3 Tdo 465/2002 – Nejvyšší soud

3 Tdo 465/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. září 2002 o dovoláních podaných obviněnými P. P., a K. Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 6 To 625/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7, pod sp. zn. 25 T 26/2000, t a k t o : I.Dovolání obviněného P. P. se o d m í t á podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. II. Dovolání obviněného K. Š. se o d m í t á podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O d ů v o d n ě n í : V rámci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 11. 2001, sp. zn. 25 T 26/2000, byli obvinění P. P. a K. Š. uznáni vinnými trestnými činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. a obviněný K. Š. i podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Obviněný P. P. byl dále uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy, po skutkové stránce popsané ve výrokové části rozsudku, byl obviněnému P. P. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a obviněnému K. Š. úhrnný i souhrnný trest odnětí svobody na čtyři a půl roku, přičemž pro výkon uložených trestů byli oba obvinění zařazeni do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 6. 2000, sp. zn. 2 T 204/99, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2000, sp. zn. 7 To 380/2000, včetně rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazujících. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody. Z podnětu odvolání, která obvinění P. P. a K. Š. proti tomuto rozsudku podali, rozhodl Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 6 To 625/2001, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu ohledně těchto obviněných zrušil. Za podmínek § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. sám znovu rozhodl, že oba obviněné uznal vinnými trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. a obviněného K. Š. i podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Obviněného P. P. uznal vinným též trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Podle výroku rozsudku se obvinění dopustili shora uvedených trestných činů skutkem spočívajícím v tom, že „dne 28. června 1999 v době od 05.30 do 06.00 hodin v P., na vozovce se snažili karatistickými kopy zasahovat projíždějící vozidla, přičemž obžalovaný K. Š. tímto jednáním rozbil čelní sklo u vozidla tov. zn. Škoda Favorit, majitele Z. F., a poté co vozidlo zastavilo, tak s dalšími osobami kopali do karoserie vozu, vylomili zadní stěrač, pravé přední zrcátko a obžalovaný P. propíchl tři pneumatiky, čímž způsobili na vozidle škodu v celkové výši 12 700,- Kč; poté, co řidič vozidla J. M., a jeho spolujezdkyně R. F., vystoupili z vozidla a představili se slovně jako policisté a vyzvali obžalované k předložení průkazů totožnosti, tak oba opakovaně fyzicky napadli poškozeného J. M., obžalovaný K. Š. poškozenému způsobil otřes mozku s postkomočním syndromem, tříštivou zlomeninu nosních kůstek se zlomeninou nosní přepážky s krvácením nosu a nutnou následnou operací, přičemž pracovní neschopnost u poškozeného trvala do 15. srpna 1999 a dále od 22. listopadu 2000 do 24. prosince 2000, poškozená R. F. v důsledku napadení obžalovaným P. P. utrpěla pohmoždění měkkých tkání obličeje s úrazovým krvácením z nosu, obžalovaný P. po dalším útoku na poškozeného M. tomuto sám strhl z krku zlatý řetízek s přívěškem v hodnotě 7 297,50 Kč a náramkové hodinky v hodnotě 3 000,- Kč a poté z místa činu utekl“. Obviněný P. P. byl podle § 234 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a obviněný K. Š. podle § 155 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 1, 2 tr. zák. k úhrnnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byli oba obvinění pro výkon uložených trestů zařazeni do věznice s ostrahou. V souvislosti s uložením souhrnného trestu byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 6. 2000, sp. zn. 2 T 204/99, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2000, sp. zn. 7 To 380/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O nárocích na náhradu škody bylo v rozsudku rozhodnuto tak, že podle § 229 odst. 1 tr. ř. se poškození Z. F., Policie České republiky, Správa hl. m. P. a ZP MV ČR odkazují s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Posledním výrokem rozhodl odvolací soud o zamítnutí odvolání obvodního státního zástupce pro Prahu 7 (§ 256 tr. ř.). Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 12. 2. 2002 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.). Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze napadli obvinění P. P. a K. Š. ve všech výrocích dovoláním podaným prostřednictvím svých obhájců ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřeli o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný P. P. v podrobně odůvodněném dovolání namítl nesprávně zjištěný skutkový stav věci a vyslovil přesvědčení, že provedené důkazy nejen vyvolávají pochybnosti o jeho vině trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák., ale dokonce takový závěr jednoznačně vylučují. Podle názoru dovolatele oba soudy opřely své závěry jednak o nevěrohodné důkazy, jednak pominuly důkazy svědčící o jeho nevině. Tím došlo k pochybení při právním posouzení skutku ve smyslu výše uvedeného dovolacího důvodu. V petitu dovolání proto navrhl, aby dovolací soud zrušil výroky o vině z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 11. 2001, sp. zn. 25 T 26/2000,i Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 6 To 625/2002, pokud se jedná o trestné činy podle § 234 odst. 1 tr. zák. a § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. a sám jej uznal vinným pouze trestnými činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., za které by mu uložil trest odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu, a to popř. i na delší zkušební dobu. Obviněný K. Š. v dovolání poukázal především na zjištění soudu, podle něhož se měl dopustit útoku na příslušníka Policie ČR. Napadenému rozhodnutí vytkl, že se soud při svém rozhodování nevypořádal s otázkou, zda poškozený J. M. byl v předmětné době vůbec příslušníkem Policie ČR, tj. zda u této osoby byla splněna podmínka vzniku poměru k policii na základě příslušného právního předpisu. I za předpokladu (fikce), že by příslušníkem policie byl, nepodílel se podle názoru dovolatele na plnění úkolů policie svěřených jí na základě zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, a nelze jej proto považovat za veřejného činitele ve smyslu ustanovení § 89 odst. 9 tr. zák. Dovolatel dále namítl, že soud učinil i nesprávný závěr o charakteru zranění poškozeného J. M. jako těžké újmy na zdraví podle § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., pokud vadně vyložil závěry znaleckého posudku a dále pak vycházel jen z výpovědi poškozeného založené na subjektivních údajích o jeho omezení v obvyklém způsobu života. Podle názoru dovolatele nebyla prokázána ani příčinná souvislost mezi přetrvávajícími obtížemi poškozeného jako následku zranění utrpěného při inkriminovaném činu. V další části svého dovolání se pak dovolatel podrobně zabýval důkazy provedenými v předmětné trestní věci a na tomto základě vyslovil přesvědčení, že oba soudy „ve svých úvahách opomněly důkazy, které prokazují nevinu odsouzeného, nijak se s nimi nevypořádaly, vycházely při rozhodování výlučně z důkazů svědčících proti odsouzenému, a to i přes jejich nevěrohodnost“. Přitom při řádném zvážení všech skutečností a důkazů podle zásady in dubio pro reo, by nemohly dojít k jinému závěru, než že se dovolatel předmětného konfliktu nezúčastnil a nemohl tedy spáchat žádný z trestných činů, za něž byl pravomocně odsouzen. Z výše uvedených důvodů obviněný v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Městského soudu zrušil ve všech částech, jež se ho týkají. Dále navrhl, aby dovolací soud sám rozhodl tak, že obviněný „K. Š. se podle § 226 písm. c) tr. ř. zprošťuje obžaloby z trestných činů výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že spáchal uvedené trestné činy, pro které je stíhán.“ K dovolání obviněných P. P. a K. Š. se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zas