3 Tdo 958/2021 — Nejvyšší soud

3 Tdo 958/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř. § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:22. 12. 2021 Spisová značka:3 Tdo 958/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.958.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dohled Lichva Ne bis in idem Pokračování v trestném činu Překážka věci rozhodnuté Trest zákazu činnosti Dotčené předpisy:§ 253 odst. 1 tr. zák. § 253 odst. 2 tr. zák. § 11 odst. 1 písm. h) tr. zák. § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř. § 89 odst. 3 tr. zák. § 11 odst. 3 tr. ř. § 49 tr. zák. § 60a tr. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 5. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 1931/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 958/2021- USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 12. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. H., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2021, sp. zn. 61 To 92/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 23/2009, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. H. odmítá. Odůvodnění:I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 1 T 23/2009, byl obviněný J. H. uznán vinným pokračujícím trestným činem lichvy podle § 253 odst. 1 alinea (pozn. ve výroku blíže nespecifikovaná), odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že jako místopředseda představenstva společnosti A. M. Č. r., která do dne 19. 10. 2005 byla vedena pod obchodním jménem A. Č. M., se sídlem XY, XY, který byl statutárními zástupci této společnosti zplnomocněn generální plnou mocí k jednání a podepisování všech právních úkonů jménem společnosti, v době od 12. 3. 2003 do 17. 7. 2008 uzavíral jménem této společnosti v sídle společnosti s níže uvedenými poškozenými zákazníky společnosti smlouvy o úvěrech, kde společnost vystupovala jako věřitel a poškození jako dlužníci, přičemž tyto úvěry byly ve všech případech zajištěny zástavními právy k nemovitostem ve vlastnictví dlužníků či jejich rodinných příslušníků, kdy hodnota těchto nemovitostí vždy několikanásobně převyšovala hodnotu poskytnuté částky úvěru, záměrně při uzavírání těchto smluv využíval tísně poškozených, kteří nutně potřebovali finanční prostředky k řešení své tíživé sociální situace, a současně využil jejich nezkušenosti spočívající v tom, že nebyli schopni z důvodu záměrně nepřehledně formulovaných smluvních podmínek kvalifikovaně posoudit veškeré právní a finanční dopady pro ně vyplývající z těchto smluv před podpisem předmětných úvěrových smluv, především to, že výše smluvních závazků a požadovaných pokut mnohanásobně přesáhne fakticky poskytnuté plnění a že na základě rozhodčí doložky nebudou moci po podpisu smluv podle ujednaných smluvních podmínek uplatnit své nároky z uzavřených smluv u občanskoprávního soudu, nýbrž pouze v rozhodčím řízení u rozhodce, kterého předem vybrala společnost, což pro ně bylo jednostranně velmi nevýhodné, a dále že v případě jakéhokoli porušení smluvních podmínek společnost neprodleně uzavřené smlouvy jednostranně vypoví, což se v uvedených případech vždy stalo a obžalovaný jménem společnosti uplatnil v rozhodčím řízení pohledávky z uzavřených smluv, které byly v naprostém nepoměru s fakticky poskytnutým plněním ze strany společnosti poškozeným, a následně v některých případech bez odkladu vymáhal pohledávky prostřednictvím nedobrovolných dražeb, kdy za poskytnuté plnění došlo k dražbě a odejmutí nemovitostí z majetku poškozených, jejichž hodnota mnohanásobně převyšovala poskytnuté plnění, ačkoli si byl vědom, že tak poškozené uvede do stavu bezvýchodné sociální tísně, neboť tyto nemovitosti sloužily k uspokojení základní životní potřeby bydlení jich samých i jejich rodin, a tímto jednáním ve prospěch uvedené společnosti poškozeným způsobil v celkové výši škodu v rozsahu nejméně 29.284.456 Kč, přičemž jednotlivé útoky vůči konkrétním poškozeným jsou podrobně popsány v bodech 1) – 46) skutkové věty odsuzujícího rozsudku. Za to byl obviněný odsouzen podle § 253 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon mu byl v souladu s § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 1 T 23/2009, podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině i trestu. Odvolání v neprospěch obviněného pak podala státní zástupkyně, a to do výroku o trestu. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 4. 2021, sp. zn. 61 To 92/2021, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek pouze ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. a podle § 253 odst. 2 tr. zák. odsoudil obviněného k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon mu byl podle § 60a odst. 1 tr. zák. za splnění podmínek § 58 odst. 1 tr. zák. a § 60a odst. 2 tr. zák. odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let za současného vyslovení dohledu. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu činnosti v oblasti, jejímž předmětem je poskytování finančních služeb vykonávaných na základě oprávnění podle zákona č. 455/1999 Sb. nebo zvláštních zákonů upravujících podmínky podnikání na finančních trzích, a to na dobu 8 let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. II. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2021, sp. zn. 61 To 92/2021, podal obviněný J. H. dovolání (č. l. 3988–3996), v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že bylo proti němu vedeno trestní stíhání, ač bylo ze zákona nepřípustné. Obviněný v podaném dovolání namítl porušení zásady ne bis in idem, resp. prolomení překážky rei iudicatae. Uvedl, že skutek sestávající se ze 14 dílčích jednání je s výjimkou odlišných poškozených totožný se skutkem, u něhož byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 5 T 35/2010, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 6 To 69/2012, viny zproštěn. Zdůraznil, že mezi zprošťujícím rozsudkem a rozhodnutími v projednávané věci nejsou žádné rozdíly co do zobecnitelné objektivní či subjektivní charakteristiky skupiny poškozených osob (co do jejich věku, zkušeností a znalostí, zdravotního stavu či postavení). V obou věcech se jednalo o jediný skutek ve smyslu tehdy použitelného trestního práva hmotného, přičemž v rámci trestního řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 T 35/2010 soudy dospěly k závěru, že se vytýkaným jednáním nedopustil trestného činu, neboť absentoval „prvek tísně“, což byl znak, jehož věcný obsah byl v obou trestních věcech totožný. Obě skupiny poškozených se totiž při uzavírání úvěrových smluv se společností A. M. Č. R., nacházely v materiálně totožných podmínkách. V postupu soudu nižších stupňů proto obviněný spatřuje jednoznačné porušení zásady ne bis in idem formulované v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, a na ni navazujícího pravidla zakotveného v § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. Na podporu výše uvedených závěrů obviněný podal v části III.A svého dovolání obsáhlý teoretický výklad pojmu skutek v rámci trestního práva hmotného a v části III.B dovolání rozebíral úlohu trestního práva procesního v návaznosti na projednávaný případ. Na podkladě tohoto teoretického výkladu dospěl k tomu, že pokračování v trestném činu bylo v trestním zákoně upraveno v § 89 odst. 3, který vymezoval čtyři základní znaky pokračování v trestném činu (útoky v obou věcech naplňovaly stejnou skutkovou podstatu, byly vedeny týmž záměrem, jsou spojeny stejným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a shodující se i v předmětu útoku). Jednání, které mu bylo kladeno za vinu v trestní věci Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 T 35/2010 a v nyní projednávaném případě téhož soudu pod sp. zn. 1 T 23/2009, představují dílčí útoky téhož pokračujícího trestného činu z hlediska použi