3 Tdo 951/2013 — Nejvyšší soud

3 Tdo 951/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:19. 2. 2014 Spisová značka:3 Tdo 951/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.951.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Amnestie Zastavení trestního stíhání Dotčené předpisy:§ 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:24. 3. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 951/2013-30 U S N E S E N ÍNejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. února 2014 o dovolání nejvyššího státního zástupce, které podal v neprospěch obviněného J. Ř., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 2 To 29/2013, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 28 T 1/2006, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá. Odůvodnění: Usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 23. 1. 2013, č. j. 28 T 1/2006-9774, bylo podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného J. Ř. pro skutky, kterých se měl dopustit společně s dalším spolupachatelem způsobem a za okolností podrobně popsaných v obžalobě Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě, ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 4 VZV 5/2003, v nichž byl spatřován zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010). Soud vyslovil, že obviněný je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, a to podle článku II. citovaného rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii. O stížnosti státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě, proti tomuto usnesení, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 4. 2013, č. j. 2 To 29/2013-9822, jímž tuto stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. Usnesení soudu prvního stupně tak nabylo právní moci dnem 30. 4. 2013 (§ 140 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.). Proti shora citovanému usnesení stížnostního soudu podal následně nejvyšší státní zástupce dovolání, a to v neprospěch obviněného J. Ř. V něm uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. f), l) tr. ř. s poukazem na to, že soud druhého stupně napadeným rozhodnutím zamítl řádný opravný prostředek proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. c) tr. ř., jímž bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž pro to byly splněny zákonné podmínky. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve stručně rozvedl průběh dosavadního řízení vedeného proti obviněnému v předmětné trestní věci. Připomněl, že původně bylo trestní stíhání obviněného zahájeno usneseními policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 24. 9. 2003 a 7. 6. 2004, ČTS: OKFK-305/6-2003 a OKFK-16/6-2004, pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“). Ve věci byla posléze podána obžaloba, o níž rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 28 T 1/2006, jímž obviněného žalovaným trestným činem uznal vinným. Ještě před tím, než soud druhého stupně rozhodl o uplatněném řádném opravném prostředku, podala v předmětné trestní věci tehdejší ministryně spravedlnosti stížnost pro porušení zákona, kterou - jako nezákonná - napadla usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě, jimiž byly zamítnuty stížnosti obviněného proti výše citovaným usnesením o zahájení trestního stíhání. Z podnětu podané stížnosti pak Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 4 Tz 99/2009, rozhodl podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř. a § 270 odst. 1 tr. ř. tak, že napadenými usneseními Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě, byl porušen zákon. V důsledku toho pak Nejvyšší soud zrušil nejen napadená usnesení, ale i rozhodnutí na ně obsahově navazující, včetně odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. V řízení bylo dále pokračováno tak, že policejní orgán rozhodl dne 21. 6. 2010 dalším usnesením o zahájení trestního stíhání, kdy s ohledem na změnu právní úpravy byl inkriminovaný skutek posuzován jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Pro ten také byla následně podána znovu obžaloba, kterou projednával Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci po spojení s jinou trestní věcí ke společnému projednání a rozhodnutí pod sp. zn. 28 T 1/2006. V tomto řízení - za použití amnestie prezidenta republiky z 1. 1. 2013 - soud následně vydal shora uvedené usnesení o zastavení trestního stíhání, které poté druhostupňovým rozhodnutím potvrdil i Vrchní soud v Olomouci. Oba soudy svůj postup odůvodnily tím, že pro potřeby článku II. amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 je nutné vycházet z výše zmíněných původních usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 24. 9. 2003 a 7. 6. 2004, což znamená, že od jeho zahájení uplynulo k 1. lednu 2013 více než osm let. Soudy zároveň vycházely z toho, že celé řízení bylo vedeno pro týž skutek a týž trestný čin, přičemž obviněnému nelze klást k tíži neschopnost orgánů činných v trestním řízení ukončit je v kratší době, když samotný obviněný se na prodlužování řízení nijak nepodílel. Proto bylo podle soudů namístě v jeho případě amnestii z 1. 1. 2013 aplikovat. Dovolatel připustil, že trestní stíhání vedené proti obviněnému nebylo ke dni 1. 1. 2013 skončeno a nebylo ani zčásti vedeno jako proti uprchlému. Zároveň se týkalo trestného činu, za který trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let. Potud byly podmínky čl. II amnestie splněny. Podle dovolatele však nebyla splněna poslední podmínka čl. II amnesie, a sice že délka trestního stíhání obviněného J. Ř. přesáhla dobu osmi let. Rozhodná je totiž doba zahájení trestního stíhání až dne 26. 10. 2010. Tento právní závěr opírá dovolatel o skutečnost, že v době před tímto datem nebylo trestní stíhání vedeno řádně a v souladu se zákonem a nelze ji proto pro účely rozhodnutí o účasti obviněného na amnestii započítat. Původními usneseními o zahájení trestního stíhání sice policejní orgán projevil vůli stíhat obviněného, nicméně tak učinil procesně chybným způsobem. Jejich zrušením Nejvyšším soudem se vytvořil právní stav, jako by trestní stíhání de facto vedeno nebylo a řízení se nacházelo toliko ve fázi prověřování podle § 158 tr. ř. Doba prověřování ovšem v rozhodnutí o amnestii nijak zohledněna není, neboť čl. II neshledává relevantním okamžik sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení či jinou skutečnost ve smyslu § 12 odst. 10 tr. ř. Dovolatel současně připomněl, že účelem a smyslem aboličního ustanovení čl. II rozhodnutí o amnestii z 1. 1. 2013 je zamezit vedení trestního stíhání v případech, kdy - vedle dalších podmínek - orgány činné v trestním řízení nebyly schopny od jeho zahájení (tj. od okamžiku, kdy prověřováním podle § 158 tr. ř. zjištěné a odůvodněné skutečnosti nasvědčovaly, že byl spáchán trestný čin a spáchala ho určitá osoba), pravomocně do 1. 1. 2013 rozhodnout o vině obviněného. Usnesení policejního orgánu ze dne 24. 9. 2003 a 7. 6. 2004 ovšem z důvodu vad popsané podmínky nesplňovala, jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 4 Tz 99/2009. Dobu vedení trestního stíhání proti obviněnému od nich proto odvíjet nelze. Při interpretaci rozhodnutí o amnestii přitom podle dovolatele není namístě přiklánět se k argumentaci, jež vychází z eliminace jejího výkladu k tíži obviněného. Rozhodnutí o amnestii je svojí povahou institutem směřujícím v rozporu se standardními postupy ve smyslu trestního řádu zcela ve prospěch obviněných. Je-li v konkrétním případě dovozena nemožnost aplikace amnestie na konkrétní případ konkrétního obviněného, nejde obecně vzato o závěr v neprospěch obviněného, když v konečném důsledku nedochází k ničemu jinému, než jenom k aplikaci standardních mechanismů (tzn. k neužití institutu zcela výjimečného). S odkazem na výše uvedené důvody uzavřel nejvyšší státní zástupce své dovolání tím, že v daném případě byl čl. II rozhodnutí o amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 aplikován nesprávně. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1, odst.