3 Tdo 465/2002 — Nejvyšší soud

3 Tdo 465/2002 citace  Právní věta: Policista jedná v postavení veřejného činitele podle § 89 odst. 9 tr. zák. i v případě, že provede služební zákrok z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, v době mimo službu, jsou-li splněny další podmínky tohoto zákona (§ 7 odst. 2, § 10 odst. 1). Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 9. 2002 Spisová značka:3 Tdo 465/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:3.TDO.465.2002.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Útok na veřejného činitele Veřejný činitel Dotčené předpisy:§ 155 odst. 1 tr. zák. § 89 odst. 9 tr. zák. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Publikováno ve sbírce pod číslem:21 / 2004 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 465/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. září 2002 o dovoláních podaných obviněnými P. P., a K. Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 6 To 625/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7, pod sp. zn. 25 T 26/2000, t a k t o : I.Dovolání obviněného P. P. se o d m í t á podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. II. Dovolání obviněného K. Š. se o d m í t á podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O d ů v o d n ě n í : V rámci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 11. 2001, sp. zn. 25 T 26/2000, byli obvinění P. P. a K. Š. uznáni vinnými trestnými činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. a obviněný K. Š. i podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Obviněný P. P. byl dále uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy, po skutkové stránce popsané ve výrokové části rozsudku, byl obviněnému P. P. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a obviněnému K. Š. úhrnný i souhrnný trest odnětí svobody na čtyři a půl roku, přičemž pro výkon uložených trestů byli oba obvinění zařazeni do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 6. 2000, sp. zn. 2 T 204/99, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2000, sp. zn. 7 To 380/2000, včetně rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazujících. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody. Z podnětu odvolání, která obvinění P. P. a K. Š. proti tomuto rozsudku podali, rozhodl Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 6 To 625/2001, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu ohledně těchto obviněných zrušil. Za podmínek § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. sám znovu rozhodl, že oba obviněné uznal vinnými trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. a obviněného K. Š. i podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Obviněného P. P. uznal vinným též trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Podle výroku rozsudku se obvinění dopustili shora uvedených trestných činů skutkem spočívajícím v tom, že „dne 28. června 1999 v době od 05.30 do 06.00 hodin v P., na vozovce se snažili karatistickými kopy zasahovat projíždějící vozidla, přičemž obžalovaný K. Š. tímto jednáním rozbil čelní sklo u vozidla tov. zn. Škoda Favorit, majitele Z. F., a poté co vozidlo zastavilo, tak s dalšími osobami kopali do karoserie vozu, vylomili zadní stěrač, pravé přední zrcátko a obžalovaný P. propíchl tři pneumatiky, čímž způsobili na vozidle škodu v celkové výši 12 700,- Kč; poté, co řidič vozidla J. M., a jeho spolujezdkyně R. F., vystoupili z vozidla a představili se slovně jako policisté a vyzvali obžalované k předložení průkazů totožnosti, tak oba opakovaně fyzicky napadli poškozeného J. M., obžalovaný K. Š. poškozenému způsobil otřes mozku s postkomočním syndromem, tříštivou zlomeninu nosních kůstek se zlomeninou nosní přepážky s krvácením nosu a nutnou následnou operací, přičemž pracovní neschopnost u poškozeného trvala do 15. srpna 1999 a dále od 22. listopadu 2000 do 24. prosince 2000, poškozená R. F. v důsledku napadení obžalovaným P. P. utrpěla pohmoždění měkkých tkání obličeje s úrazovým krvácením z nosu, obžalovaný P. po dalším útoku na poškozeného M. tomuto sám strhl z krku zlatý řetízek s přívěškem v hodnotě 7 297,50 Kč a náramkové hodinky v hodnotě 3 000,- Kč a poté z místa činu utekl“. Obviněný P. P. byl podle § 234 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a obviněný K. Š. podle § 155 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 1, 2 tr. zák. k úhrnnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byli oba obvinění pro výkon uložených trestů zařazeni do věznice s ostrahou. V souvislosti s uložením souhrnného trestu byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 6. 2000, sp. zn. 2 T 204/99, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2000, sp. zn. 7 To 380/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O nárocích na náhradu škody bylo v rozsudku rozhodnuto tak, že podle § 229 odst. 1 tr. ř. se poškození Z. F., Policie České republiky, Správa hl. m. P. a ZP MV ČR odkazují s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Posledním výrokem rozhodl odvolací soud o zamítnutí odvolání obvodního státního zástupce pro Prahu 7 (§ 256 tr. ř.). Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 12. 2. 2002 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.). Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze napadli obvinění P. P. a K. Š. ve všech výrocích dovoláním podaným prostřednictvím svých obhájců ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřeli o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný P. P. v podrobně odůvodněném dovolání namítl nesprávně zjištěný skutkový stav věci a vyslovil přesvědčení, že provedené důkazy nejen vyvolávají pochybnosti o jeho vině trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák., ale dokonce takový závěr jednoznačně vylučují. Podle názoru dovolatele oba soudy opřely své závěry jednak o nevěrohodné důkazy, jednak pominuly důkazy svědčící o jeho nevině. Tím došlo k pochybení při právním posouzení skutku ve smyslu výše uvedeného dovolacího důvodu. V petitu dovolání proto navrhl, aby dovolací soud zrušil výroky o vině z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 11. 2001, sp. zn. 25 T 26/2000,i Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 6 To 625/2002, pokud se jedná o trestné činy podle § 234 odst. 1 tr. zák. a § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. a sám jej uznal vinným pouze trestnými činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., za které by mu uložil trest odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu, a to popř. i na delší zkušební dobu. Obviněný K. Š. v dovolání poukázal především na zjištění soudu, podle něhož se měl dopustit útoku na příslušníka Policie ČR. Napadenému rozhodnutí vytkl, že se soud při svém rozhodování nevypořádal s otázkou, zda poškozený J. M. byl v předmětné době vůbec příslušníkem Policie ČR, tj. zda u této osoby byla splněna podmínka vzniku poměru k policii na základě příslušného právního předpisu. I za předpokladu (fikce), že by příslušníkem policie byl, nepodílel se podle názoru dovolatele na plnění úkolů policie svěřených jí na základě zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, a nelze jej proto považovat za veřejného činitele ve smyslu ustanovení § 89 odst. 9 tr. zák. Dovolatel dále namítl, že soud učinil i nesprávný závěr o charakteru zranění poškozeného J. M. jako těžké újmy na zdraví podle § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., pokud vadně vyložil závěry znaleckého posudku a dále pak vycházel jen z výpovědi poškozeného založené na subjektivních údajích o jeho omezení v obvyklém způsobu života. Podle názoru dovolatele nebyla prokázána ani příčinná souvislost mezi přetrvávajícími obtížemi poškozeného jako následku zranění utrpěného při inkriminovaném činu. V další části svého dovolání se pak dovolatel podrobně zabýval důkazy provedenými v předmětné trestní věci a na tomto základě vyslovil přesvědčení,