30 Cdo 1134/2025 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1134/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 1. 2026 Spisová značka:30 Cdo 1134/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:30.CDO.1134.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Daňové řízení Nesprávný úřední postup (nepřiměřená délka řízení) Průtahy v řízení Dotčené předpisy:§ 31a odst. 3 písm. e) předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:12. 2. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 1196/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1134/2025-209 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Wassa s.r.o., IČO 27317421, se sídlem v Mírové pod Kozákovem, Bělá 100, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 13, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 149 658 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 75 C 187/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2024, č. j. 35 Co 33/2024-186, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 149 658 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku tvrzené nepřiměřené délky daňového řízení zahájeného podáním přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období duben 2015 u Finančního úřadu pro Liberecký kraj dne 25. 5. 2015 a skončeného dne 25. 3. 2022 doručením usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. IV. ÚS 442/22, jímž Ústavní soud odmítl žalobkyní podanou ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2021, č. j. 8 Afs 334/2019-62 (dále i jen „posuzované řízení“). 2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 10. 2023, č. j. 75 C 187/2022-147, ve spojení s opravným usnesením ze dne 25. 2. 2025, č. j. 75 C 187/2022-201, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 149 658 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 149 658 Kč od 27. 10. 2022 do zaplacení (výrok I), a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 700 Kč (výrok II). 3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně podala dne 25. 5. 2015 přiznání k DPH za zdaňovací období duben 2015 u Finančního úřadu pro Liberecký kraj. Dne 14. 12. 2015 byla zahájena daňová kontrola z důvodu podezření na zkrácení daňové povinnosti na dani z přidané hodnoty. V březnu 2016 vydal správce daně žádost o mezinárodní dožádání, v prosinci 2016 a březnu 2017 proběhla ústní jednání, v květnu 2017 uložil správce daně pořádkové pokuty dvěma svědkům za nedostavení se ke svědecké výpovědi, v červnu 2017 rozhodl správce daně o nedůvodnosti stížnosti žalobkyně podané v rámci výslechu svědka, v červenci 2017 proběhla svědecká výpověď na Daňovom úrade v Bratislavě. V září 2017 proběhlo ústní jednání, v listopadu 2017 byla stížnost proti postupu správce daně vyhodnocena jako nepřípustná a dne 4. 12. 2017 došlo k projednání zprávy o daňové kontrole, tj. k ukončení daňové kontroly. Za dané zdaňovací období byla žalobkyni doměřena daň z přidané hodnoty ve výši 6 685 627 Kč. Proti platebnímu výměru podala žalobkyně odvolání, které zamítlo Odvolací finanční ředitelství svým rozhodnutím ze dne 20. 6. 2018, č. j. 27776/18/5300-22443-702189. Žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem svým rozsudkem ze dne 5. 11. 2019, č. j. 59 Af 28/2018-70, a poté byla žalobkyni rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2021, č. j. 8 Afs 334/2019-62, zamítnuta kasační stížnost. Ústavní stížnost proti posledně uvedenému rozhodnutí byla odmítnuta usnesením ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. IV. ÚS 442/22, které bylo doručeno žalobkyni dne 25. 3. 2022. Nárok žalobkyně předběžně uplatnila u žalované dne 26. 4. 2022, žalovaná odmítla žalobkyni přiznat jakoukoli formu zadostiučinění. Z provedených listin soud prvního stupně zjistil, že posuzované řízení bylo extrémně náročné. Správce daně se v řízení musel vypořádat se stovkami listin, provedl desítky ústních jednání, požadoval součinnost množství subjektů, vyslýchal desítky svědků, řízení mělo mezinárodní prvek, některé úkony byly prováděny dožádanými zahraničními orgány. Žalobkyně opakovaně měnila právní zastoupení, nahlížela do spisu, často žádala o prodloužení lhůt k vyjádření, ve věci podala dvě stížnosti (jedna byla vyhodnocena jako nedůvodná, jedna jako nepřípustná), dvěma zaměstnancům žalobkyně byly uloženy sankce za závažné ztěžování správy daní. Dle soudu prvního stupně se správce daně musel vypořádat s mimořádně složitou materií a po celou dobu postupoval aktivně, během řízení nenastalo žádné období pasivity či prodlev. 4. Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci sp. zn. 59 Af 28/2018 soud prvního stupně dospěl ke skutkovému zjištění, že žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 20. 6. 2018, č. j. 27776/18/5300-22443-702189, byla u tohoto soudu podána dne 31. 8. 2018. Tímto rozhodnutím rozhodlo Odvolací finanční ředitelství mimo jiné o dodatečném platebním výměru týkajícím se zdaňovacího období duben 2015. Dne 10. 9. 2018 se ve věci vyjádřil žalovaný, dne 12. 10. 2018 byl soudu doručen spisový materiál správce daně prvního a druhého stupně a dne 18. 10. 2018 bylo soudu doručeno vyjádření Odvolacího finančního ředitelství v rozsahu 16 stran. K jednání soud předvolal strany na den 16. 10. 2019, jednání proběhlo dne 5. 11. 2019 v nepřítomnosti žalobkyně. Na tomto jednání správní soud vyhlásil rozsudek, kterým žalobu zamítl. Kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu byla pak žalobkyní podána dne 29. 11. 2019. Dne 13. 1. 2020 se do spisu vyjádřilo Odvolací finanční ředitelství, následně byl soudu doručen spisový materiál správce daně prvního a druhého stupně. Dne 22. 1. 2020 vyzval Nejvyšší správní soud právního zástupce žalobkyně k vyjádření, dne 6. 5. 2020 byla kasační stížnost ze strany žalobkyně doplněna, dne 11. 6. 2021 byla kasační stížnost opětovně doplněna, k tomu se vyjádřilo Odvolací finanční ředitelství podáním doručeným Nejvyššímu správnímu soudu dne 20. 7. 2021 a dne 1. 10. 2021. Rozsudkem ze dne 9. 12. 2021, č. j. 8 Afs 334/2019-62, byla kasační stížnost zamítnuta. Ústavní stížnost žalobkyně odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. IV. ÚS 442/2022. 5. Z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 9 T 7/2019 soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně se dopustila jednání, které bylo kvalifikováno tak, že žalobkyně vyhotovila, použila a předložila doklady, ve kterých uvedla nepravdivé údaje vztahující se k výdajům rozpočtu spravovaných jménem Evropské unie, a tím umožnila nesprávné použití finančních prostředků z takového rozpočtu, a v žádosti o poskytnutí dotace uvedla nepravdivé údaje, kdy těmito činy způsobila škodu velkého rozsahu. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně dále vyplynulo, že Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 12 To 13/2021-12 mimo jiné rozhodl tak, že žalobkyně spáchala zvlášť závažný zločin poškození finančních zájmů Evropské unie. 6. Co se týče právního posouzení, soud prvního stupně měl za to, že jedinou nejistotou žalobkyně bylo to, zda se jí podaří promyšlenou a dobře organizovanou činností, v jejímž rámci podávala nepravdivá přiznání k DPH, dosáhnout neoprávněného zisku na úkor státu. Z odůvodnění trestních rozsudků přitom jednoznačně vyplynulo, že přiznání k DPH podaná žalobkyní obsahovala nepravdivé údaje, jejichž cílem bylo daň zkrátit a způsobit tak daňový únik. Dle soudu prvního stupně právnická osoba, coby uměle vytvořený subjekt, projevuje svou vůli a jedná fakticky vždy prostřednictvím konkrétních lidí, neboť jinak jednat nemůže. Je to dle soudu prvního stupně právě žalobkyně, které měl zkrácením daně vzniknout prospěch a žalobkyně nikdy neučinila žádný krok vedoucí k nápravě nepravdivě podaných daňových přiznání. Dle soudu prvního stupně se tedy nejednalo o excesivní jednání pouze některých zaměstnanců, žalobkyni tak nesvědčí žádná omluvenka. Soud prvního stupně měl za to, že se žalované podařilo svou obranou, v rámci které tvrdila a prokázala účel a průběh posuzovaného řízení včetně jednání žalobkyně v něm, vyvrátit domněnku o nemajetkové újmě vzniklé žalobkyni délkou tohoto řízení. Soud prvního stupně měl rovněž za to, ž