30 Cdo 1200/2014 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1200/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 9. 2014 Spisová značka:30 Cdo 1200/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1200.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Exekuce Právní úkony Správní řízení Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:14. 10. 2014 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 1.12.2014II.ÚS 3780/14JUDr. Jiří Zemánekodmítnuto21.4.2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1200/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D. a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a Mgr. Víta Bičáka v exekuční věci oprávněného Ing. Bc. P. M., zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti povinné České republice – Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pro 435 165 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 147 EXE 2100/2012, pověřeným soudním exekutorem JUDr. Petrem Kociánem, Exekutorský úřad Brno – venkov, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2013, č. j. 25Co 145/2013-42, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 14. 9. 2012, č. j. 147 EXE 2100/2012-15, nařídil exekuci na majetek povinné podle vykonatelného rozhodnutí Odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 19. 3. 2003, č. j. OSZ-6425/VD-K1-2003, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 435.165 Kč (příspěvek za službu od 1. 1. 2007 do 31. 7. 2012) a nákladů exekučního řízení, které budou určeny v průběhu exekuce (výrok I.). Provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Petra Kociána, Exekutorský úřad Brno – venkov (výrok II.). Návrh na nařízení exekuce ohledně částky 27.058 Kč soud zamítl (výrok V.). Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a oprávněnému uložil povinnost nahradit pověřenému soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 4.840 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok III.). Odvolací soud shledal námitku absence vykonatelnosti exekučního titulu důvodnou a uzavřel, že exekuční titul v projednávané věci, rozhodnutí ředitele Odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 19. 3. 2003, č. j. OSZ-6425/VD-K1-2003, byl následně pravomocně zrušen rozhodnutím ředitele Odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 1. 4. 2003, č. j. OSZ-6425-1/VD-KI-2003. K námitce nicotnosti zrušujícího rozhodnutí odvolací soud uvedl, že není na místě; nicotnost je přičitatelná správnímu aktu vydanému tzv. absolutně věcně nepříslušným orgánem (orgánem, do jehož kompetence věc nespadá), oproti tomu s vadou spočívající v nedostatku funkční (instanční) příslušnosti správního orgánu není nicotnost správního aktu spojována (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1622/2000). Oprávněný napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. s tím, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Relevantní otázkou procesního práva, zakládající přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí, je nicotnost správního rozhodnutí, jejích důvodů a následků, resp. přezkoumatelnost rozhodnutí v předmětném soudním řízení. Napadené rozhodnutí podle oprávněného tyto otázky posoudilo nesprávně. Oprávněný odvolacímu soudu vytýká, že na věc aplikoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1622/2000, byť řeší zcela jinou otázku. V projednávané věci - na rozdíl od citovaného rozhodnutí - o věci v prvním stupni rozhodl funkčně nepříslušný orgán nižšího stupně (srov. § 46 s. ř., resp. § 88 odst. 1 Výnosu Ministerstva vnitra České republiky č. 374/1992 Sb.). V důsledku nesprávného závěru o funkční příslušnosti ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra k vydání zrušujícího rozhodnutí odvolací soud nesprávně uzavřel, že zrušující správní rozhodnutí není nicotné a skutečně zrušilo exekuční titul, který se tak stal nevykonatelným. Při posuzování následků nicotnosti správního rozhodnutí se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 730/2011, ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3745/2011). Z této judikatury oprávněný dovozuje, že není rozhodné, zda zrušující rozhodnutí napadl řádným opravným prostředkem a zda tak toto zrušující rozhodnutí nabylo právní moci, ačkoliv právě tím odvolací soud odůvodnil, proč se nemůže zabývat nezákonností a nicotností zrušujícího rozhodnutí. Přezkum rozhodnutí mimo odvolací řízení neumožňoval ani Výnos Ministerstva vnitra ČR č. 374/1992 Sb. ze dne 23. 6. 1992, ani zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR. Prvostupňový správní orgán tedy nemohl, a to ani podle správního řádu, při přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení právně účinně zrušit své vlastní rozhodnutí. Oprávněný navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Povinná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že oprávněný považuje předmětné rozhodnutí za nicotné, neboť je dle jeho názoru vydal nepříslušný služební funkcionář. Logicky lze dovodit, že příslušným služebním funkcionářem by měl být ministr vnitra, neboť ten byl příslušný k rozhodování o případném odvolání nebo mohl zrušit pravomocné rozhodnutí mimo odvolací řízení. Ani jeden z těchto případů však nenastal. Připomněla, že Výnos Ministra vnitra ČR č. 374/1992 Sb. v rozhodné době již neplatil (byl zrušen s účinností od 22. 6. 2000), tehdy účinná vyhláška č. 287/2002 Sb. podrobnosti v projednávané věci neupravovala. K rozhodování ve věcech příspěvku za službu podle zákona č. 186/1992 Sb. byl a je i v současné době v prvním stupni příslušný ředitel odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra (viz čl. 37 odst. 2 písm. c/ Nařízení Ministerstva vnitra ze dne 17. 10. 2001, kterým se vydává organizační řád Ministerstva vnitra). Odvolacím orgánem byl a i v současné době je ministr vnitra. Exekuční titul (rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 19. 3. 2003, č. j. OSZ-6425/VD-Kl-2003, o přiznání příspěvku za službu) byl oprávněnému doručen 25. 3. 2003 a oprávněný se proti němu neodvolal. Rozhodnutí ještě před nabytím právní moci zrušil tentýž služební funkcionář - ředitel odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra, který k tomu byl věcně i funkčně příslušný, a to rozhodnutím ze dne 1. 4. 2003, č. j. OSZ-6425-1/VD-Kl-2003. Ani proti němu se oprávněný neodvolal, nabylo tedy právní moci 27. 4. 2013. Tentýž služební funkcionář vydal dne 1. 4. 2003 pod č. j. OZS-6425-2/VD-KI-2003 rozhodnutí, že se oprávněnému podle § 116 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb. nepřiznává příspěvek za službu s odůvodněním, že byl po uvolnění ze služebního poměru (k 31. 1. 2003) přijat dnem 1. 2. 2003 do služebního poměru vojáka z povolání. Ani v proti tomuto rozhodnutí se oprávněný neodvolal, nabylo tedy právní moci 27. 4. 2003 a rovněž brání výplatě příspěvku za službu oprávněnému. Povinná dále odkazuje na přiléhavější rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2012, č. j. 4 Ads 153/2011-75, v němž tento soud vyslovil závěr, že nelze vyslovit nicotnost rozhodnutí ani v případě, kdy ve věci služebního poměru rozhodoval namísto služebního funkcionáře vyššího stupně služební funkcionář jemu podřízený. Protože oprávněný se domáhá vyplacení příspěvku za službu za období od 1. 1. 2007 do 31. 7. 2012, upozorňuje povinná rovněž na skutečnost, že od 1. 1. 2007 nabyl účinnosti zákon č. 361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, podle jehož § 225 se příspěvek za službu poskytovaný podle dosavadních právních předpisů (tj. i dle zák. č. 186/1992 Sb.) považuje za výsluhový příspěvek podle tohoto zákona, a to ve výši, v jaké náležel ke dni, který předcházel dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Oprávněný je ve služebním poměru vojáka z povolání, a to nepřetržitě od 1. 2. 2003. Podle § 162 odst. 2 zák. č. 361/2003 Sb. „jestliže je bývalý příslušník přijat do služebního poměru