dovolatelky, pak nelze než uzavřít, že Němec neprojevil ani minimální opatrnost. Dovolatelka navíc byla od roku 2019 v insolvenci, což CENTRU coby jejímu zaměstnavateli muselo být známo. Obviněná vyslovila zásadní nesouhlas se závěrem prvostupňového soudu, že v případě nezištné pomoci nelze kritérium rizikovosti transakce vůbec uplatnit. Upozornila, že z judikatury nevyplývá, že patřičnou míru opatrnosti by bylo možno požadovat pouze od bank či obdobných institucí, popřípadě, že tento parametr by byl rozhodný v závislosti na motivech, pro které se věřitel rozhodl poskytnout zápůjčku, popřípadě na ekonomických podmínkách (úročení) za jakých tak učinil. Ani případná skutečnost, že obvinění měli na zápůjčku spěchat, nezbavovala CENTRUM povinnosti jednat alespoň v minimální míře obezřetně. Dovolatelka uzavřela, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutků v tom, že pokud poškozená jako účastnice soukromoprávního vztahu nedbala ani v minimální míře na ochranu svých práv a majetkových zájmů, pak nemohla být naplněna skut