3 Tdo 378/2014 — Nejvyšší soud

3 Tdo 378/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř. § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:19. 3. 2014 Spisová značka:3 Tdo 378/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.378.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přítomnost při soudních jednáních Dotčené předpisy:§ 233 odst. 1 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:5. 5. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 378/2014-18 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl dne 19. března 2014 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. H., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2013, č. j. 4 To 101/2013-109, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 5 T 185/2010, takto: I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2013, č. j. 4 To 101/2013-109, zrušuje. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 17. 3. 2011, č. j. 5 T 185/2010-72, byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle „§ 248 odst. 1 trestního zákona“, kterého se měl dopustit jednáním popsaným v bodech ad 1) – 3) výroku o vině. Za to byl podle „§ 248 odst. 1 tr. zákoníku“ odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož byl podle „§ 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku“ zařazen do věznice s ostrahou. O nárocích poškozené společnosti FIROS, s. r. o., soud rozhodl výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 22. 4. 2013, č. j. 4 To 101/2013-109, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 22. 4. 2013 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.). Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. H. následně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. d) a g) a l) tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřoval obviněný (dovolatel) v tom, že hlavní líčení u soudu prvního stupně a následně i veřejné zasedání odvolacího soudu proběhlo v jeho nepřítomnosti, ač v obou případech měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Dovolatel připustil, že k hlavnímu líčení byl předvolán řádně, byť lhůta k přípravě činila pouhých šest pracovních dnů. Z důležitých důvodů se k němu však nemohl dostavit. Byl totiž pracovně v zahraničí a tuto skutečnost chtěl telefonicky sdělit přímo ve věci rozhodující soudkyni. Pracovnice trestní kanceláře soudu ho však odmítla na tuto soudkyni přepojit a zřejmě jí ani netlumočila jeho žádost o odročení hlavního líčení, kterého se chtěl osobně zúčastnit, aby se mohl vyjádřit k důkazům, které zde budou prováděny, a prokázat svoji nevinu. Že soud prvního stupně o jeho omluvě a žádosti o odročení hlavního líčení ve skutečnosti nevěděl, vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 17. 3. 2011, které proběhlo v nepřítomnosti obviněného (dovolatele), jenž byl v důsledku toho zkrácen na svém právu vyjádřit se k podané obžalobě. Rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl včas podaným odvoláním. Předvolání k veřejnému zasedání odvolacího soudu mu však nikdy nebylo doručeno a o jeho konání se žádným způsobem nedozvěděl. Jestliže odvolací soud přesto jednal v jeho nepřítomnosti, je zřejmé, že byl opětovně zbaven možnosti zúčastnit se jednání ve své věci a zbaven možnosti před soudem se k obvinění vyjádřit. Obviněný vyslovil přesvědčení, že jak soudem prvního stupně, tak soudem odvolacím bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. opřel obviněný o tvrzení, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv ten spočíval na nesprávném právním posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Inkriminované jednání totiž podle jeho názoru nebylo trestným činem zpronevěry podle § 248 tr. zák., neboť tuto skutkovou podstatu ve skutečnosti nenaplňovalo po subjektivní stránce. V této souvislosti vytkl soudu prvního stupně nesprávné hodnocení ve věci provedených důkazů. Soud se podle něj nevypořádal s obhajobou, že natankovanou naftu nepoužil pro vlastní potřebu, ale pro potřeby zaměstnavatele, kdy na základě jeho pokynů vykonal několik konkrétních cest, jak popsal při své výpovědi v přípravném řízení dne 20. 9. 2010. Tato obhajoba nebyla dosud ničím vyvrácena. Stejně tak nebylo prokázáno, že by si přisvojil služební telefon Nokia N70. Také zde soud nedůvodně vycházel pouze z výpovědi společníka poškozené společnosti. Trestný čin zpronevěry nelze podle dovolatele v daném případě spatřovat ani v dílčím jednání spočívajícím ve výběru finanční hotovosti z bankomatu prostřednictvím platební karty svěřené zaměstnavatelem a jejím následném použití pro vlastní potřebu. Tuto finanční hotovost totiž neměl svěřenu v souvislosti s výkonem povolání, nýbrž měla sloužit k úhradě diet na zahraniční cesty. Předmětná praxe fungovala ve společnosti dlouhodobě a právě z tohoto důvodu byly peněžní prostředky společností na účet zasílány. Peníze přitom nemohl vybrat z vlastní libovůle, nýbrž po předchozí dohodě se zaměstnavatelem. Obviněný dále poukázal na to, že jakkoli v odvolání namítal, že výpověď poškozeného nemohla být jako osamocený důkaz podkladem pro rozhodnutí o jeho vině, odvolací soud nijak dokazování nedoplnil a jeho řádný opravný prostředek jako nedůvodný zamítl. Učinil tak i přesto, že podle výroku rozsudku soudu prvního stupně byl obviněný uznán vinným podle § 248 „tr. zákona“ (tedy zákona č. 140/1961 Sb.), avšak odsouzen byl podle § 248 „tr. zákoníku“ (tedy zákona č. 40/2009 Sb., jehož ustanovení § 248 se týká porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže). Zároveň byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. c) „tr. zákoníku“. Odvolací soud toto pochybení ignoroval a v odůvodnění svého usnesení nesprávně uvedl, že obviněný byl rozsudkem soudu prvního stupně zařazen pro výkon trestu do věznice ostrahou podle § 39a odst. 2 písm. c) „tr. zák.“ (tedy zákona č. 140/1961 Sb.). Za těchto okolností rozsudek soudu prvního stupně ani usnesení odvolacího soudu nesplňují požadavky zákona. Ze všech výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil „rozsudek“ Správně mělo být uvedeno „usnesení“ Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2013, č. j. 4 To 101/2013-109, ze dne 22. 4. 2013, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 17. 3. 2011, č. j. 5 T 185/2010-72, a soudu prvního stupně přikázal, „aby o věci jednal a rozhodl“. Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 16. 1. 2014. Do zahájení neveřejného zasedání však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat. Obviněný J. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodn