30 Cdo 1197/2010 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1197/2010 citace  Název judikátu:Přezkum rozhodnutí vydaného podle § 191b odst. 4 o.s.ř. v detenčním řízení Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 6. 2010 Spisová značka:30 Cdo 1197/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.1197.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání Technické normy Dotčené předpisy:§ 239 odst. 1,3 o. s. ř. § 191b odst. 4 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:28. 7. 2010 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 10.04.2010III.ÚS 2871/10prof. JUDr. Pavel Holländer, DrSc. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1197/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka ve věci umístěné A. R., zastoupené opatrovníkem Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem v Praze 2, Ječná 548/7, o vyslovení přípustnosti převzetí umístěné do ústavu zdravotnické péče, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 19 L 1603/2009, o dovolání umístěné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2010, č.j. 64 Co 556/2009-20, takto: Dovolání se odmítá.O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 8 (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 15. října 2009, č.j. 19 L 1603/2009-4, vyslovil ve smyslu § 191b odst. 4 občanského soudního řádu (dále již „o.s.ř.“) přípustnost převzetí umístěné A. R., do ústavu zdravotnické péče – Psychiatrické léčebny Praha 8 – Bohnice (dále již „ústav“). Soud prvního stupně v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí uvedl, že v daném případě byly s ohledem na provedené důkazy splněny podmínky ve smyslu § 23 odst. 4 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů (dále již „zákon o péči o zdraví lidu“), podle něhož je možné bez souhlasu umístěné provádět vyšetřovací a léčebné výkony a je-li to podle povahy onemocnění třeba, převzít umístěnou i do ústavní péče, jestliže osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace, ohrožuje sebe, nebo své okolí. K dovolání umístěné Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným usnesením napadené usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Odvolací soud ve svém rozhodnutí předně vyložil, co je smyslem detenčního řízení a zrekapituloval procesní postup soudu prvního stupně ústící v jím vydané usnesení. Konstatoval dále, že soud prvního stupně se na základě podkladů pro zahájení detenčního řízení dodaných zmíněným ústavem a vlastního šetření vyslovil tak, že svoboda umístěné byla omezena v souladu se zákonem. Nelze přitom vytknout soudu prvního stupně, že poskytl umístěné poučení o možnosti zvolit si zástupce (§ 191a odst. 2 o.s.ř.) při výslechu jejím a ošetřující lékařky v ústavu dne 15. října 2009. Za stavu, kdy podle sdělení uvedeného ústavu pominuly důvody pro další držení umístěné, která byla propuštěna ústavem, odpadla podmínka řízení; odvolací soud proto s odkazem na §§ 103, 104 odst. 1 větu prvou o.s.ř. napadené usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení – s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zn. Cpjn 29/2006 – zastavil. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala umístěná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu § 241 (správně § 241a) odst. 2 písm. a) (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a b) (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Zpochybňuje zákonnost rozhodnutí soudu prvního stupně stran jejího převzetí do uvedeného ústavu, namítá, že jí v rozporu s § 191b odst. 2 o.s.ř. bylo znemožněno jednat před soudem, „když jí sice byl ustanoven opatrovník z řad advokátů, o svém ustanovení se však dozvěděl až v okamžiku, kdy mu bylo doručeno usnesení soudu I. stupně.“ Vytýká odvolacímu soudu, že tuto vadu v odvolacím řízení neodstranil, neboť se vůbec nezabýval otázkou, zda převzetí umístěné bylo přípustné, resp. založené na splnění zákonných podmínek ve smyslu § 23 odst. 4 písm. b) zákona o péči o zdraví lidu. Tím odvolací soud mimo jiné porušil § 212 o.s.ř., když odvolání neprojednal v mezích, v nichž se domáhal přezkumu rozhodnutí. Dovolatelka má za to, že za popsaných okolností jí odvolací soud odňal možnost jednat před soudem. Postupem obou soudů tak bylo dovolatelce znemožněno namítat, že k převzetí do ústavu zdravotnické péče došlo v rozporu se zákonem. Závěry hodnocení důkazů, provedené soudem prvního stupně, jsou ryze spekulativní, navíc trpící procesní vadou, když dovolatelce nebyl v rozporu se zákonem ustanoven opatrovník. Odvolací soud pak zákonnost převzetí vůbec neposuzoval, resp. nepřezkoumával. Dovolatelka dále namítá, že výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně a zároveň zastaveno řízení, je v rozporu se zákonem. V souladu s výše uvedeným stanoviskem Nejvyššího soudu je sice správným postupem, pokud soud řízení zastaví ve smyslu § 104 o.s.ř. z důvodu, že umístěná osoba byla propuštěna ze zdravotnického zařízení, ovšem takové rozhodnutí by, v souladu s obsahem odvolání, mělo zároveň posoudit právní důvod zahájení řízení, tedy to, zda byly splněny zákonné podmínky převzetí. Je totiž zřejmé, že jediným rozumným účelem odvolání v detenčním řízení je právě přezkoumání toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně o přípustnosti převzetí bylo v souladu se zákonem, a to bez ohledu na to, zda nedobrovolné umístění ve zdravotnickém zařízení trvá či nikoliv. V opačném případě by bylo lze cílů odvolání dosáhnout jen v omezeném procentu věcí, když odvolací soud není vázán nepřekročitelnou lhůtou pro rozhodnutí a lze předpokládat, že v době jeho rozhodování již nebude umístění trvat, jak se stalo i v případě dovolatelky. Přezkumná funkce dvouinstančního soudního řízení je v takovém případě zcela popřena, umístěné při takto restriktivní aplikaci práva by bylo upřeno tvrdit a prokázat, že do zdravotnického zařízení byla převzata nezákonně. Přitom na posouzení zákonnosti převzetí má dovolatelka nepochybný právní zájem. Jakkoliv by rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo zvrátit sám fakt jejího nedobrovolného umístění, pokud by bylo prokázáno, že k němu došlo v rozporu se zákonem, dovolatelka by mohla uplatnit nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Osobní svoboda požívá vysokou míru ústavní ochrany, k jejímu omezení může v souladu s čl. 8 Listiny základních práv a svobod dojít pouze ve výjimečných a striktně vymezených případech a exces z těchto případů je nutno posuzovat jako porušení práva na ochranu osobní svobody podle čl. 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Přitom posouzení toho, zda k takovému porušení došlo, nelze nahradit jiným rozhodnutím, než rozhodnutím o odvolání. Takové rozhodnutí je pak nenahraditelným titulem pro uplatnění nároku na satisfakci újmy, ke které na straně dovolatelky došlo, na níž má nebo by měla právo v souladu s čl. 5 odst. 5 Úmluvy, čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dovolatelka v tomto směru odkazuje, resp. posledně uvedené je citací z článku – Marečková, J., Matiaško, M.: České soudy při realizaci práva na přezkum zákonnosti nedobrovolné detence, in Via Iuris – Bulletin pro právo ve veřejném zájmu, 7. května 2008). Dovolatelka konečně namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu o zrušení usnesení soudu prvního stupně je v rozporu se zákonem, konkrétně s § 219a o.s.ř., resp. že výrok odvolacího soudu je nesrozumitelný. Přestože je z odůvodnění usnesení patrné, že se odvolací soud ztotožnil se závěry i s postupem řízení soudu prvního stupně, resp. zákonností převzetí umístěné se vůbec nezabýval, a měl tedy rozhodnutí potvrdit, rozhodnutí zrušil. Z tohoto postupu pak není srozumitelné, jak se odvolací soud fakticky postavil k zákonnosti převzetí. „Zrušující výrok sice nahrává názoru, že samo převzetí, resp. rozhodnutí soudu I. stupně bylo nezákonné či trpělo vadami, tomuto závěru však vůbec nekoresponduje odůvodnění usnesení.“ Podle dovolatelky je nesrozumitelná rovněž část rozhodnutí týkající se náhrady nákladů odvolacího řízení, neboť rozhodnutí o těchto nákladech je sice odůvodněno, výrok o náhradě nákladů však v rozhodnutí chybí. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst