30 Cdo 1098/2017 – Nejvyšší soud

30 Cdo 1098/2017-416 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce P. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 141/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, č. j. 19 Co 317/2016-393, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se v řízení na žalované domáhá zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena délkou správního řízení o vydání cestovního pasu, které bylo vedeno před Úřadem městské části Praha 16, dále jen „ÚMČ Praha 16“, a v té souvislosti rovněž zaplacení částky 140 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v zásahu do práva na svobodu pohybu a pobytu dle čl. 14 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“. 2. Rozsudkem ze dne 27. 6. 2016, č. j. 7 C 141/2012-357, Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 59 375 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobci částku 70 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu co do částky 70 625 Kč s příslušenstvím (výrok III), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 92 202 Kč (výrok IV). 3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce podal dne 10. 4. 2007 v Londýně na zastupitelském úřadu České republiky žádost o vydání nového cestovního pasu. Tato žádost byla zamítnuta rozhodnutím ÚMČ Praha 16 ze dne 30. 5. 2007 s odůvodněním, že u žalobce jsou dány důvody pro odnětí a odepření vydání cestovních dokladů. Konkrétní příčinou zamítnutí žádosti o vydání nového cestovního dokladu bylo probíhající řízení o odnětí cestovních dokladů žalobce zahájené na základě návrhu JUDr. Vladimíra Plašila, soudního exekutora, z důvodu nařízení exekuce proti žalobci. Řízení o odnětí cestovních dokladů žalobci bylo zastaveno až rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 25. 2. 2009, neboť žalobci odňaté cestovní doklady pozbyly platnosti, a požadavek exekutora tak již nebyl opodstatněn. ÚMČ Praha 16 na tomto základě zrušil své rozhodnutí ze dne 30. 5. 2007 s tím, že v řízení o žádosti žalobce na vydání cestovního pasu bude pokračováno a že cestovní pas bude žalobci vydán, k čemuž došlo dne 18. 5. 2009. 4. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že délkou posuzovaného správního řízení o vydání cestovního pasu bylo porušeno žalobcovo právo na projednání věci v přiměřené lhůtě vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, dále jen „Úmluva“, jakož i jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny. Uvedený zásah dle názoru soudu prvního stupně způsobil žalobci nemajetkovou újmu, kterou s ohledem na vyvratitelnou domněnku jejího vzniku nebylo třeba prokazovat. K odčinění této újmy pak soud prvního stupně přiznal žalobci zadostiučinění ve výši 59 375 Kč s příslušenstvím. 5. Dále měl soud prvního stupně za to, že částečně důvodný je i nárok žalobce na zadostiučinění za zásah do práva na svobodu pohybu a pobytu, k němuž došlo v důsledku nepřiměřené délky stejného správního řízení, přičemž žalobci jako zadostiučinění přiznal částku 70 000 Kč s příslušenstvím. Vycházel z toho, že po dobu, kdy žalobci nebyl vydán cestovní pas, nemohl cestovat, čímž bylo zasaženo do jeho práva na svobodu pobytu a pohybu jako do jedné z dílčích složek osobnosti žalobce. Soud prvního stupně uvedl, že nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení může být porušeno i jiné základní právo než jen právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, přičemž újma založená na takové skutečnosti musí být prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv jiná osoba, která byla danou skutečností postižena. V tomto ohledu vzal soud prvního stupně v potaz, že výše uvedené omezení způsobilo v životě žalobce závažné dlouhodobé zdravotní, rodinné i pracovní problémy spočívající v užívání antidepresiv, odcizení dětí žalobce, jakož i v nemožnosti zvyšování pracovní kvalifikace vycestováním do zahraničí. Soud prvního stupně měl za to, že vznik nemajetkové újmy na straně žalobce není třeba prokazovat, neboť je zjevné, že stejnou újmu by utrpěla jakákoliv jiná osoba, která by byla danou skutečností postižena. 6. Napadeným usnesením Městský soud v Praze jako soud odvolací zrušil rozsudek soudu prvního stupně, vyjma jeho zamítavého výroku III v rozsahu částky 625 Kč s příslušenstvím, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. V odůvodnění zrušujícího rozhodnutí se odvolací soud neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalobce uplatnil žalobou dva samostatné nároky. Dle odvolacího soudu žalobce uplatnil jediný nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou správního řízení o vydání cestovního pasu, přestože tato skutečnost zasáhla do života žalobce v různých směrech. Dle odvolacího soudu bylo třeba uvedený nárok posoudit nikoliv podle § 11 až 13 obč. zák., jak uváděl žalobce, ale podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. 8. K tomu odvolací soud dále dovodil, že v posuzovaném správním řízení nešlo o spor o právo nebo závazek soukromoprávní povahy, a žalobce se proto nemůže domáhat odčinění nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, nýbrž jen odčinění nemajetkové újmy způsobené jednotlivými průtahy v předmětném správním řízení. Na tomto základě měl odvolací soud za to, že na posuzované správní řízení nedopadají závěry stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, a neuplatní se tedy ani vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy. Žalobce je proto povinen prokázat vznik nemajetkové újmy stejně jako příčinnou souvislost mezi tvrzenými průtahy a vznikem újmy. 9. Z uvedených důvodů odvolací soud zrušil v uvedeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přitom jej zavázal, aby zkoumal, zda žalobci vznikla v důsledku průtahů v posuzovaném správním řízení nemajetková újma, a aby za tímto účelem posoudil, zda žalobce dostatečně tvrdí a prokazuje nejen tuto újmu, ale i příčinnou souvislost mezi nemajetkovou újmou a průtahy v posuzovaném správním řízení. II. Dovolání a vyjádření k němu 10. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, ve kterém předně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku společného uplatnění (objektivní kumulace) nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného správního řízení a na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku zásahu do práva na svobodu pobytu a pohybu, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou blíže specifikoval. 11. Dále žalobce odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil dovolacím soudem dosud neřešenou otázku, zda zásah orgánů veřejné moci do práva na svobodu pohybu a pobytu podle č. 14 Listiny je zásahem do osobnostních práv žalobce ve smyslu § 11 a násl. obč. zák., a speciálním zákonem OdpŠk se řídí toliko poskytnutí kompenzace za takto vzniklou újmu. 12. Žalobce v dovolání rovněž namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování otázky, zda se na posuzované správní řízení vztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V tomto ohledu uvádí, že odepíráním vydání cestovního dokladu v posuzovaném řízení bylo zasaženo do jeho práva na svobodu pohybu a pobytu stanoveného v čl. 14 Listiny a rovněž do práva na ochranu soukromého života stanoveného v čl. 8 Listiny, a tedy do občanského práva osobní povahy. Žalobce v návaznosti na to upozorňuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, dále jen „ESLP“, ze dne 13. 11. 2003 ve věci D. N. proti Chorvatsku, stížnost č. 66485/01, a na rozsudek ESLP ze dne 2. 12. 2014, ve věci A. B. proti Itálii, stížnost č. 43978/09, v nichž podle žalobce ESLP řešil podobné případy jako je případ žalobce a dospěl k závěru o aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Odvolacímu soudu žalobce dále vytýká, že nesprávně aplikoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, když v posuzovaném správním řízení o vydání cestovního pasu šlo o civilní právo osobní povahy (o právo na svobodu pobytu a pohybu), a na dané řízení proto čl.