3 Tdo 867/2025 – Nejvyšší soud

3 Tdo 867/2025-127 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 10. 2025 o dovolání, které podal obviněný L. L. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2025, č. j. 10 To 102/2025-104, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 T 102/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. 2. 2025, č. j. 9 T 102/2024-87, byl obviněný uznán vinným přečinem ohrožení podle vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen za to jednak k trestu odnětí svobody na 5 měsíců s podmíněným odkladem na 22 měsíců, jednak k trestu zákazu řízení motorových vozidel všech druhů v trvání 28 měsíců. Přečinu se dopustil zjednodušeně řečeno tím, že v podvečerních hodinách dne 17. 11. 2024 řídil v XY osobní automobil Škoda Octavia Combi s alkoholemií 2,33 ‰. 2. Odvolání obviněného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 4. 2025, č. j. 10 To 102/2025-104, zamítl podle § 256 tr. ř. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti němu podal prostřednictvím svého obhájce dovolání obviněný. Opřel je o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d) a i) tr. ř. 4. Prvostupňovému soudu vyčetl, že konal hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, ačkoliv se řádně a včas omluvil, a dokonce doložil potvrzení o pracovní neschopnosti. Ohradil se proti tomu, že zmíněné potvrzení by bylo totéž, jaké předkládal již v minulosti, neboť nynější potvrzení o pracovní neschopnosti obsahovalo na rozdíl od toho dřívějšího jiné údaje – časy. Nižším soudům vyčetl, že tuto omluvu neakceptovaly. Odmítl, že by soudy mohly argumentovat tím, že z rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti nevyplývá, že nebyl schopen účastnit se hlavního líčení, neboť soud není lékař a není oprávněn přezkoumávat zdravotní stav pacienta a jeho schopnost nebo neschopnost zúčastnit se hlavního líčení. Upozornil na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 743/2011 vztahující se k včasnosti omluvy a dále rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2448/08, které se týkalo práva žádat o odročení z důvodů na straně obhájce. Zmínil též rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 151/2024, které detekovalo obviněným blíže nespecifikované závažné procesní pochybení. 5. Další námitku obviněný vznesl proti přiměřenosti uloženého trestu. Upozornil, že prvostupňovému soudu zaslal své písemné prohlášení viny, což je forma, která pro tento zákonný institut zapovězena není. Toto jeho prohlášení však bylo soudy přehlíženo a nebylo zohledněno ani jako polehčující okolnost, pro kterou měl být ukládaný trest zásadním způsobem snížen. 6. Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou nižších stupňů a věc vrátil k prvostupňovému soudu. 7. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten upozornil, že dovolatel opakuje obhajobu, kterou prezentoval již ve svém odvolání, s níž se druhostupňový soud náležitě vypořádal. Napadaný postup spočívající v konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného ostatně řádně vysvětlil již prvostupňový soud. Nad rámec argumentace nižších soudů, s níž se ztotožnil, poukázal státní zástupce na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 442/2003, sp. zn. 3 Tdo 764/2013, sp. zn. 7 Tdo 722/2021 a sp. zn. 7 Tdo 90/2023, z nichž vyplývá, že potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti se vystavuje pro účely sociálního zabezpečení a samo o sobě neprokazuje, že obviněný není schopen dostavit se k soudnímu jednání. Státní zástupce vyzdvihl, že obviněný musí svou omluvu z hlavního líčení doložit nikoliv potvrzením o své pracovní neschopnosti, nýbrž lékařskými zprávami, které je soud oprávněn sám posoudit a vyhodnotit, zda obviněnému bránily v účasti. Zdůraznil, že dovolatel v tehdejší své omluvě neuváděl, že by mu v účasti u hlavního líčení bránily nějaké konkrétní zdravotní obtíže, takové nakonec neuvedl ani nyní ve svém dovolání. Dovolání proto stran rozsahu těchto námitek shledal zjevně neopodstatněným. 8. K výhradám obviněného proti uloženému trestu státní zástupce poukázal na to, že dovolatel v rozporu s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nenamítá, že by mu snad byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, ale rozporuje pouze nepřiměřenou přísnost svého postihu. Takové námitky však nelze v dovolání namítat ani prostřednictvím jak uplatněného, tak ani jakéhokoliv jiného dovolacího důvodu. Výjimečně by přiměřenost trestu mohl dovolací soud posuzovat pouze tehdy, pokud by trest představoval porušení ústavní zásady proporcionality trestních sankcí a jednalo by se o trest výjimečný svou nespravedlností. Dovolatel však v tomto směru žádnou námitku neuplatnil a nepřiměřenost spatřuje pouze v nezohlednění jeho „prohlášení viny“ coby polehčující okolnosti. Státní zástupce připomněl, že prohlášení viny nelze učinit korespondenčně, ale je nezbytné, aby se tak stalo osobně a ústně před soudem, který v rámci dialogu s obviněným musí ověřit dostatečnou míru informovanosti obviněného a jeho vůle prezentované v prohlášení viny. V tomto směru státní zástupce upozornil na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2138/23 a doplnil, že má-li mít poučení soudu vůči obviněnému prohlašujícímu vinu formu dialogu, pak je korespondenční forma vyloučena. 9. Uzavřel, že námitky obviněného ohledně jeho účasti u hlavního líčení jsou zjevně neopodstatněné a námitky proti uloženému trestu neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. III. Přípustnost dovolání 10. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání 11. V prvé řadě nutno zmínit, že dovolací výhrady obviněného jsou z většiny opakováním připomínek vznášených již v odvolacím řízení. Druhostupňový soud na ně patřičně reagoval, vypořádal se s nimi a obviněnému poskytl náležité vysvětlení, proč jim nedal za pravdu. Na tuto argumentaci lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. 3 Tdo 464/2025, či rozhodnutí ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 3 Tdo 447/2025, podle nichž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jedná se v tomto rozsahu zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 12. Obviněný své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d a i) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají těmto důvodům dovolání, a poté na vyhodnocení, zda jim lze přiznat opodstatněnost a zda jsou tudíž způsobilé vyústit v požadovanou kasaci napadených rozhodnutí. 13. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.], · obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.]. IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. 14. Námitky obviněného proti konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti lze podřazovat pod tento dovolací důvod. Jde však o námitky zjevně neopodstatněné. Nižší soudy se možností konat hlavní líčení v nepřítomnosti dovolatele náležitě zabývaly, jejich úvahy jsou logické, přesvědčivé a srozumitelně vyjádřené. Nejvyšší soud se s nimi v plném rozsahu ztotožňuje a nad jejich rámec lze dodat snad jen následující. 15. Judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, na kterou poukazuje dovolatel, není na projednávanou trestní věc případná. Omluva obviněného nebyla shledána nedostačenou z hlediska její včasnosti (takže rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 743/2011 se uplatní jen stěží) a omluva byla budována na podkladě pracovní neschopnosti obviněného, nikoliv jeho obhájce (takže ani rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2448/08 na nyní řešenou věc nedopadá). 16. V obecné rovině stojí za zmínku, že otázka včasnosti a řádnosti omluvy obviněného z účasti u hlavního líčení je veskrze individuální a záleží vždy na konkrétních okolnostech jednotlivého případu, z nichž lze usuzovat na to, zda jde o reálnou překážku